Do Berouna jsem původně ani neměl jet. Zkraje srpna jsem si naplánoval na 3. září závod Cyklo Brdy, ale ten byl týden předem zrušen. Zrušení jsem přivítal, protože starší synáček si na koupališti rozřízl nohu a pokud by se mu to bývalo dobře nehojilo, musel bych s ním zůstat doma. Naštěstí jeho léčebná procedura probíhala rychle, v pátek 2. září dostal definitivně propustku na vodácký víkend s mladším synáčkem a se ženou (ta je starší) a já měl víkend pro sebe. V tu dobu jsem už věděl, že se Berounského BikeMaratonu zúčastním.

View Larger Map

V sobotu jsem si dal volným tempem mé oblíbené kolečko, abych nezapomněl sedět na kole, pak vše pro jistotu namazal, přifoukl a večer byl připraven na nedělní ráno. Původní domluva, že vyzvednu „spolubojovníka“ z DailyMile Michaela, bohužel padla, tak jsem v osm vyrazil do místa dění sám. V devět už jsem korzoval (zatím stále v autě) kolem náměstí a hledal, kde je vlastně to správné parkoviště. Nakonec jsem vozidlo nechal jinde, sundal kolo ze střechy a vyrazil vzhůru k registraci. Ta proběhla bez problémů a velmi rychle, takže mi zbylo dosti času na průzkum Berouna, jeho náměstí, kde vše začínalo a končilo, a pak také brodu přes Berounku, který se měl použít těsně před dojezdem do cíle.

Od desíti byly na náměstí závody potěru, v kategorii do deseti let to naprosto suverénně vyhrála holka, která za sebou nechala početný trs kluků. Že by nová závodnice? Před jedenáctou jsem se už ale začal rozjíždět, vhodil do sebe nějakou tu chemii proti křečím a jal se postavit na start.

V 11:25 zazněl náměstím povel „kšá” a horda necelých tří set závodníků (podle informací pořadatele to bylo na pět set lidí, ve výsledovce jich je ale právě necelých 300 včetně těch, co nedojeli) vyrazila vstříc cíli. Já trasu neznal, jen jsem věděl, že prvních cca pět a půl kilometrů je táhlé stoupání, většina terénem. Nehnal jsem to, ale přesto jsem po dvou a půltém kilometru začal fňukat, že chci domů a že se mi to nelíbí. Nohám se nechtělo šlapat, chtěly vyhlásit stávku. Nemohl jsem jet svým tempem, ale tempem těch přede mnou a často jsem musel kvůli nim v kopci brzdit. Předjíždět se dalo, ale stálo to dost sil. Nakonec jsem si řekl, že holt povozím s ostatními Večerníčka a na kopci se uvidí.

Na kopci se opravdu vidělo. Chumel se už poměrně roztrhal, cesta byla širší a zase se chvíli dalo předjíždět. Rozhodně sjezd do Nižboru byl ve znamení získání pár míst k dobru. Kromě prvních měničů duší jsem míjel i ty, co si moc nevěřili. V tu chvíli jsem velebil své dva úžasné tréninky na Singltreku v Novém Městě pod Smrkem, protože jsem už jednak věděl, co to s kolem dělá, a jednak se člověk nemusel bát na místech, kde to nebylo třeba.

V Nižboru opět stoupání, tentokráte „jen“ 4 kilometry, znovu lesem. To už pomalu začaly docházet síly, ale pak až do občerstvovačky žádné další stoupání být nemělo. Jenže chyba lávky. Podle plánu sice měla být na nějakém dvacátém kilometru, ale pořadatelé to nějak netrefili a dali ji až na třicátý. To se však člověk dozvěděl právě až na tom třicátém. V duchu jsem se chválil, že jsem na kole vezl dvě lahve s pitím. Někteří bohužel v rámci odlehčení vezli jen jednu, v tu chvíli již prázdnou.

Na třicátém kilometru konečně vytoužené občerstvení. Kopl jsem do sebe dva kelímky s ionťákem, doplnil tímtéž oba bidony, už za jízdy drapnul meloun a pokračoval v krasojízdě po hodně rozbitém sjezdu, kde mnozí opět měnili duše. Na 32. kilometru mě ve stoupání dohnala další krize. Cesta vedla vzhůru úzkou pěšinou, kde jsem přeskakoval s kolem i padlé stromky (ne, slézat se mi nechtělo), a šlapal víceméně z donucení. Kousek pod rozhlednou Lhotka u Berouna jsem s povděkem pomohl jednomu „kolegovi“ s upínákem zadního kola. Měl jsem díky tomu důvod se na chvíli zastavit a nevypadat, že už nemůžu. Zdržení tak minutu, ale pomohlo. Vyšlápl jsem to pak téměř k rozhledně, odkud následoval sjezd až do Vráže. Velká část vedla lesem, dost po kořenech či do prudkých, nečekaných zatáček. Jeden chlapík přede mnou se mi nedobrovolně v pravotočivé zatáčce uhnul do křoví, naštěstí po mém dotazu, zda je v pohodě, odpověděl kladně, tak jsem mohl pokračovat.

Z Vráže opět do kopce. Už jsem začal počítat kilometry, kolik by to mohlo být do cíle. Lidé kolem povzbuzovali, odpověděl jsem, že bych už rád měl to pivko. Na to se mi dostalo informace, že za deset minut ho mít budu, což mě ujistilo v tom, že to není daleko a že následuje poslední sjezd. Hrábnul jsem tedy intenzivněji do pedálů a dojel na poslední vrcholek závodu. Tam mě trasa zavedla do lesa a nastoupil zřejmě nejprudší sjezd. Les, kořeny, kameny, úzká cesta. Úžasné! Valil jsem to na své poměry hodně rychle, přesto mě někdo dojel, ale nebylo jak předjet ani jak rozumně uhnout.

Po vyjetí z lesa už následoval dojezd k Berounce a ke zmíněnému brodu. Tam mě ten chlapík konečně předjel. Je pravda, že to bylo částečně mým záměrem, abych se podíval, jak do toho brodu najede a jak se mu povede. On to nijak neřešil, sjel k brodu, vzal kolo na ramena a šel. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem to zkusit projet. Jenže po dvou metrech jsem udělal totéž. Hodně kamenů, hloubka kolem 30 až 40 čísel, to nemělo smysl (hlavně kvůli rychlosti). Takže jsem kolo hodil tamtéž, přešel řeku, na druhém břehu opět nasedl a po asi kilometru dojel do cíle.

Výsledný čas 2:18:14.3, celkové umístění 127. místo, v kategorii Muži s rozvíjející se krizí středního věku (tj. 31-40 let) 33. místo, průměrný tep 182, převýšení cca 1100 metrů. Ovšem pocit spokojenosti jsem měl nepopsatelný. Kolo fungovalo naprosto dokonale, vše bylo seštelované, seřízené. Po asfaltu odsejpalo jedna báseň, šestadvacítky neměly šanci (a že se o to pokoušely). Ani jeden defekt, a že sjezdy byly místy hodně rozbité. To kolo má značný potenciál (který bych měl i já, pokud bych věčně nežral sladké). Trať závodu krásnou přírodou a hodně v lese, sjezdy technicky náročnější, ale zase nic, co by mírně pokročilý začátečník s vyšší opatrností nedal. Já, lehce unaven, jsem se vydejchal, dal si jídlo a jedno nealko. Užíval jsem si dojezdy zbytku závodníků a rovnal si myšlenky. Pak už ale domů, zpět do normálního života s dalším úžasným zážitkem.

PS.: Mé ješitné ego opravdu potěšilo, když jsem udolal jednoho maníka, co osedlal Specialized S-Works (znalci vědí, co to je za stroje). On mě párkrát předjel do kopce, já ho udělal na sjezdech, pak mě chtěl zase v jednom výjezdu předjet, ale už zůstal za mnou.

PS2: Litoval jsem jednoho klučinu, co mě třikrát předjel a já ho pak dojížděl ve chvíli, kdy měnil duši. ten den měl buďto smůlu, nebo za to moc tahal v ne moc vhodných místech.

PS3: Koukal jsem na oficiální výsledky a uctivě smekám před dvěma pány. Jeden je ročník 1937 a ujel to za 3 hod. 22 minut. Druhý je ročník 1942 a byl o cca minutu a půl rychlejší než já (myslím, že jsme se pravidelně na trati předjížděli, než jsem pomáhal zmíněnému mladíkovi s kolem). V jejich věku bych to chtěl také takhle jezdit.

Na závěr připojím pár postřehů k organizaci. Obecně ji lze označit za povedenou a dobře zvládnutou, přesto tu mám pár věcí, které by šly zlepšit:

• Nikde nebylo přesně řečeno, kolik km to je. Mluvilo se o 50, na mapě před registračním místem byla informace kolem 37, reálně necelých 44. Takhle se rozumně síly rozvrhnout nedají.
• Posunutí občerstvovačky z 20. km na 30. byl asi největší prohřešek, pro někoho možná zásadní. Co jsem slyšel některé závodníky, tak ji i minuli (ona byla totiž mírně zastrčená a kdo to jel naplno, nemusel si jí všimnout).
• Na třech místech jsem nevěděl, kudy jet. Na jednom jsem musel zpomalit a čekat, co udělá ten, co mě dojede, na dalším jsem věřil tomu, co jel přede mnou, a na třetím jsem to prostě zkusil, naštěstí to vyšlo.
• V některých místech organizátoři, co ukazovali, kudy jet, stáli schovaní za křižovatkou (hlavně v lesích), takže my, trasy neznalí, jsme museli zpomalit a rozhlížet se.
• Webová prezentace by stála za předělání a výrazné zlepšení.
• Slyšel jsem stížností lidí, že nebyla dostatečná propagace ani v Berouně např. letáky apod.
• Servis kol mohl zůstat pro lidi i po závodě. Když jsem slyšel dojíždět jednoho závodníka, tak jeho kolo opravdu léčebnou kúru potřebovalo.

Ale abych i pochválil:

• Lidé na občerstvovačce opravdu kmitali, odsejpalo to, přitom i prohodili pár slov.
• Paní na registraci byly velmi ochotné, schovaly mi u sebe mé doklady a klíče, takže jsem na trať nemusel vyrážet s batohem. Díky ještě jednou.
• Policie pracovala dokonale, vždy korigovala dopravu k naprosté spokojenosti. Jako bonus to většinou byly pěkné kočky.
• Počasí organizátoři objednali také dobré, procházka Berounkou příjemně ochladila a tretry byly brzy zase suché.

Další sdílení