V jistém smyslu poblouzněn Irskem z předchozích dvou návštěv Corku jsem na letošní dovolenou zavítal do Dublinu. Musím říct, že Dublin mi trochu upravil moje až idealistické mínění o Irsku Dublinu. A jako takový mě zklamal.
Hodinovou sekeru hned na odletu z Prahy jsem čekal. Aer Lingus je banda břídilů, která neumí hodiny. Na druhou stranu je to jejich přístup k životu: Jistě znáte mexické ležérní „maňána“ na otázku „kdy to bude?“ Když se Mexičan jednou zeptal Ira, jak se irsky řekne ono „maňána“, dostalo se mu odpovědi: „ders no word in the oirish that suggests dat class of urgency.“ Jinými slovy, s irskou společností cestujte zásadně bez přestupů.
Jednou z věcí, za kterou do Irska cestuji, je (kromě Guinnessu) angličtina. Je to ideální místo pro její prosvištění. Ne však v Dublinu. To, že v letadle slyšíte anglicky víceméně jen posádku, se dá čekat. To, že v autobuse z letiště do centra slyšíte češtinu, se dá taky čekat. Ale že češtinu slyšíte na každém rohu v Dublinu, to mě vytáčelo. Navíc Dublin je plný cizinců, takže samozřejmě slyšíte i jiné jazyky, jen ne tu zpropadenou angličtinu.
Další, co v Dublinu nečekejte, je pověstná pohostinnost, přívětivost a pohoda. Jestliže 100 a více km od Dublinu se vám všeho toho dostane (cituji jednu pěknou větu z průvodce: Ve městě Wicklow toho mnoho zajímavého nenajdete, ale je to první místo na pobřeží, kde již není cítit vliv Dublinu), v Dublinu na vás každý z vysoka kašle. Pokud se v Praze projdete Václavákem a postupujete kolem Orloje na Pražský hrad, dostáváte vlastně tu samou atmosféru. Jenom v Irsku více prší (viz základní předpověď počasí).
Temple Bar
Profláknutá čtvrť (pozor, nejde o jednu hospodu, jak jsem se původně domníval) Temple Bar není nic jiného, než další koš, do kterého sypete svoje peníze. Dobře natočená pinta Guinnesse? Jistě, ale někde jinde. Kultura? Možná ano, ale ne typicky irská. Pokud maník hraje v baru songy Boba Dylana nebo Scotta McKenzieho, pak to za tradiční irskou hudbu může označit snad jen Jyrka, který na má. Ulice nejsou plné hudebníků či jiných umělců, ale plné méně či více nalitých cizinců. A hudebníci? 99 % zoufalci. Za hudbou musíte jinam. Zde máte jednu spíše podařenou dvojici, jak je to děs.
Skoro každou noc, když jsem se vracel z „obchůzek“, jsem si schválně trochu zašel, abych se přesvědčil, že to není pravda. Nepovedlo se.
O’Connell Street, Grafton Street a St. Stephen’s Green
Jakýmsi pomyslným centrem Dublinu je/bývala O’Connell Street, široká a dlouhá ulice ne nepodobná našemu Václaváku. Dubliňáci jsou však stejně blbí jako Pražáci, Vídeňáci či podobná skupina lidí – mají v centru tuny šrotu v podobě aut a autobusů. Chodec je nula. Za zmínku snad stojí jen hlavní pošta (General Post Office), která má pro Iry značný historický význam.
Pokud jsem O’Connell Street přirovnal k Václaváku, pak Grafton Street lze přirovnat (pražské) ulici Na příkopě. Jde (jak říkají průvodci) o ulici plnou luxusních obchodů. Na jejím konci před vstupem do parku St. Stephen’s Green je pak vychvalované nákupní centrum s hodinami. Nutno říct, že ty hodiny jsou to nejzajímavější, co tam je. Pokud se podíváte do centra Chodov, tak dostanete hezčí dojem (čímž neříkám, že pěkný či snad pozitivně dojímavý).
Jestliže se vám poštěstí, pak na Grafton Street narazíte na hudební produkci, která za to stojí častěji než ve zmíněné Temple Bar. Kromě skupinek s tradiční irskou hudbou jsem měl tu čest seznámit se s partičkou The Riptide Movement. Bylo úžasné sledovat, jak lze nahradit bubnovací soupravu překližkou a dostatkem tvůrčích schopností.
St. Stephen’s Green je ničím zajímavý parčík plný pyl generujících kytek s trochou laviček, altánků a rybníků, ve kterém lze krmit kachny (tedy dobrá zábava pro děti). Ale pokud máte po krk celého přelidnění, pak si sem zajděte odpočinout, zabírá to.
Chcete-li však opravdu navštívit nějaký park za účelem klidu a pohody, pak by to měl být Phoenix Park (mj. tam mají půjčovnu kol).
Národní muzeum – historie
Národní muzeum patří mezi místa, kam povrchní turista nezavítá. Je to škoda, protože nabízí mj. mnoho informací z irské historie. Jedna expozice je speciálně věnovaná roku 1916 a IRA.
Muzeum sídlí v Collinsových kasárnách (Collins Barracks), což je velká budova, pěkně opravená, s kavárnou v přízemí. Vstup je zdarma. Aby návštěva byla zajímavá i pro děti, je u vstupu k dispozici kvíz, který si stačí vyzvednout a během procházení jednotlivých výstav hledat správnou odpověď.
Pro zajímavost zde uvádím jeden citát, který odkrývá střípek z vojenského života: „The term used for a wife reflect the Army hierarchy: Officers had ladies, sergeants had wives, and soldiers had woman.“ Nehledě na to, že ženatí mohli být jen někteří vojáci.
The Royal Canal Way
Pro zájemce o opravdový klid od turistického ruchu a lidí vůbec doporučuji cestu podél Královského kanálu, bratříčka Velkého kanálu (který mimochodem také stojí za procházku). Ten se svého času používal jako hlavní tepna pro přepravu zboží mezi Dublinem (resp. řekou Liffey) a řekou Shannon u městečka Cloondara. Poté, co přestal sloužit původnímu účelu, začal dost chátrat, ale od sedmdesátých let minulého století se opět dává do pucu. Dnes lze např. z Dublinu dojít po asfaltové cestě (ale pouze pro pěší a kola) podél levého břehu kanálu do Ashtown, pak se přechází na pravý břeh na asi 1 km dlouho, především v dešti hodně blátivou cestu, která se pak opět změní na asfaltku. Jak to vypadá za zastávkou DARTu Castleknock bohužel nevím, promokl jsem a vrátil se vlakem do Dublinu.
Pro další informace si můžete přečíst Průvodce Královským kanálem.
Jestliže vás kanály natolik zaujaly, že chcete více, pak se podívejte do Waterways Visitors‘ Centre, kde by měla být audiovizuální (či multimediální, chcete-li) úvod do historie kanálů a modely. Já se tam bohužel již nestihl dostat, ale příště to odmítám vynechat.
Fotogalerie The Royal Canal Way na webu Picasa.
My Goodness My Guinness!
Jestli některé z těch turisticky profláklých míst stojí za návštěvu, pak je to rozhodně Guinness Storehouse, výrobna nejlepšího černého piva na světě. Denně se tam vyprodukují 3 milióny pint.
Celá prohlídka je udělaná od úplného začátku, kdy se zasívá ječmen, a končí se pintou, kterou si v klidu vypijete (je v ceně vstupenky) v sedmém patře. Přitom se můžete kochat parádním výhledem na Dublin. A když už jsme u té vstupenky, kupte si ji na webu. Kromě slevy 10 % se vyhnete i frontě u kasy, až tam dorazíte.
Na úplný závěr (prohlídka mi zabrala asi dvě a půl hodiny) si můžete dát oběd v tamní restauraci, nevaří úplně špatně.
Více se rozepisovat nebudu, tohle musíte vidět sami.
Jestliže budete chtít nějaký ten suvenýr, můžete si jej koupit v prvním patře (klidně po prohlídce). Ale moc se s vámi párat nebudou. Ceny stejné jako ve městě (resp. kašlou na baťovské devítky, ale vše je na celá eura). Ale rozhodně nenechávejte nákup Guinnessových suvenýrů na letiště. Tam jsou ceny o dalších 10 % vyšší (na rozdíl třeba od whiskey).
Fotogalerie Guinness Storehouse na webu Picasa.
