Znechucen především množstvím lidí v Dublinu a češtinou slyšitelnou pomalu i v irském parlamentu, rozhodl jsem se neděli strávit v Národním parku v pohoří Wicklow.

Zde doporučuji příliš nedbat rad různých průvodců (The Rough Guide je naprd a Marco Polo ani nekupujte), ale spoléhat hlavně na aktuální informace na Internetu. Především dejte pozor na to, že jednoduše lze zaměnit pohoří Wicklow za národní park v pohoří Wicklow. Rozdíl je v rozloze. Pohoří Wicklow začíná kousek od Dublinu a táhne se pěknou řádku kilometrů (a mj. se odtud bere voda na vaření Guinnesse). Jeho součástí je tvz. Wicklowská cesta, první značená turistická cesta v Irsku. Má cca 132 km a rozhodně se nedá zvládnout za den (a to zřejmě ani na kole vzhledem k terénu, kterým vede).

Národní park je pak jen částí pohoří Wicklow (a i skrz něj vede Wicklovská cesta). Nejblíže vás k parku z Dublinu doveze autobus St. Kevin’s Bus Service a to do vesničky Glendalough. Jízdné bratru za 13 €, zpáteční za 20 €. Cesta trvá cca 90 minut. Pokud jste milovníky hor, doporučuji zajistit si předem ubytování v nějakém B&B, protože za den, resp. za těch pár hodin, které máte do odjezdu (o víkendu více než ve všední den), toho moc stihnout nejde (a zpáteční jízdenku lze uplatnit druhý den).

Tím, že jste dorazili do Glendalough, ještě nemáte úplně vyhráno. Pokud se podíváte na mapku (pdf), pak autobus stojí na parkovišti u Visitor Centre (to je otevřené dle některých pouze v pondělí až sobotu, ale při mé návštěvě v neděli otevřeno bylo). Od Visitor Centra moc nečekejte. Za ním je však významný klášterní komplex (vstup zdarma) založený svatým Kevinem v 6. století. Mimo jiné zde najdete válcovou věž vysokou 33 metry nebo kříž svatého Kevina (legenda praví, že kdo jej dokáže obejmout, tomu se splní přání). Jen tak mimochodem: Kevin byl svatořečen a to navzdory tomu, že shodil ze skály do jezera krásnou dívku, která jej milovala a přišla za ním na místo, kde spal. Jak typicky křesťanské. Na projití stačí 30 až 45 minut, ale spíše si to nechte nakonec dle toho, jak vám zbude čas.

Přejděte říčku a po žluté se vydejte k informačnímu centru Národního parku (ano, je to něco jiného než Visitor Centre). Je to malý domek, který vůbec jako IC nevypadá, ale nebojte se vstoupit. Pozor ovšem na to, že tak nějak chodí i na obědy, aniž by bylo přesně známo kdy. Pokud si tedy výše uvedenou mapu nevytisknete sami, máte docela smůlu.

K té přípravě se ale hodí napsat více. Ačkoliv nejvyšší kopce mají málo přes 700 metrů nad mořem, jednoduše jste v horách. A v Irsku. Takže počasí se nejen může hodně rychle měnit, ale také se tak děje. A v tomto případě nejde jen o malé přeháňky (showers), ale poctivé lijáky (downpours) a silné větry (high winds). Buďte tedy na to připraveni: pořádné boty s dobrými ponožkami podmínkou, jdete-li trasami označenými jako Hillwalks. Dále doporučuji nějaké funkční tričko (např. Moira), nepromokavé oblečení nebo aspoň pláštěnku, jídlo a dostatek pití. Tam nahoře se jinak můžete leda pást s ovcemi a než se tam vyškrábete, bude zpocení jak veverka v říji. Nakonec přibalte již několikrát zmíněnou mapu. Pokud si ji nevytisknete předem (ideálně v barvě), v IC ji mají za 50 centů. Jako doplněk pak může být GPS navigace např. na telefonu. Zde ale pozor, podklady Googlu jsou k ničemu. Neobsahují cesty ani jezera. Mně se osvědčily OpenStreetMap Mapnik. Ty si můžete předem to telefonu stáhnout např. pomocí Mobile Atlas Creatoru. Celé to ale znamená mít nabito a náhradní baterku s sebou.

Nyní k cestám. Kromě zmíněné Wicklow Way (žluté šipky) je v národním parku barevně značeno devět tras. Starší průvodci varují před tím, že mohou být někde špatně značeny, ale mnou projitá červená trasa byla značena bez jediné chyby (kéž by takhle byly značeny cyklostezky v ČR). Uvedený čas u nich je orientační a počítá s tím, že budete dělat zastávky, abyste si odpočinuli a kochali se krajinou. Pokud ale nejste příliš trénovaní, pak uvedený čas bude opravdu odpovídat realitě. Na druhou stranu díky mapě se můžete na křižovatkách rozmyslet a cestu zkrátit. Také mějte na paměti, že sice platí, že cesta dolů trvá kratší dobu než nahoru, ale prudké klesání nakonec může být pomalejší. A máte-li nevhodnou obuv, bude trpět (a dobře vám tak).

Jednotlivé cesty zde popisovat nebudu (přeci jenom nejsem průvodce; krátky popis je na stránkých Národního parku), ale pokud se chcete vyhnout davům a rádoby turistům, zvolte nejtěžší variantu. Jen tak budete mít téměř 100% jistotu, že budete sami ((se) sebou) a pokud přeci jenom někoho potkáte, budete mu stát za pozdrav a případně pár slov. Má zkušenost je taková, že jen co se oddělila červená od bílé, potkal jsem asi pět lidí. Z toho jeden byl domorodý pasák se stádem ovcí, který si rád popovídal (vládl sice více irštinou než angličtinou, ale o to mě to více potěšilo, že jsme si nakonec rozuměli).

Pokud vám času vybylo opravdu dost, pak na parkovišti za Visitor Centre je bistro restauračka (nezkoušel jsem) a pár prodejen cetek (pardon, suvenýrů).

PS.: Češtině jsem stejně neutekl. V autobuse kromě mě byli minimálně dalších šest Čechů. Na stezkách pro nezdatné jedince to bylo ještě horší. Takže ani tentokráte nic. Musel jsem to škrtnout, aby to nevypadalo, že mě to tu štvalo, jak někdo poukázal. Naopak. Bylo tam nádherně, hlavně mimo hlavní tahy. A to bylo po většinu času.

Fotogalerie Glendalough & Wicklow Mountains na webu Picasa

Další sdílení