Existuje ještě taková děrovačka?

Sháním děrovačku, která na „jeden zátah“ udělá pravidelné kulaté otvory po celé délce A4. Počet otvorů by měl být okolo 22, velikost otvorů jako dělá klasická děrovačka (příklad viz obrázek níže, je to notes velikosti A7). Počet papírů, které zvládne najednou, nemusí být nijak závratný, ale měla by umět i tenčí karton.

Je tu nějaký člověk z kvalitního papírnictví či nějaké tvůrčí dílny, který poradí? Jediné, co mi dosud kdo nabídl, byl vazač, ale ten dělal obdélníkové otvory. Vím, že dříve se takové děrovačky vyráběly (ještě litinové), ale dnes to nemohu nikde sehnat.

Děkuji za libovolný tip (klidně ho nechte v komentářích) vedoucí k cíli.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Jiná pravda než ta dočasná není

Obálka knihyK Thibaultům jsem se prvně dostal zkraje střední školy. Tenkráte jsem je nedočetl, jen jsem si pamatoval, že se k nim chci časem dostat. Až budu starší, až budu schopen text pochopit. Po dvaceti letech se mi to povedlo a do románu jsem se ponořil téměř chorobně.

Experimentální román Thibaultové vypráví především příběhy členů bohaté francouzské rodiny z počátku minulého století, které vládne despotický, nábožně založený otec. Jeho dva synové jsou naprosto rozdílní. Jakub je snílek, který odmítá zavedené řády a snaží se je bořit. Oproti němu Antonín je nadějný lékař, zakládající si na své vitalitě, znalostech a toužící stát se uznávaným doktorem. Do toho přichází ještě protestantská rodina de Fontaninů, která vždy nějakým způsobem ovlivňuje život Thibaultů.

Prvních šest částí románu, vydávaných postupně, je věnováno především vztahům jak v rámci rodiny, tak i mimo ni. Když jsem ji dočetl, napsal jsem jedné své kamarádce: „dočetl jsem první část Thibaultů a divím se, že ačkoliv autor za ně v roce 1937 získal Nobelovu cenu za literaturu, tak je v našich končinách neznámým. Prošel jsem těmi sedmy sty stránkami a často jsem měl pocit, že moje já se chce chovat stejně, jako hned tři postavy najednou. A to rozhodně nejsou vykresleny nijak ploše, ba naopak. Neustále jsem při tom vzpomínal na tebe, jak mi říkáš, že chci toho moc, že chci dvě protikladné věci najednou. Jenže co mám dělat?“

Další dvě části jsou delší než všechny předchozí dohromady. Původně měl román pokračovat jinak, ale autor rozepsaný text spálil a napsal něco zcela jiného, a to především jako reakci na nastupující nacismus v Německu. Tyto dvě části se týkají léta roku 1914 od atentátu v Sarajevu až k vypuknutí Světové války. Jakub byl zapálený socialista a usiloval společně s ostatními o udržení míru. Zde se musím přiznat, že jsem k němu cítil velkou averzi, protože zrovna tato filosofie mi je hodně protivná. Ale ať už mně to vadilo nebo ne, úžasný byl popis toho, jak se jednotlivé mocnosti přetahovaly o rádoby mírová jednání, ačkoliv začaly schvalovat úvěry na zbrojení, začaly mobilizovat, začaly ničit. Zde se autorovi podařilo vykreslit úžasný obraz toho, jak lze ovlivňovat veřejné mínění, jak z pacifistů udělat militaristy a nacionalisty, jak útočnou válku prezentovat jako obranou. Jak klidně obětovat malý státeček (Srbsko), aby samy měly klid. Jak moc mi to připomínalo např. Mnichov 1939 (ačkoliv v době, kdy autor knihu dopsal, do tohoto roku jich ještě pár chybělo). Z  historického pohledu šlo jednoznačně o poučné čtení. Autor do děje zasazoval reálné postavy a reálné události (např. atentát na Jaurése). Osmá část pak ukazuje konec války. Z Antonína-positivisty se stává humanista, vše se ale již vleče jako by v pozadí za světovými událostmi.

Thibaultové nejsou především díky válečným částem nijak snadné čtení, ale ocenění autora především za ni bylo na místě. Román mohu doporučit každému, komu je experimentální podoba (Joyce, Eliot, Proust, Bulgakov) blízká, kdo má rád děj na pozadí historických událostí, ale i kdo chce číst něco náročnějšího, než jen v současnosti vydávaná bestselerová literatura.

Pár mnou vypíchnutých citací:

Čas utíká a my vadneme. A v podstatě se nic nemění. Stále jsme to my. Nic se nezměnilo, leda to, že jsem méně odvážný a starší.

Výsledek života, dosah lidského podnikání, jeho hodnota závisí více, než se myslívá, na životě srdce. Jsou lidé, jimž scházelo jen teplo přítomnosti milované osoby, aby zanechali dílo, jaké bylo hodno jejich osobnosti.

Když člověk dojde k poctám, již jich nezasluhuje.

Od otcovy smrti byl nucen konstatovat, že nemá osobní přátele. Snad kromě Daniela měl vždy jen kamarády. Vlastní vinou – tak dlouho se nestaral o jiné lidi! Dokonce až donedávna se tou osamělostí pyšnil. A teď ho najednou začínala mučit.

Člověku se porozumí až po jeho smrti.

…že jsou všichni stejní. Mohou se vzájemně vyměňovat. Popsat jednoho znamená označit všecky. Choulostiví, mrkaví lidé, krátkozrací, obávající se všeho – bojí se myšlení, bojí se vývoje společnosti, bojí se všeho, co vyrazilo na pochod proti jejich pevnosti!

Proč chtít? V co doufat? Každý život je bezvýznamný. Nic, naprosto nic již nestojí za námahu, jakmile známe Smrt!

Ach, ubohý, vy jste oběť své doby… Vy jste racionalista! …ale přiznám se, že mi velmi záleží na uspokojení rozumu.

„Není to na nic.“ Na zemské kůře se vytváření miliony tvorů, chvilku se tam hemží, potom se rozkládají a mizí, uvolňují místo jiným milionům, které se zítra také rozloží. Jejich krátké objevení na zemi není na nic. Život nemá smysl. A nic není důležité, leda úsilí být co nejméně nešťastný v době toho pomíjejícího “letního bytu”…

Jiná pravda než dočasná není.

Je mi jasné, že ať už se pídíme po jakémkoliv humanismu, je pochybné, ušetří-li nás války.

Roger Martin du Gard: Thibaultové, z fr. Les Thibault vydané nakl. Gallimard, Paris 1949, přeložil Břetislav Štorm, vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1959 ve třech svazcích (668 stran, 592 stran a 592 stran)

Knihu dnes v češtině najdete jen v knihovnách a možná v antikvariátech. Ve francouzštině na The Book Depository, v angličtině víceméně jen použité knihy na Amazonu.

Beznaděj

Motto: „My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“ (A. P. Čechov, Tři sestry, 1900) „Štěstí není v souladu s lidským údělem.“ (Cormac McCarthy, Vlak Sunset Limited, 2006)

Nuda. Kap. Nuda. Kap. Nuda! Pořád to samé okno, ty samé dveře, titíž lidé. Táhněte všichni k čertu! Řvu na ně na vrcholu zoufalství, ale oni neslyší. Neustále otvírají a zavírají dveře do téhle kanceláře, do téhle kobky, projdou kolem mě k otevřenému oknu a vyskočí. Kap. Celé se to opakuje stále dokola. Kap. Dvacet třicet stejných ksichtů omílaných jako reklama v rádiu, jako táž písnička, která vám leze na mozek. Kap. Do hajzlu, to nemůže přijít někdo jinej? Do práce jsem přišel před drahnou hodinou a půl a třeba támhletu přebarvenou blondýnu s mejkapem jen na půlce obličeje už dnes vidím pošesté. Nepočítám-li teda to odporné kafe, co mi prodala dole v kantýně. Kap. Jinak by to bylo posedmé. A každý den to samé, ten samej zkurvenej stereotyp. Kap. Bože, už přestaň! Žádný z těch lidí se na mě nepodívá. Ani na nikoho jiného. Bezemoční kriploidní humanoidi. Topí se ve sračkách konzumu a každodennosti. Kap. Všichni se v tom topíme. Kap. Ačkoliv… Narostly nám žábry, plaveme v tom, aniž bychom o tom věděli, uvědomovali si to, chtěli to poznat. Kap. Jenže já už nemůžu dál. Kape mi na karbid, šplouchá na maják. Kap. Proč tady, do prdele, vlastně sedím? Nedělám nic, co by situaci zlepšovalo. Mašinérie zbytečných zaměstnanců. U pásu, u soustruhu, u počítače, u čehokoliv. Utáhnout šroubek. Kap. Další šroubek. Kap. Kap. Kap! Být kolečkem v soukolí. Nebo jen tím utahovaným šroubkem.  Vlastně být jen tím semílaným. Je to jedno. Zbytečnost z každého z nás prýští rychlostí světla a ještě rychleji se do nás vrací. Ne, tohle nemá smysl. Pokládám hlavu na klávesnici, chce se mi spát. Jinak než dosud. Napořád. Poznávám, co tomuhle životu chybí. S posledním dechem to zkouším vyslovit. Pokora. Živote, chybí nám pokora. Živote, chyběla nám pokora.

Welcome to the Slash

Když to dal Slash dohromady s Mylesem Kennedym, nevěřil jsem, že to bude fungovat. Studiové nahrávky sice nejsou špatné, ale vyloženě hity to nejsou. Navíc ten jeho nevýrazný hlas je často nepříjemný ječák. Přesto jsem chtěl vyzkoušet, jak to vyzní naživo. A co si budeme nalhávat, „musel“ jsem vidět Slashe v akci.

Po pořadatelsky nezvládnutém vpouštění lidí do velkého sálu Lucerny a mnou nepochopených předskokanech, kteří nevěděli, zda mají hrát death metal, black metal nebo popík, se konečně připravilo pódium pro hlavní program. V devět začala očekávaná show. Bez zbytečných řečí se na nás valila jedna píseň za druhou.

koncert

Již od prvních tónů mi bylo jasné, že zmíněné spojení funguje více než dobře. Slash si je vědom své velikosti a toho, že lidé přišli hlavně (jenom) kvůli němu. Přesto většinu koncertu byl na levé straně jeviště (z jeho pohledu) a dával prostor všem ostatním. Do středu nastupoval při svých sólech a davu dával, co potřeboval.

Co se skladeb týče, kromě těch z aktuálního alba, jehož přebalová zvětšenina visela za pódiem, se lidem dostávaly písně i nejen z toho předchozího, ale také ty z éry Guns N‘ Roses, které vřava přijímala s největším nadšením.

Asi netřeba říkat, že Slash hrál parádně. V druhé půli to vypadalo, že se ponořil do sebe a zařazoval bluesové riffy. Ostatně mám pocit, že za takových 20 let by se tam mohl dostat úplně. Na závěr se však vrátil a přídavek byl jasný: Welcome to the Jungle a zavírákem nemohlo být nic jiného než tradiční Paradice City.

koncert

Ještě je třeba se vrátit k dalším členům. Myles zpíval vcelku dobře, pro mě však byl mnohem lepší zážitek, když si dvě písně střihnul charismatický basák Todd Kerns. Jeho barva hlasu byla prostě rockovější. Navíc snad jako jediný dokázal hudebně držet tempo se Slashem, ostatní byli do počtu.

Co mi kazilo jinak parádní koncert, byl zvukař. Nevím jak jinde, ale cca 10 metrů od jeviště často všechno splývalo a nebylo možné rozeznávat jednotlivé nástroje. Mírné zlepšení přišlo až v poslední třetině.

Koncert proběhl 11. 2. 2013 ve velkém sále pražské Lucerny.

Novináři češtině holt neholdují #cestinavkrizi

Tento týden se v médiích obzvláště urodilo. Tedy ne, že by se zvýšila kvalita novinářské práce, to si žádné noviny rozhodně nedovolí, ale k disposici nám autoři dali dostatek důkazů, že čeština je něco, co se již nenosí.

Vezměme si třeba pondělní Hospodářky. Chyba přímo v titulku. Na rozdíl od pravidel českého pravopisu si korektor či autor myslí, že se správně píše narozdíl. Hlavně, že hrdě používají anglický název rubriky.

Další skvost, tentokrát mnohem hrubšího zrna (a opět v titulku), poskytly Lidovky. Copak to asi je taková vil a v čem je tajemná?

Další plátek, který se honosí jazykovou korekturou, je náš vesnický věstník. Je nutno přiznat, že počet chyb se za poslední období výrazně snížil, přesto lze na nějakou narazit i bez pozorného čtení (ve schránce nalezeno tento týden).

Chyba, kterou jsem uváděl, je bohužel stále častější. Ostuda je to o to větší, pokud ji udělá učitel. A co teprve ředitel. Např. ve své stati ji ji učinil ředitel soukromého a údajně prestižního gymnasia v Praze.

Co říci závěrem? Asy jen, že lépěji už bilo.

Nejlepší dárek mého života

Moje nenávist Vánoc vznikla mj. kvůli tomu, že se „musí“ dávat dárky. Upachtění lidé kupují po obchodech nepotřebné předměty nebo to spláchnou penězi v obálce. Co si však myslet o dárku, který nepotřebuji? Který pouze ukojil nutkavost darujícího něco dát a udělat si tak čárku za splnění? K čemu mi je cokoliv, když se darující nezamyslí, co bych uvítal já, ale pořídí to, co on uzná za vhodné dle sebe?

Moje přesvědčení o zbytečnosti Vánoc mi dnes potvrdil můj téměř sedmiletý synek. Potvrdil mi, že dárek je možné dát tak, aby udělal radost. Aby to byl opravdový dárek. Aby to co nejvíce znamenalo pro darovaného. Byl letos jediný, kdo mi takový dárek dal (tedy nepočítám-li ženu, která mi zcela pragmaticky nedává nic, protože mě zná). Strašně tajně mi jej připravoval a umisťoval pod stromeček. Když došlo na rozbalování, byly tam čtyři vlašské ořechy. Nejlepší dárek, co jsem kdy dostal. On totiž ví, že mám ořechy rád. Ví, že si kolikrát vezmu louskáček a pár jader si po večeři vylouskám. Vzal tedy čtyři ořechy z misky a zabalil mi je. Ponoukalo ho vědomí, že mi tím udělá radost. A že mi chce udělat radost. A udělal pro to přesně to, co bylo v jeho možnostech.

Co je na tom nejlepší? Udělal by to (a dělá to) kdykoliv během roku. Ne proto, že jsou (zase ty nenáviděné) Vánoce. A dokud budou lidi jako on, Vánoce jsou zbytečné.

Sobota, depresivnější než pondělí

Obálka knihyCo všechno lze zažít za jeden jediný den? Někdy skoro nic, jindy opravdu hodně. McEwanova Sobota popisuje něco mezi tím. Víceméně obyčejný víkendový den obyčejného doktora z vyšší střední vrstvy, který na večer chystá rodinnou sešlost, a tak musí pár věcí zařídit. Nákupy, návštěvu matky a několik dalších drobností.

To, co činí román depresivním, jsou myšlenky a chování hlavního hrdiny Henryho. Třeba nákup ryb pro přípravu večeře, který jesti samolibě pochvalován slovy: „Taková hojnost vyprazdňujících se moří.“ Jenže to je to nejmenší. Henry se zabývá mnohými dalšími hrozbami, jako jsou náboženství, globalizace či prachsprostý smysl života:

  • Teď vidíte kontinentální Číňany v obchodním domě Harrod’s, jak hltají luxusní zboží. Brzy budou hltat myšlení, a něco bude muset vzít za své.
  • Jak je skličující, že někdo musí bezpodmínečně chodit oblečený tak, jako by ani neexistoval.
  • Raději nakupovat, než se modlit.
  • …že nikomu z nás ve skutečnosti nic nepatří. Všechno je pronajaté nebo vypůjčené.
  • Pozor na vizionáře, na ty horlivce, kteří jsou si jistí, že znají cestu k ideálnímu sociálnímu pořádku. Jsou tady zase, totalitáři v jiném vydání, možná ještě slabí a rozhádaní, ale sílící a rozhněvaní, žíznící po dalším masovém zabíjení.

Čím více se začítáte, tím snadněji se v téže činnosti zastavujete a jste nuceni přemýšlet. Nejen o postoji Henryho, který sice tohle vše sleduje s obavami, ale přesto to pasivně přijímá, ale o svém vlastním. Nechováme se stejně? Co jsme vlastně udělali každý z nás např. v případě nedávného prohlášení Bruselu, že nevztyčí vánoční stromek, aby neurazil jiné náboženství? Myšlenky zůstávají v hlavně uvězněné a je nepříjemné se jimi zabývat podobně, jako starými věcmi: „Místnosti plné haraburdí, skříně a registratury, které se nikdo neodváží otevřít. Letité vybavení z krémově lakovaného plechu, příliš těžké příliš záhadné, než aby se vyhodilo.“

Je jasné, že na závěr musí přijít nějaká událost, která to vše završí. Je sice očekávaná a opravdu přijde, ale nakonec k onomu završení nedojde. Nepřekvapivě překvapivé. Ostatně jinak to ani u McEwana nejde.

Ian McEwan: Sobota. Odeon, 2012 (orig. 2005), 256 stran, Překlad: Marie Válková, ISBN: 978-80-207-1418-3

Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“

Obálka knihySamuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.

Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.

Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:

Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.

A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):

Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.

Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.

Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.

Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.

Případně:

Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.

Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.

A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.

Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.

Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.

Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:

Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.

Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:

Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.

Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.

Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.

Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.

Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.

Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1

Představení knih Johna Nivena českému čtenáři

K Johnu Nivenovi jsem se dostal náhodou. Na začátku všeho byl můj povzdech na Twitteru: Už třetí knihu jsem rozčtl do třetiny a nebaví mě. Kdo co dělá špatně? Na něj reagovala Pavlína Louženská, ať zkusím Kill Your Friends od Johna Nivena. Autor byl pro mě neznámý, pročež kniha také. Podíval jsem se proto na anotaci, která slibovala kupu humoru. Hm. Na knihy, které ostatní hodnotí jako vtipné, humorné apod., jsem hodně opatrný. To už musí být, abych je hodnotil alespoň podobně. Mám rád humor, který si vytříbeně hraje s jazykem nebo takový, kde je nutné čtenáře dostatečně připravovat na pointu. Namátkou mohu jmenovat např. knihy Yes, Minister (v češtině Ano, pane ministře) nebo Solar. Přesto jsem se nakonec rozhodl knihu objednat.

Obálka knihyJiž po několika stranách mě uchvátila. Nivenům styl psaní je úžasný. V přímé řeči šetří slovy, která nejsou vulgární, v té nepřímé pak používá spoustu neotřelých, pěkných velkých slov současné angličtiny. A Kill Your Friends je šílená kniha (v tom dobrém smyslu). Kromě brilantního jazyka má příběh, jehož zvraty nelze moc očekávat, resp. to nemá smysl. Hlavní postavou je téměř třicetiletý arogantní sebestředný hajzlík, jež pracuje v nahrávacím průmyslu a jeho životní i pracovní náplní jsou koks, flákání se, trochu i ten sex, a když je nutné, tak i nějaká konference nebo návštěva živého vystoupení, aby na oko lovil talenty. Ačkoliv je svými vlastnostmi lidsky odporný, musíte mu fandit.

Kniha rozhodně není vhodná pro prudérní dámičky do kavárny k větrníku s umělými sladidly. Ne nadarmo byla označena za nejlepší britskou novelu od doby Trainspottingu. V metru si také dejte pozor, pokud by vám vadilo, že vedlesedící uvidí vyšší množství slov typu fuck na každé stránce.

Můžete se také podívat na několik citátů z knihy na serveru Goodreads.

John Niven: Kill Your Friends. Vintage, 2009 (orig. 2008), 328 stran, ISBN: 978-0-099-51667-5, možno zakoupit na The Book Depository

Po přečtení jsem neváhal ani chvíli a objednal si další jeho dvě knihy: The Second Coming a The Amateurs.

Obálka knihyPrvní část první z nich mě dostala. Mně, ateistovi, Niven ukázal, že kdyby Bůh existoval tak, jak v knize uvedl, tak v něj i věřím. Protože Jemu je jedno, zda v něj někdo věří. Nebe je ukázka opravdového nebe. Ježíš tam s Jimem Hendrixem cvičí na kytaru sóla, kouří se travka a vše je v pohodě. Celou tuhle firmu vede samozřejmě Bůh, ve správní radě pak zasedají všichni svatí. A, což se nesmí vynechat, Bůh naprosto nenávidí pracovní schůzky.

Jednoho dne se Bůh rozhodne vzít si na týden dovolenou, zajet si na ryby a relaxovat. Nebeský týden však znamená několik stovek pozemských let. Když se vrátí, je zhrozen. Světové války, holocaust, hladomory a spousta další zvěrstev, které lidstvo spáchalo samo na sobě, když byl pryč. Po narychlo svolané poradě se rozhodne poslat Ježíše opět dolů na Zem, aby šířil jeho jediné přikázání, jež dal i tenkrát Mojžíšovi: Be nice (ostatně na Mojžíše má Bůh také pifku, protože „this arrogant fuckstick binned this one given and rocked up with ten of his own.“).

Příběh pak popisuje Ježíšovo konání na Zemi opět formou plnou humoru. Mezi řádky však můžeme sledovat hodně silnou kritiku amerického pokrytectví a konzumního způsobu života.

Při čtení jsem si představoval filmovou adaptaci knihy. Al Pacino jako Ďábel, Robert de Niro jako Bůh. Ježíš by mohl být Jeff Bridges, mít 33 let.

Kvalitativně knihu hodnotím trochu hůře než tu předchozí, ale stále stojí za přečtení. So, forget your good manner, lit a joint, open the book and just be nice.

Pěknou recenzi si můžete přečíst na Amazonu.

John Niven: The Second Coming. Vintage, 2012 (orig. 2011), 376 stran, ISBN: 978-0-0995-3552-2, možno zakoupit na The Book Depository

Obálka knihyU Amatérů jsem se čtením poměrně dlouho otálel. Příběh se točí kolem golfu, který považuji (alespoň tu v Čechách) za aktivitu vhodnou akorát pro manažírky. Neměl jsem to dělat. John Niven zde nastoupil zřejmě ve své nejlepší formě. Už jenom ta první věta: It was the most humiliating start to a birthday Gary Irvine could remember.

Celé se to točí kolem Garyho, jeho rodiny a především jeho vášně pro golf. Niven ji zde popisuje tak dokonale, že jsem v tom poznával svou vášeň pro kolo. Jen stačilo nahradit náčiní. Jednoho dne Gary dostane golfovým míčkem do hlavy, což způsobí, že začne hrát naprosto výjimečně. Postupem se díky tomu dostane do finále velkého turnaje. Ovšem nebyl by to Niven, aby vše bylo až tak krásné. Jakmile je totiž Gary ve stresu, mluví neskutečně vulgárně. A v té nejvypjatější chvíli dokonce… Ne, nemá cenu prozrazovat. Tuhle knihu si musíte přečíst.

Malá ukázka:

’OWW!’ Garry yelped. The woman behind the desk jumped a little and everyone looked at him.
Oh, shit, Steve thought.
‘Are you OK, fella?’ Cheeks asked.
‘Fuckingprick,’ Gary said in a thick, rapid accent. ‘Fucking golfprick.’
‘Excuse me?’ Cheeks said, still smiling uncertainly.
‘Sorry,’ Steve said, turning Gary away him, ‘he’s just exited. Can,’ Steve said to the woman behind the desk, ‘can we just –‘
‘Big tits,’ Gary said.
‘I beg you pardon?’ the woman said.
‘Sorry. Fucking big-titted hoor jugs spunk FUCK!’

Oproti ostatním knihám je zde v přímé řeči hodně používán skotský dialekt, což může stěžovat čtení, ale zase se člověk pocvičí:

‘Whit?’ Bert said. ‘Away and don’t talk rubbish. Look at ye! Look at the muscles oan yer forearms. Yer like bloody Popeye! Ah’m an auld man and ah can hit a soft seven-iron through the green fae here. You’re telling me you cannae get there wi the nince? C’mon now.’

Před čtením proto doporučuji např. následující video.

John Niven: The Amateurs. Vintage, 2010 (orig. 2009), 378 stran, ISBN: 978-0-0995-1666-8, možno zakoupit na The Book Depository

Obálka knihyPoslední knihou, kterou bych rád představil, je Nivenova letošní novinka nazvaná Cold Hands. Jestliže dosud autor psal s odlehčenou rukou a o „běžném“ lidském údělu, zde se prvně představuje jako autor thrilleru. Nevěděl jsem, co čekat. Různých brakových kriminálek, hlavně těch „severských“ (či chcete-li skandinávských) rozhodně není málo. A s čím přišel John Niven?

První překvapivá věc je počet stran. Bratru 250 stran je z mého pohledu na takovýto typ literatury tak akorát (pro porovnání: Nemesis 504, Hypnotyzér 534, Muži, kteří nenávidí ženy 530). Druhého si pak všimnete po přečtení několika stran. Styl Johna Nivena je působivý. Nečekejte to, co znáte z předchozích knih, ale připravte se na ještě něco vznešenějšího.

Příběh je vcelku jednoduchý. Donnie Miller bydlí se svou dokonalou rodinou v ohromném, krásném domě v Kanadě, pracuje z domu pro místní časopis a užívá si vcelku pohodlného života. Bohužel tohle je narušeno nalezením mrtvého psa jeho syna. Postupem času zjišťujeme, že Donnie má za sebou minulost, kterou on by chtěl zapomenout, ale ona se s ním chce jaksepatří vypořádat.

První polovina knihy je (až na zmíněného psa) poklidná, v druhé si však již neodpočinete. Nutí vás číst další a další kapitolu, abyste se dozvěděli, jak to dopadne. Slabých míst je tam hodně málo.

Cold Hands hodnotím hodně vysoce. Pokud navíc máte rádi, když se dozvíte i něco navíc o prostředí, ve kterém se děj odehrává, přičtěte si k hodnocení další kladné body.

John Niven: Cold Hands. William Heinemann, 2012, 254 stran, ISBN: 978-0-434-02212-0, možno zakoupit na The Book Depository

Kdo je vlastně John Niven?

O Johnovi toho na Internetu moc nalézt nelze. Z Wikipedie se lze dozvědět, že se narodil ve skotském městečku Irvine a vystudoval anglickou literaturu v Glasgow (1991). Poté pracoval v nahrávacích společnostech (což lze sledovat právě v Kill Your Friends).

V současné době píše příspěvky do novin a scénáře se svým kolegou Nickem Ballem. Na Twitter přispívá pod účtem @NivenJ1 (bohužel nereaguje, chtěl jsem ho požádat o rozhovor).

Angličtina v knihách

Co se angličtiny týče, už jsem psal, že je hnedle na dvou úrovních: vulgární a hovorová, kterou mnozí studentíci nasosnou během dvou hodin angličtiny na škole s vhodným lektorem. Ta druhá úroveň již vyžaduje poměrně dobrou znalost jazyka (C1 až C2 dle Společného evropského referenčního rámce) a to včetně (britského) slangu. S mou úrovní B2+ jsem si musel mnohé domýšlet z kontextu nebo dohledat ve slovníku (samozřejmě nehledám všechna neznámá slovíčka, ale jen ta, které považuji v daném místě za klíčová, nebo se často opakují). Opravdu čekejte velká slova hodná panovnice ostrovní země, ovšem ihned proložená vulgarismy všech úrovní.