Seděl v Mayes Pub na Frederick Street u stolu sám, popíjel svou pintu Guinnesse a s novinami v ruce pozoroval okolí. Tak jako pokaždé, když hledal nějaký námět. Bohužel zápisník, který se povaloval vedle sklenice, byl ten večer nedotknut. U vedlejšího stolu se bavili dva chlápci kolem čtyřiceti a probírali situaci ve firmě. Nuda. Přes uličku se pak čepýřily dvě mladé holky, odhadem lehce přes dvacet, a štěbetaly, bůh ví o čem. Neslyšel je a ani se o to nepokoušel.
Dál jen sledoval dění okolo sebe, byť ho dnes z nějakého divného důvodu neinspirovalo. Přesto mu bylo fajn. Byl pátek podvečer, víkend neměl přinést nic, co by ho mělo trápit. Byl mladý, svobodný a na svých dvaatřicet rozhodně nevypadal. Snad jen tmavě hnědé vlasy mu podle jeho mínění kazilo pár šedin, které ovšem opačné pohlaví shledávalo více než přitažlivými. Byl štíhlý, postavu měl sportovní, ačkoliv se ničemu nijak zvlášť nevěnoval. Tedy, kromě vysedávání v hospodách, kde dokázal dvě pinty ucucávat celý večer. Není inspirativnější prostředí než typická irská hospoda, říkával.
Vyrušila ho troufalá slova: Smím si přisednout? Vzhlédl a viděl mladou, no mladou, prostě ženu kolem třiceti, oblečenou do padnoucího kostýmku, která držela své pivo sice zdrženlivě, ale přesto sebejistě ve svých rukách.
Jistě, prosím, automaticky z něj vypadlo, ačkoliv ho to příliš netěšilo. Měl rád svou samotu pojištěnou stolkem a prázdnými židlemi. Naprostý opak irské naturely. Ihned ho napadlo, že odejde. Měl skoro dopito a bydlel nedaleko ve starší bytovce. Sice nic moc, ale výhled na kostelík, který rád nazýval jeho neoficiálním jménem Black Church, mu to vynahrazoval.
Omlouvám se. Víte, u baru nerada sedím a jinde není vhodné místo, řekla bez uzardění.
Jinam by si určitě sednout mohla, ale já se zdál být asi tou nejsnazší obětí, prolétlo mu hlavou. I když, řekl si, nevypadá špatně. V tom kostýmku působí mírně upjatě, ale postavu má více než dobrou a oblast hrudníku mu připomínala krásné chvilky strávené kocháním se vlnícími se Wicklow Mountains. Navíc dlouhé, nazrzlé vlasy, byť je měla sepnuté do drdolu, odváděly jeho pozornost od ostatních věcí kolem něj. Přesto neříkal nic, snažil se na ni nedívat, a zkoušel se věnovat i nadále svým původním myšlenkám, byly-li nějaké.
Víte, řekla, připadl jste mi povědomý. Ovšem, pomyslel si, moje fotka je každou sobotu v Irish Independent. Ale záměrně to pokaždé zapřel, kdykoliv se ho na to někdo ptal. Nyní však mlčel. Nic nepopíral, prostě mlčel. Vyčkával. Neexistovalo totiž nic, co by dokázalo překonat sílu mlčení. Záměrně toho využíval. Tedy… možná zneužíval. Ale co mu je do toho, že lidské pokolení má potřebu pořád, neustále, bez přestání, ustavičně mluvit? Žvanit? Mlátit prázdnou slámu? Kecat? Vyprazdňovat své útroby za pomocí hlasivek? Rozevírat pysky a vydávat ze sebe hlásky spojené do slabik, ty do slov a ta do nic neříkajících vět?
Pouze pokynutím hlavy naznačil, že je to možné, a snažil se o něčem přemýšlet. Ale nešlo to. Jednak se mu zdála překrásná a jednak nepřestala chrlit proud slov. Nedokázal ji neposlouchat.
Také ráda sedávám sama, pokračovala. Člověk si přemýšlí, o čem chce, a není ničím a nikým rušen. Já ve skutečnosti nemám moc ráda společnost jiného člověka. Víte, kdysi jsem bydlela v klasickém činžáku, ale už jenom ta představa, že za tenkou stěnou ve vedlejším bytě spí jiný člověk, mně strašně vadila. Vždy, když jsem přicházívala domů, představovala jsem si ten náš barák bez čelních stěn a sledovala, co kdo dělá. Jak si každý myslí, že o něm nikdo neví, když je schovaný ve svém pokoji. A přitom je jeho přítomnost cítit klidně o tři patra dál.
Trochu ho zarazilo, proč mu tohle říká, obzvláště když se vlastně vůbec neznají. Ale přistoupil na její pravidla a dodal: A co teprve všechny nutné činnosti spojené s životem. Ty různé zvuky a pachy… Jen se pousmála a odpověděla: Tím se už nemusím zabývat. Koupila jsem domek na venkově, nejbližší soused je dobrých tři sta yardů ode mne.
Pokračovali v hovoru, jako by se znali léta. On vypil navzdory svému zvyku další dvě pinty, ona si také dala ještě jednu. Kolem půlnoci odešli společně. První orgasmus vykřičela celému Dublinu, další dva byly slabší. Ne však o tolik, aby o nich nevěděli sousedé ve Western Way.
