K Thibaultům jsem se prvně dostal zkraje střední školy. Tenkráte jsem je nedočetl, jen jsem si pamatoval, že se k nim chci časem dostat. Až budu starší, až budu schopen text pochopit. Po dvaceti letech se mi to povedlo a do románu jsem se ponořil téměř chorobně.
Experimentální román Thibaultové vypráví především příběhy členů bohaté francouzské rodiny z počátku minulého století, které vládne despotický, nábožně založený otec. Jeho dva synové jsou naprosto rozdílní. Jakub je snílek, který odmítá zavedené řády a snaží se je bořit. Oproti němu Antonín je nadějný lékař, zakládající si na své vitalitě, znalostech a toužící stát se uznávaným doktorem. Do toho přichází ještě protestantská rodina de Fontaninů, která vždy nějakým způsobem ovlivňuje život Thibaultů.
Prvních šest částí románu, vydávaných postupně, je věnováno především vztahům jak v rámci rodiny, tak i mimo ni. Když jsem ji dočetl, napsal jsem jedné své kamarádce: „dočetl jsem první část Thibaultů a divím se, že ačkoliv autor za ně v roce 1937 získal Nobelovu cenu za literaturu, tak je v našich končinách neznámým. Prošel jsem těmi sedmy sty stránkami a často jsem měl pocit, že moje já se chce chovat stejně, jako hned tři postavy najednou. A to rozhodně nejsou vykresleny nijak ploše, ba naopak. Neustále jsem při tom vzpomínal na tebe, jak mi říkáš, že chci toho moc, že chci dvě protikladné věci najednou. Jenže co mám dělat?“
Další dvě části jsou delší než všechny předchozí dohromady. Původně měl román pokračovat jinak, ale autor rozepsaný text spálil a napsal něco zcela jiného, a to především jako reakci na nastupující nacismus v Německu. Tyto dvě části se týkají léta roku 1914 od atentátu v Sarajevu až k vypuknutí Světové války. Jakub byl zapálený socialista a usiloval společně s ostatními o udržení míru. Zde se musím přiznat, že jsem k němu cítil velkou averzi, protože zrovna tato filosofie mi je hodně protivná. Ale ať už mně to vadilo nebo ne, úžasný byl popis toho, jak se jednotlivé mocnosti přetahovaly o rádoby mírová jednání, ačkoliv začaly schvalovat úvěry na zbrojení, začaly mobilizovat, začaly ničit. Zde se autorovi podařilo vykreslit úžasný obraz toho, jak lze ovlivňovat veřejné mínění, jak z pacifistů udělat militaristy a nacionalisty, jak útočnou válku prezentovat jako obranou. Jak klidně obětovat malý státeček (Srbsko), aby samy měly klid. Jak moc mi to připomínalo např. Mnichov 1939 (ačkoliv v době, kdy autor knihu dopsal, do tohoto roku jich ještě pár chybělo). Z historického pohledu šlo jednoznačně o poučné čtení. Autor do děje zasazoval reálné postavy a reálné události (např. atentát na Jaurése). Osmá část pak ukazuje konec války. Z Antonína-positivisty se stává humanista, vše se ale již vleče jako by v pozadí za světovými událostmi.
Thibaultové nejsou především díky válečným částem nijak snadné čtení, ale ocenění autora především za ni bylo na místě. Román mohu doporučit každému, komu je experimentální podoba (Joyce, Eliot, Proust, Bulgakov) blízká, kdo má rád děj na pozadí historických událostí, ale i kdo chce číst něco náročnějšího, než jen v současnosti vydávaná bestselerová literatura.
Pár mnou vypíchnutých citací:
Čas utíká a my vadneme. A v podstatě se nic nemění. Stále jsme to my. Nic se nezměnilo, leda to, že jsem méně odvážný a starší.
Výsledek života, dosah lidského podnikání, jeho hodnota závisí více, než se myslívá, na životě srdce. Jsou lidé, jimž scházelo jen teplo přítomnosti milované osoby, aby zanechali dílo, jaké bylo hodno jejich osobnosti.
Když člověk dojde k poctám, již jich nezasluhuje.
Od otcovy smrti byl nucen konstatovat, že nemá osobní přátele. Snad kromě Daniela měl vždy jen kamarády. Vlastní vinou – tak dlouho se nestaral o jiné lidi! Dokonce až donedávna se tou osamělostí pyšnil. A teď ho najednou začínala mučit.
Člověku se porozumí až po jeho smrti.
…že jsou všichni stejní. Mohou se vzájemně vyměňovat. Popsat jednoho znamená označit všecky. Choulostiví, mrkaví lidé, krátkozrací, obávající se všeho – bojí se myšlení, bojí se vývoje společnosti, bojí se všeho, co vyrazilo na pochod proti jejich pevnosti!
Proč chtít? V co doufat? Každý život je bezvýznamný. Nic, naprosto nic již nestojí za námahu, jakmile známe Smrt!
Ach, ubohý, vy jste oběť své doby… Vy jste racionalista! …ale přiznám se, že mi velmi záleží na uspokojení rozumu.
„Není to na nic.“ Na zemské kůře se vytváření miliony tvorů, chvilku se tam hemží, potom se rozkládají a mizí, uvolňují místo jiným milionům, které se zítra také rozloží. Jejich krátké objevení na zemi není na nic. Život nemá smysl. A nic není důležité, leda úsilí být co nejméně nešťastný v době toho pomíjejícího “letního bytu”…
Jiná pravda než dočasná není.
Je mi jasné, že ať už se pídíme po jakémkoliv humanismu, je pochybné, ušetří-li nás války.
Roger Martin du Gard: Thibaultové, z fr. Les Thibault vydané nakl. Gallimard, Paris 1949, přeložil Břetislav Štorm, vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1959 ve třech svazcích (668 stran, 592 stran a 592 stran)
Knihu dnes v češtině najdete jen v knihovnách a možná v antikvariátech. Ve francouzštině na The Book Depository, v angličtině víceméně jen použité knihy na Amazonu.
