Hlas 1: Dneska jen kousek. V Horoušanech to zahneš hned doleva. Devět kiláků ti bude stačit.
Hlas 2: To teda ne, je pěkně, teplo, slunce konečně svítí, uděláš ASPOŇ svoje kolečko.
Hlas 1: No právě, slunce pere, ani ses nenamazal. V Horoušanech čehý.
Hlas 2: Se maximálně spálíš, no a? Aspoň si to budeš pamatovat. V Horoušanech hot!
Hlas 1: Nohy mě bolej, najel jsem toho už tento týden dost. A zítra chci na kole zase do práce.
Hlas 2: Ty starochu, tlustej si, línej si, šedivej si. Jasně, raději to otoč hned, ať se nestrháš.
Hlas 1: Ztichni.
Hlas 2: Nulo! Ani pár kilometrů neujedeš.
Hlas 1: Neposlouchám tě.
Hlas 2: Ale posloucháš. Víš co? Ty seš taková nula, že tě vynásobit samu sebou, tak vznikne antihmota a celý známý vesmír se zhroutí.
Hlas 1: Ztichni! Máš problémy s malou násobilkou, tak sem netahej fyziku.
Hlas 2: Víš co? Ty nejsi ani ta nula. Ty seš mínus jednička. Co mínus jednička, mínus nekonečno! Ty nejsi ani to mínus nekonečno, ty seš ještě dál, a tak bezvýznamnej, že pro tebe matematici nemají ani symbol!
Hlas 1: Jasně, jen si povídej, stejně v Horoušanech doleva.
A jak se tak hádaly, schizofrenní cyklista přijel do Horoušan, a protože bylo fakt příjemně, vzal to tam na první křižovatce doprava na své kolečko a poslední, co slyšel, bylo:
Hlas 1: Pche!
Hlas 2: Pcháááá!
A pak ztichly, otočily se k sobě zády a on mohl v klidu pokračovat.