Duše

Ivan Sergejevič a Michail Michaljovič sedí u letitého dřevěného stolu, který pamatuje nástup Romanovců na trůn, možná o několik dekád víc. Michail Michaljovič má v ruce nůž a cibuli, která je dosud netknutá. Drží ji ne nepodobně jako Hamlet lebku a se zalíbením na ni hledí. Jemně a s citem ji tu pohladí, tu promne mezi prsty.

„Pohleď na takovou cibuli, Ivane Sergejeviči. Co myslíš, má duši? Prostý člověk by řekl pouhá cibule. Pohrdavě. S nechutí v hlase. S odporem. Cožpak může býti něco méně než cibule? Jenže… co se skrývá pod její slupkou? Co?! No, řekni, Ivane Sergejeviči! Co se může skrývat pod tolika vrstvami? Co se tam může schovávat?! Co může býti ukryto pod tolika závoji?

Odhalím ti toto věčné tajemství, milý Ivane Sergejeviči. Předně, nesmíš vzít prachobyčejný nůž a rozkrojit cibuli na dvě půle! Takový barbarský čin! To dělá obyčejná kuchtička, která vstává nad ránem, aby připravila panstvu snídani. Ty se k ní musíš chovat uctivě. Vždyť i ona rostla. Vyvíjela se. Stejně jako ty, Ivane Sergejeviči. Na, vezmi si ji a začni ji pomalu loupat. Ták. Ne, nepospíchej. Ano. Nejprve vrchní uschlé slupky. Každou vrstvu zvlášť. Pěkně. Pomalu. Ne, ne, ne. Neotírej si ty slzy. Nechej je téct a kapat. A teď, když jsi sloupal všechny vrstvy, co vidíš? Nic! Můj drahý Ivane Sergejeviči, jasně že nic nevidíš. Co bys měl také vidět? Duše z cibule se vytrácela postupně s tím, jak jsi ji obnažoval. S každou odloupnutou slupkou. Jenže na rozdíl od duše lidské nešla do nebe. Ta se uhnízdila v tvých očích. A tys nad jejím osudem splakal, aniž bys chtěl. Ta cibule tě donutila. A stejně tak Bůh spláče nad osudem každého z nás. Jsme navždy zatraceni, Ivane Sergejeviči. Navždy. Všichni.“

Michail Michaljovič si naplní dýmku tabákem a začne spokojeně pokuřovat.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *