Po prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.
Při čtení druhé části, a to od začátku až do konce, vás to nutí neustále přemýšlet mimo jiné o tom, co vlastně má společného s tou první. Má vůbec něco? A co? Pomůže najít odpověď to, že se délky odstavců (v průměru) ke konci protahují? A napoví více další dvě knihy, které jsou zařazeny s touto do trilogie?
Já si knihu zamiloval. Tolik pochybností, tolik životních zkušeností, tolik lidské podstaty, co nabízí, je mi hodně blízké. Je ale to značně náročné čtení. Na to jsem si musel hledat chvíle, kdy jsem nebyl rušen. A pak se přesvědčoval, že se mám opět začíst, protože jsem věděl, že budu číst pomalu a dlouho o tom přemítat.
Není to text pro každého, ale zkuste to. A rozhodněte se po řekněme 25 až 30 stranách, zda je to pro vás stravitelné. Já si budu mezitím knihu průběžně otevírat na náhodném místě a opět se na chvíli začítat. Ono jde svým způsobem o filosofické dílo.
Samuel Beckett: Molloy. ARGO, 1996 (orig. 1947), 176 stran, Překlad: Tomáš Hrách, ISBN: 80-7203-040-X
Od Becketta jsem přečetl pouze Murphyho a Tso, z obou nadšený jazykem (překladem) a popisem vnitřního světa “hrdinů”. Molloy jsem zkoušel kdysi přečíst a nedočetl, už nevím proč.