Nejlepší dárek mého života

Moje nenávist Vánoc vznikla mj. kvůli tomu, že se „musí“ dávat dárky. Upachtění lidé kupují po obchodech nepotřebné předměty nebo to spláchnou penězi v obálce. Co si však myslet o dárku, který nepotřebuji? Který pouze ukojil nutkavost darujícího něco dát a udělat si tak čárku za splnění? K čemu mi je cokoliv, když se darující nezamyslí, co bych uvítal já, ale pořídí to, co on uzná za vhodné dle sebe?

Moje přesvědčení o zbytečnosti Vánoc mi dnes potvrdil můj téměř sedmiletý synek. Potvrdil mi, že dárek je možné dát tak, aby udělal radost. Aby to byl opravdový dárek. Aby to co nejvíce znamenalo pro darovaného. Byl letos jediný, kdo mi takový dárek dal (tedy nepočítám-li ženu, která mi zcela pragmaticky nedává nic, protože mě zná). Strašně tajně mi jej připravoval a umisťoval pod stromeček. Když došlo na rozbalování, byly tam čtyři vlašské ořechy. Nejlepší dárek, co jsem kdy dostal. On totiž ví, že mám ořechy rád. Ví, že si kolikrát vezmu louskáček a pár jader si po večeři vylouskám. Vzal tedy čtyři ořechy z misky a zabalil mi je. Ponoukalo ho vědomí, že mi tím udělá radost. A že mi chce udělat radost. A udělal pro to přesně to, co bylo v jeho možnostech.

Co je na tom nejlepší? Udělal by to (a dělá to) kdykoliv během roku. Ne proto, že jsou (zase ty nenáviděné) Vánoce. A dokud budou lidi jako on, Vánoce jsou zbytečné.

Další články, které vás mohou zaujmout:

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *