Tag Archives: báseň

Konec

Je to, jako když ti řekne: zavolej mi, budeš-li chtít.
A když to uděláš, nemáte si co říct,
neboť vše již bylo řečeno.
Ani další slova nehledáte.
A konec, nazvaný „sbohem“,
visící ve vzduchu jak poštolka
není třeba vyslovovat.

Byl to tichý telefonát.

Sny

Vem tužku a pokresli s ní nebe.
Vem slovo a vetkni si ho do vlasů.
Vem duhy klenuté a oblékni si je.
Vem nůši svých snů,
            které jsi do oblak zapsala,
            které sis do vlasů schovala,
            které jsi na sebe oblékla,
            a buď s nimi šťastná.

Déšť

Zpomaleně vnímej svět
skrze kapky deště.
Nech je na sebe padat,
stále, ještě, ještě.

Viděno očima toho,
kdo svět z mraků kropí,
jsi stále krásnější
jak úsměv snový.

Co na tobě mám rád,
co na tobě se mi líbí?
Že s tebou cítím se mlád,
že s tebou zažívám štěstí.

Čas

Dívám se na čas
z druhé strany světa,
jak jiným plyne,
a moje minuta je
už roky stejná.

Čekám asi zbytečně
na její slova,
která nahlas poví,
co srdce jí šeptá.

Každý svůj čas,
teď prožíváme jinak,
ačkoliv rád bych,
aby tomu bylo naopak.

Tak mě miluj

Tak mě miluj,
      třebaže nevidíš mě na perónu stát.
Tak mě miluj,
      než vlakem odjedeš mi navždy v dál.
Tak mě miluj,
      byť sedíš v něm a srdce jak prázdné kupé máš.
Tak mě miluj,
      ač hledíš z okna na obzor a mě tam nehledáš.

Tak mě miluj,
      ve chvíli, kdy ještě nevíš, že pro tebe tu jsem,
      ve chvíli, kdy dosud den není naším dnem,
      ve chvíli, kdy mi prvně vzpomínku na sebe zanecháš,
      ve chvíli, kdy náhle vystoupíš a ke mně přispěcháš.

Vagón

Lucie

Touhou léta okouzlená
plavala ladně po mezi
dívka krásná, prostovlasá,
Lucie na ni volali.

Její dlouhé, plavé vlasy,
stejně jako zralé klasy,
žlutí svou se pyšnily,
do živůtku bloudily.

Lucie léto mi krátila,
spolu prožili jsme krásný čas,
I dnes však, když listí padá,
jejím svodům podléhám – zas a zas.