Motto: „My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“ (A. P. Čechov, Tři sestry, 1900) „Štěstí není v souladu s lidským údělem.“ (Cormac McCarthy, Vlak Sunset Limited, 2006)
Nuda. Kap. Nuda. Kap. Nuda! Pořád to samé okno, ty samé dveře, titíž lidé. Táhněte všichni k čertu! Řvu na ně na vrcholu zoufalství, ale oni neslyší. Neustále otvírají a zavírají dveře do téhle kanceláře, do téhle kobky, projdou kolem mě k otevřenému oknu a vyskočí. Kap. Celé se to opakuje stále dokola. Kap. Dvacet třicet stejných ksichtů omílaných jako reklama v rádiu, jako táž písnička, která vám leze na mozek. Kap. Do hajzlu, to nemůže přijít někdo jinej? Do práce jsem přišel před drahnou hodinou a půl a třeba támhletu přebarvenou blondýnu s mejkapem jen na půlce obličeje už dnes vidím pošesté. Nepočítám-li teda to odporné kafe, co mi prodala dole v kantýně. Kap. Jinak by to bylo posedmé. A každý den to samé, ten samej zkurvenej stereotyp. Kap. Bože, už přestaň! Žádný z těch lidí se na mě nepodívá. Ani na nikoho jiného. Bezemoční kriploidní humanoidi. Topí se ve sračkách konzumu a každodennosti. Kap. Všichni se v tom topíme. Kap. Ačkoliv… Narostly nám žábry, plaveme v tom, aniž bychom o tom věděli, uvědomovali si to, chtěli to poznat. Kap. Jenže já už nemůžu dál. Kape mi na karbid, šplouchá na maják. Kap. Proč tady, do prdele, vlastně sedím? Nedělám nic, co by situaci zlepšovalo. Mašinérie zbytečných zaměstnanců. U pásu, u soustruhu, u počítače, u čehokoliv. Utáhnout šroubek. Kap. Další šroubek. Kap. Kap. Kap! Být kolečkem v soukolí. Nebo jen tím utahovaným šroubkem. Vlastně být jen tím semílaným. Je to jedno. Zbytečnost z každého z nás prýští rychlostí světla a ještě rychleji se do nás vrací. Ne, tohle nemá smysl. Pokládám hlavu na klávesnici, chce se mi spát. Jinak než dosud. Napořád. Poznávám, co tomuhle životu chybí. S posledním dechem to zkouším vyslovit. Pokora. Živote, chybí nám pokora. Živote, chyběla nám pokora.
Generační výpověď? Podepsal bych…