Ve výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.

Kniha ani není typickým představitelem irské literatury, byť se o to snaží. Bohužel až příliš okatě a na úkor příběhu. Postava otce Greevyho je poměrně směšná na to, aby se dalo mluvit o typickém irském duchovním, navíc nemá na lidi kolem sebe až takový vliv, jaký církev v té době mívala. Také dramatičnost, o kterou se autor snaží, nutí místy k pousmání.

Existuje bohužel jediný důvod, proč si knihu nějaký čas ponechám v knihovně. Tím je mnoho odkazů na irské dějiny, irskou mytologii, lidovou tvorbu a postavy, které v irské historii měly význam. Bohužel tyto informace lze z 90 % posbírat z poznámek na konci knihy. Zbytek je v textu, často poblíž odkazů na tyto poznámky. Pokud se zajímáte o irštinu, přidejte si plus k hodnocení.

Má tedy vůbec smysl se touto knihou, nominovanou v roce 2000 na Bookerovu cenu, zabývat? Záleží na tom, co o ní očekáváte. Jestliže se chcete seznámit s irskou literaturou, „výpovědí“ rozhodně nezačínejte. Pokud chcete jinou formou získat pár informací, o kterých mluvím v předchozím odstavci, klidně si ji přečtěte.

Brian O’Doherty: Výpověď otce McGreevyho. Volvox Globator, 2003 (orig. 1993), 224 stran, ISBN: 80-7207-519-5

Hodnocení: 65 %

Pár citátů, které jsem si poznamenal:

„Když jsem se na hory díval ‚v angličtině‘ – jestli mi rozumíte – nezdály se tak pusté a děsivé. Jak že to myslím? Jestli je snad rozdíl mezi horou a sliabh? Ano, je. V angličtině se sníh a ty obrovské skály nezdály tak hrozivé, jako by všechno mělo nakonec dobře dopadnout a ta chvíle jako by už nebyla daleko. Hora byla hora a sníh byl sníh a všechno bylo zkrátka jen to, co to bylo, a nic víc. Když jsem ale přemýšlel v irštině, všechno kolem bylo najednou divočejší a plné napjatého očekávání, jako když čekáte, až kámen dopadne na dno studny. Člověk měl pocit, že sníh bude padat bez přestání až do posledního ticha světa, kdy na zemi nezůstane jediná živá duše. Představoval jsem si, že se potom krajina otřepe jako mokrý pes – a že kdybych od ní odvrátil oči, možná by to opravdu udělala. Něco takového ve vás angličtina nikdy nevyvolá.“

„Na sklonku léta se člověku někdy zdá, jako by se země otáčela stále pomaleji, až se nakonec zastaví, rozvité květy sytí vzduch vůní, obilí stojí nehybně ani nezašumí, jen tvář vám možná pohladí lehký vánek. Máte pocit, že v tom tichu a nehybnosti slyšíte doznívat táhlý tón. Obklopení hřejivým vzduchem cítíte klid a mír, jako by se světem bylo vše v pořádku.“

„Má babička byla tehdy děcko a to, co jí o hladomoru vyprávěl její otec, mám dodnes v živé paměti – jak člověk podél cest potkával lidi s ústy zelenými od spásání trávy. Jak měli pro všechny jen jedinou rakev, rakev bez víka, jen s odklápěcím dnem. Mrtvého uložili do rakve a muži z vesnice, ač slabí jako mouchy, pak rakev převezli ke hrobu na voze tažené oslíkem, který byl sám polomrtvý. Tenhle oslík měl pořád co dělat, znovu a znovu jezdil k tomu velikému hrobu, který vždycky jen trochu rozšířili, aby se vešlo další tělo, protože nikdo, vyprávěla babička, už neměl sílu kopat do hloubky. A k tomu ani neměli kněze. Položili pokaždé rakev na dva dřevěné sloupky, odklopili dno a nebožákovo tělo vypadlo do hrobu. Pak šli pro další. Hlad je hrozná věc, říkávala babička. Zpočátku rve útroby jako divá šelma, až se to ve vás nakonec utiší, a to pak začne dlouhé umírání.“

„Když nad tím tak člověk přemýšlí, v minulosti je obsaženo tolik útrap, že by to jednomu vzalo odvahu čelit budoucnosti.“

„Britové vždycky potřebovali na vyhrávání válek Iry.“

Další sdílení