Vídeň, 29. 10. 2008

Ahoj Veroniko,

v půl jedenácté jsem konečně dorazil do vytoužené Vídně. Cesta byla špatná. Vyjížděl jsem za tmy, skoro až do Brna byla nepříjemná mlha a pršelo. Odrazky na silnicích se – také díky špatně stíranému přednímu sklu – vlnily jako právě vylíhnutí duchové a snažily se odpoutat pozornost od jízdy. Přibližně čtyřicet kilometrů před Vídní byl zase provoz natolik hustý, že se jelo šedesát až sedmdesát.

Teď je ale chvilku po půlnoci, já sedím v kavárně na Kärntner Straße, koukám na mohutné pozadí státní opery, jejíž nasvícení zmizelo se starým dnem, popíjím džus z malin a černého rybízu a sleduji poměrně fádní unylost metropolního, právě se narodivšího nového dne. Ale hlavně, je mi příjemně.

Ačkoliv jsem bloumal asi hodinu po centru a nenápadně vyhlížel některou z tradičních kaváren, skončil jsem nakonec ve StarBucku. Jak celoevropské. Ehm, vlastně americké. Či globální? Rozhodně prazvláštní. Vídeň (a zřejmě celé Rakousy) se vyznačují tím, že je všude otevřeno pouze do sedmi, do osmi. Pak máš smůlu. Na ulici dostaneš akorát tak buřta, pizzu nebo pornočasopis z minulého roku. Hotelové restaurace jsou otevřeny, ale co tam? Na hospodu také narazíš, ale klasickou kavárnu? Ne. Jenže je taková? Prý ano, musím si nechat pro příště poradit.

Představuji si ji jako útulnou kavárničku s pohodlnými křesílky, kde si sedneš, obsluha ti donese dnešní noviny a ty si objednáš tu nejlepší kávu. Pak se rozkošnicky rozvalíš a otevřeš noviny. Byť jsou psané německy a já bych rozuměl pouze předložkám a pár základním slovíčkům, měl bych noviny. A kafe. Nic by mě nechybělo, ba ani nepřebývalo. Já bych jen koukal do novin, užíval si atmosféru a podvědomě poslouchal tichou, nevtíravou, živou hudbu. Do jaké kavárny vlastně chodil Jan Werich? Která byla jeho oblíbená? A je vůbec ještě otevřená?

Ale tady to vlastně dělám taky. Sice nečtu noviny, ale občas zapíšu nějakou větu tohoto textu do telefonu, popíjím ne kafe, ale džus a… A nic. Nic. Sedím a nic jiného. Ta hudba, co mě v Coffee Heavenu u nás v práci rozčiluje svojí monotónností a nudností, až hnusotou, dalo by se říci, mně tady dodává pocit klidu a uspokojení. Především proto, že není nic za deset, dvacet či třicet minut, kvůli čemu musím spěchat. Mám jistotu, že nemusím na schůzku, že mi nezazvoní telefon, především proto, že je pozdě a nikdo mně volat nebude. Jednoduše si tady v klidu posedím, pokoukám, pak se zvednu a svým tempem půjdu dál.

Jsou tu i pěkný holky, je se na co dívat. Na druhou stranu jim chybí ženskost, jiskra v oku. Nic z nich nesálá. Občas se usmějí, ale jinak jsou mdlý jako vše okolo. Vídeňáci jsou vůbec divní patroni, byť pohodoví. Praha v noci žije, Vídeň prostě je. Nic víc. V centru je pár lidí, víc aut a poměrně často se někdo prořítí na kole bez ohledu na to, že je začátek listopadu. Kde se vlastně baví? Mně připadne, že jsem potkával především páry než skupinky. Není problém potkat někoho s kočárkem a dítětem, které je leckdy vzhůru, aniž by nový den měl nějaký čas začít.

Věříš, že tu mají kruhový objezd, na kterém se jezdí oběma směry? Je to úžasně nezvyklá podívaná. Ta přirozenost, jak tam vjedeš doleva a při odbočování dáváš přednost do protisměru, je úplně fascinující. Člověk se na chvíli přenese do Irska či Británie.

Všude jsou sochy jezdců na koních. Monarchie je tu pořád cítit. Říkám si, jaké to asi bylo chodit po městě a dávat přednost koňům. Kdo po nich vlastně uklízel? Absolventi Vyšší školy sběračů koblih? Bylo (by to bývalo) to prestižní zaměstnání?

Když jsem byl prvně ve Vídni, nelíbila se mi. Je to špinavé město, věčně se někde něco opravuje, je to samé lešení nebo zábradlí. Navíc je naprosto nefotogenická – ať si stoupneš jakkoli, něco ti překáží nebo naopak se ti objekt zájmu nevejde do objektivu. Tvary jsou neuspořádané, žádná harmonie mezi nimi není. Cesta z hotelu do budovy T-Mobilu jako by oku vypadla průmyslové čtvrti v Praze. Přestože tohle vše je tu stále, mám pocit, že si to město zamilovávám. Ten klid, žádný shon a nálada. Uvidím příště, snad tu letos nejsem naposledy.

Slávek

Další články, které vás mohou zaujmout:

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *