Den svatého Patrika je slaven především v Irsku, jelikož tento světec má pro Iry velký význam (no, minimálně takový, že mají den volna a všíchni se kolektivně opijí Guinnessem). Že je 17. března často poznají v některých státech i díky změně loga webu společnosti Google. Podívejte se na všechna, která byla dosud vydána (loga jsou dotahována přímo ze serveru Google).

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

Nebylo.

2002

2001

2000

1999

Nebylo.

1998

Nebylo.

Další sdílení

Je těžké jednoznačně odpovědět, protože každý dává přednost něčemu jinému. Mně se vyplatilo neplánovat cokoliv předem již loni, takže i letos jsem letěl do Irska s tím, že se uvidí. Jinak se totiž na danou zemi díváte před odletem pouze s průvodcem v ruce (nebo internetem) a jinak, když jste na místě. Snad jediné, co doporučuji připravit předem, je mít podrobné mapy (stačí v telefonu, máte-li baterku, co něco vydrží, či náhradní) a přístup k internetu.

Po příjezdu a prvním Guinnessu si zajděte do informačního centra a naberte si všechny možné letáky. Ty si pak v klidu roztřiďte na tři hromádky: Chci vidět, Chtěl bych vidět a Nechci vidět. Tu třetí hned vyhoďte. Z hromádky Chci vidět vyberte taková místa, která se rozumně dají stihnout za den. Většinou je to jedno, maximálně dvě místa. Raději však jedno. Pak z hromádky Chtěl bych vidět vyberte to, co máte při cestě a co by se eventuelně dalo stihnout. Když ne, nic se nestane.

Pokud máte nějakého průvodce, pročtěte si o daných místech, co by tam mohlo být k vidění a v letácích o tom nepíšou. Stejně tak můžete projít internet, kde kromě dalších informací můžete zarezervovat vstupenky, najít dopravní spojení a aktuální informace. No a nakonec si připravte vhodnou mapu, obuv, oblečení, svačinu a pití. A nezapomeňte, že v cílovém místě bývají k dispozici další informace a letáky v místních informačních centrech.

Příjemnou cestu.

Další sdílení

Killiney je malebné (ó ten levný přívlastek) městečko pár kilometrů od Dublinu, ve kterém údajně žije pár rockových hvězd a Enya. Dostanete se do něj vlakem DART, který přes den jezdí v intervalech cca 20 minut a zastavuje přímo na pobřeží. Cílem ovšem není tamní pláž, ale Killiney Hill Park, což jsou dva kopce nad pobřežím (Killiney Hill and Dalkey Hill), ze kterých je neuvěřitelný výhled hned na několik krás(ek) najednou. Především je to irské moře, které zde mění barvy od zelené do modré a zpět. Poté je to právě Killiney, které působí klidným, vyrovnaným dojmem. Na závěr zbývá pohoří Wicklow.

Na Killiney Hill je obelisk a schodová pyramida, na Dalkey Hill jsou skály a hlavně KLID. Měl jsem to štěstí, že jsem tam mohl celé odpoledne sedět za slunečného počasí na vyhřátém kameni a jednak pozorovat krajinu a jednak si číst, a to vše, aniž by mě tam kdokoliv vyrušil.

Fotogalerie Killiney na webu Picasa

Další sdílení

Rybářské městečko Howth leží v nejsevernějším cípu dublinského zálivu. Název pochází z dánského slova znamenající hlava. Pokud se podíváte na mapu, třeba ji tam uvidíte. Já ji tam nevidím možná proto, že má vypadlé oko (Ireland’s Eye – ještě se o něm zmíním).

Z Dublinu se tam dostanete asi nejlépe vlakem DART, který přes den jezdí každou chvíli (každá chvíle je cca 10 až 15 minut), později večer pak co cca dvě až tři chvíle. Cesta vede velký kus při pobřeží, takže je krásně cítit, kam jedete (ano, smrdí to tam rybinou).

V Howthu máte několik možností, jak se zabavit. Především byste si mohli projít tamější přístavní hráze (ang. pier). Protože se zde rybářství stále provozuje, můžete (především v pracovní dny) být svědky vykládání ryb nebo příprav lodě na vyplutí. Dále máte možnost koupit malé ryby a krmit jimi tuleně (pokud jim to od huby neukradnou drzí rackové). Až vás tohle omrzí, pak můžete z východní hráze pozorovat dálavy irského moře nebo se mrknout k majáku. Někteří také doporučují Muzeum dopravy, ale v něm jsem nebyl, takže jej nehodnotím.

Jakmile se nabažíte přístavních hrází, měli byste se nechat převézt na neobydlený ostrov Ireland’s Eye. Ten je oblíbené letní výletní místo Dubliňanů. Můžete se tam hodiny procházet nebo se podívat do Martellovy věže (chce to trochu šplhání). Trajekt kotví kousek od majáku (před nádražím je mapa nebo si ji vyzvedněte zdarma v informačním centru na západní hrázi). Jediný problém může nastat, že trajekt prostě nejede (jako se to stalo mně). Po webových stránkách a v průvodcích jsou odporující si informace, proto asi bude nejlepší si předem zavolat, jak to vlastně je. Kontakt najdete na webových stránkách převozníka.

Chcete-li však vidět další věci, na které ostatní příliš nedají, pak se vydejte po pěšině podél útesů (Cliff Walk). K dispozici jsou čtyři různě dlouhé barevně značené trasy, takže si můžete vybrat dle vašich možností. Asi nemá cenu připomínat, že na ta nejkratší bývá plná pseudoturistů a za vaši pozornost tedy stojí fialová, nejdelší. Díky ní projdete vlastně téměř celou útesovou pěšinu od zátoky Balscadden pomalu až ke kruhové věži Martello. K ní se lze vydat i tak, je to zacházka cca 300 metrů. Ovšem věž je pro veřejnost zavřená. Cesta se pak stočí to vnitropoloostrova a vrátí vás zpět do Howthu.

Během procházení kolem útesů máte úžasný výhled moře, na dublinský přístav či na pohoří Wicklow. Doporučuji mít na sobě dobré boty, protože místy je pěšina bahnitá a není kam uhnout. Pokud máte méně než 50 kilo, dejte si do kapes kameny, protože může foukat hodně silný vítr. Cesta je místy nebezpečná, proto děti nechte v tomto případě doma. Také často narazíte na nesmyslné ostnaté dráty podél cesty, které tam dali majitelé sousedních pozemků. I tak ale cesta stojí za projití.

Fyzický kontakt s mořem máte během cesta jen dvakrát a to až skoro ke konci před věží Martello. Někteří se však nebojí sešplhat po příkrém srázu dolů. Já to na jednom místě zkoušel, ale raději jsem se vrátil poslušně na cestu. Nestojí to za to.

Jakmile dokončíte cestu, jistě budete mít hlad (ačkoliv svačinu a hlavně něco k pití bystě měli mít s sebou). V Howth je mnoho možností, kde se najíst. Zvolte asi cokoliv, vždyť už víte, jaké je to v Irsku s jídlem.

Fotogalerie Howth na webu Picasa.

Další sdílení

Znechucen především množstvím lidí v Dublinu a češtinou slyšitelnou pomalu i v irském parlamentu, rozhodl jsem se neděli strávit v Národním parku v pohoří Wicklow.

Zde doporučuji příliš nedbat rad různých průvodců (The Rough Guide je naprd a Marco Polo ani nekupujte), ale spoléhat hlavně na aktuální informace na Internetu. Především dejte pozor na to, že jednoduše lze zaměnit pohoří Wicklow za národní park v pohoří Wicklow. Rozdíl je v rozloze. Pohoří Wicklow začíná kousek od Dublinu a táhne se pěknou řádku kilometrů (a mj. se odtud bere voda na vaření Guinnesse). Jeho součástí je tvz. Wicklowská cesta, první značená turistická cesta v Irsku. Má cca 132 km a rozhodně se nedá zvládnout za den (a to zřejmě ani na kole vzhledem k terénu, kterým vede).

Národní park je pak jen částí pohoří Wicklow (a i skrz něj vede Wicklovská cesta). Nejblíže vás k parku z Dublinu doveze autobus St. Kevin’s Bus Service a to do vesničky Glendalough. Jízdné bratru za 13 €, zpáteční za 20 €. Cesta trvá cca 90 minut. Pokud jste milovníky hor, doporučuji zajistit si předem ubytování v nějakém B&B, protože za den, resp. za těch pár hodin, které máte do odjezdu (o víkendu více než ve všední den), toho moc stihnout nejde (a zpáteční jízdenku lze uplatnit druhý den).

Tím, že jste dorazili do Glendalough, ještě nemáte úplně vyhráno. Pokud se podíváte na mapku (pdf), pak autobus stojí na parkovišti u Visitor Centre (to je otevřené dle některých pouze v pondělí až sobotu, ale při mé návštěvě v neděli otevřeno bylo). Od Visitor Centra moc nečekejte. Za ním je však významný klášterní komplex (vstup zdarma) založený svatým Kevinem v 6. století. Mimo jiné zde najdete válcovou věž vysokou 33 metry nebo kříž svatého Kevina (legenda praví, že kdo jej dokáže obejmout, tomu se splní přání). Jen tak mimochodem: Kevin byl svatořečen a to navzdory tomu, že shodil ze skály do jezera krásnou dívku, která jej milovala a přišla za ním na místo, kde spal. Jak typicky křesťanské. Na projití stačí 30 až 45 minut, ale spíše si to nechte nakonec dle toho, jak vám zbude čas.

Přejděte říčku a po žluté se vydejte k informačnímu centru Národního parku (ano, je to něco jiného než Visitor Centre). Je to malý domek, který vůbec jako IC nevypadá, ale nebojte se vstoupit. Pozor ovšem na to, že tak nějak chodí i na obědy, aniž by bylo přesně známo kdy. Pokud si tedy výše uvedenou mapu nevytisknete sami, máte docela smůlu.

K té přípravě se ale hodí napsat více. Ačkoliv nejvyšší kopce mají málo přes 700 metrů nad mořem, jednoduše jste v horách. A v Irsku. Takže počasí se nejen může hodně rychle měnit, ale také se tak děje. A v tomto případě nejde jen o malé přeháňky (showers), ale poctivé lijáky (downpours) a silné větry (high winds). Buďte tedy na to připraveni: pořádné boty s dobrými ponožkami podmínkou, jdete-li trasami označenými jako Hillwalks. Dále doporučuji nějaké funkční tričko (např. Moira), nepromokavé oblečení nebo aspoň pláštěnku, jídlo a dostatek pití. Tam nahoře se jinak můžete leda pást s ovcemi a než se tam vyškrábete, bude zpocení jak veverka v říji. Nakonec přibalte již několikrát zmíněnou mapu. Pokud si ji nevytisknete předem (ideálně v barvě), v IC ji mají za 50 centů. Jako doplněk pak může být GPS navigace např. na telefonu. Zde ale pozor, podklady Googlu jsou k ničemu. Neobsahují cesty ani jezera. Mně se osvědčily OpenStreetMap Mapnik. Ty si můžete předem to telefonu stáhnout např. pomocí Mobile Atlas Creatoru. Celé to ale znamená mít nabito a náhradní baterku s sebou.

Nyní k cestám. Kromě zmíněné Wicklow Way (žluté šipky) je v národním parku barevně značeno devět tras. Starší průvodci varují před tím, že mohou být někde špatně značeny, ale mnou projitá červená trasa byla značena bez jediné chyby (kéž by takhle byly značeny cyklostezky v ČR). Uvedený čas u nich je orientační a počítá s tím, že budete dělat zastávky, abyste si odpočinuli a kochali se krajinou. Pokud ale nejste příliš trénovaní, pak uvedený čas bude opravdu odpovídat realitě. Na druhou stranu díky mapě se můžete na křižovatkách rozmyslet a cestu zkrátit. Také mějte na paměti, že sice platí, že cesta dolů trvá kratší dobu než nahoru, ale prudké klesání nakonec může být pomalejší. A máte-li nevhodnou obuv, bude trpět (a dobře vám tak).

Jednotlivé cesty zde popisovat nebudu (přeci jenom nejsem průvodce; krátky popis je na stránkých Národního parku), ale pokud se chcete vyhnout davům a rádoby turistům, zvolte nejtěžší variantu. Jen tak budete mít téměř 100% jistotu, že budete sami ((se) sebou) a pokud přeci jenom někoho potkáte, budete mu stát za pozdrav a případně pár slov. Má zkušenost je taková, že jen co se oddělila červená od bílé, potkal jsem asi pět lidí. Z toho jeden byl domorodý pasák se stádem ovcí, který si rád popovídal (vládl sice více irštinou než angličtinou, ale o to mě to více potěšilo, že jsme si nakonec rozuměli).

Pokud vám času vybylo opravdu dost, pak na parkovišti za Visitor Centre je bistro restauračka (nezkoušel jsem) a pár prodejen cetek (pardon, suvenýrů).

PS.: Češtině jsem stejně neutekl. V autobuse kromě mě byli minimálně dalších šest Čechů. Na stezkách pro nezdatné jedince to bylo ještě horší. Takže ani tentokráte nic. Musel jsem to škrtnout, aby to nevypadalo, že mě to tu štvalo, jak někdo poukázal. Naopak. Bylo tam nádherně, hlavně mimo hlavní tahy. A to bylo po většinu času.

Fotogalerie Glendalough & Wicklow Mountains na webu Picasa

Další sdílení

Hospody

Chtělo by se říct co psát, když je hospoda na každém rohu. Inu, ne všude se budete cítit jako v té pravé irské. O Temple Baru jsem již psal. Obecně bych tu napsal, že chcete-li dobře pořídit, běžte do hospody mimo centrum. Jednak nenarazíte na turistický póvl a jednak dostanete správně natočeného Guinnesse (většinou). A cenově také bude potěšení. V centru za pintu dáte klidně 4,70 €, mimo něj jsem ji měl i za 3,90 €.

Můžete také zkusit malého průvodce deseti hospodami. Já si podle něj vybral The Brazen Head, kde to nebylo špatné, tradiční lidová hudba každý den, ale scénář hudebníků se nemění (zkusil jsem to dvakrát). Takže v této hospodě jednou a dost.

Pokud přeci jenom dostanete chuť na Plzeň nebo na tradiční české jídlo, můžete se podívat do Pifko baru. Wi-fi připojení zdarma, mluví tam česky. Ale kvůli tomu jste do Irska nejeli, že.

Dobré jídlo

Hahaha.

Víte, proč se do Irska dováží led? Protože ta paní, co znala recept, tak ta již zemřela.

Mno a k tomu ostatnímu jídlu: irish stew je hnus. Snad jediné, na čem se dá přežít, jsou fish&chips. Osmažená zmražená treska s hranolama (hodně velké hranolky) s tatarkou, kečupem a nějakou tou oblohou. Cenovou hladinu hospod můžete sledovat právě podle cen fish&chips. Rozmezí od cca 10 do 20 € za porci.

V Dublinu jsem občas zašel do O’Neill‘s, což je kromě hospody i vývařovna, a tam vidíte, co si můžete dát a i si navolíte přílohy. Kvalita nic extra, cena za oběd přiměřená, porce veliká.

Jo, a pokud se zajímáte o svou štíhlou linii, tak do Irska ani nejezděte. Porce jsou veliké, mastné a nezdravé.

Gultúra

Patří-li literatura a divadlo mezi vaše zájmy, pak doporučuji večerní literárně dramatickou procházku Dublinskými hospodami v režii Dublin Literary Pub Crawl. Jedná se o dvouhodinový večer strávený ve společnosti dvou herců (a ostatních zájemců), kteří vás provedou nejen cca 4 hospodami, ale povypráví vám o životě známých irských autorů knih a divadelních her, přičemž se dočkáte i dvou ukázek.

Nebojte se, že byste museli v každé hospodě něco vypít. Tahle činnost je zcela dobrovolná a já bych navrhoval tak akorát dvě pivka. Jedno hned na začátku (je na to dostatek času) a pak jedno v 20 minutové „přestávce“, kdy opět na to pivko máte jakžtakž čas. Případně si jej dejte až v té poslední, kde můžete zůstat do zavíračky. V ostatních je to relativně rychlé zastavení a vypít pivo za 8 minut je jeho prznění.

Mám-li hodnotit úroveň celé akce, pak počáteční nadšení pokračovalo v půlce na zklamání a na konci bych to celkově označil za nadprůměr.

Pokud toužíte po něčem více než pouze ukázku ze hry, pak můžete zajít do divadla. Počítejte ale s tím, že vstupné je poměrně „na úrovni“. Zaujala mě hra Smrt obchodníka (Death of a Salesman) v Gate Theatre s Harrisem Yulinem v hlavní roli. Vstup za 35 €, program za dalších 5 (Loni v Corku na parádní představení jsem platíval mezi 10 a 20 €). Představení nic moc. Harris není moc dobrý, má příliš málo hereckých poloh. Navíc občas mluvil zády k divákům, což je základní prohřešek jevištního projevu. Nehledě na to, že jemu jako jedinému bylo špatně rozumět.

Další možností jsou kina. Já zašel do Cineworld, což je typické multikino jaké známé i u nás, na irský film loňského roku Savage (případně IMDB). Film by zasloužil samostatný článek, ale raději ne – musí se vidět. V člověku zanechá hodně dlouho hořký pocit „vítězství“. Navíc se jedná o dokonalý snímek pro studenty angličtiny (s irským přízvukem) na úrovni mezi B2 a C1. Dialogů je tam poměrně málo a až asi na tři slovíčka z oblasti medicíny, která stejně pochopíte z kontextu, se dá rozumět všemu.

Co se mi bohužel nepodařilo absolvovat, tak je historická procházka Dublinem. Navíc pokud máte vstupenku s literárního večera, máte 20% slevu. Snad příště.

Další aktivitou je Kulturní noc pořádaná ve dvaceti irských městech a některých dalších mimo Irsko. Ta se bohužel konala až po mém odletu, tak opět snad příště.

Poslední věc, kterou jsem zvažoval, ale nakonec nešel, je „večer jídla, folklóru a pohádek“. Odrazovala mě především vysoká cena (44 €), nulové reference a nejistota, zda budu všemu za tu cenu rozumět.

Pokud chcete navštívit to, co podle průvodců musíte, pak je to muzeum spisovatelů (Dublin Writers‘ Museum) nebo Trinity College Library. Já jsem obojí záměrně vynechal, byť třeba muzeum spisovatelů jsem měl přímo u hotelu.

Na druhou stranu moji vášeň pro čtení jsem ukojil častými návštěvami knihkupectví. V Dublinu víceméně v každém mají hned u vchodu oddělení s irskou tématikou a tam najdete dost k tomu, abyste neodcházeli s prázdnou. Přínosné je to hlavně z pohledu současných irských spisovatelů, o kterých se ve světě ještě moc neví a přitom získali některou z národních cen literatury (anebo zatím ještě ne), mezi které můžete zařadit Irish Book Awards (případně krátké info na Wikipedii) či Rooney Prize for Irish Literature. Z mé poslední návštěvy mohu bez pocitu viny doporučit Bad Day in Blackrock od Kevina Powera nebo A History of Ireland for Learners of English od Tonyho Penstona.

A poslední poznámka ke knihám: I v Dublinu mají něco jako Levné knihy u nás. Takže zkuste se nejprve podívat tam. Klasické autory (Wilde, Joyce, …) a fotoknihy krás Irska tam koupíte ve slevě klidně 70 %.

Ostatní dublinské obecnálie

Aby to nevypadalo, že na Dublin jen nadávám, zakončím vyprávění pozitivně. Ženský tu chodí lépe oblékané, než jsem vídával v Corku. Přesto mladou Irku poznáte na první pohled. Ať je sebelepší zima či déšť, jde nalehko. Hodně nalehko. Ba co víc, není poznat, že je jí zima. Ale holky to jsou často moc pěkný.

Co se tu pěstuje poměrně nově, jsou kola. To si můžete za pár kaček pronajmout. Zkraje jsem uvažoval i o dvou a půlhodinové projížďce s průvodcem, ale nakonec jsem volil jiný program. Ovšem skupinku lidí, kteří zrovna na projížďce byli, jsem potkal a nenápadně poslouchal, co se jim vypráví. Možná to příště zkusím.

Pokud chcete z Dublinu vidět něco zajímavého, ale neprofláknutého, zajděte do informačního centra, naberte si letáků, co unesete, a pak si na mapě zaškrtejte všechna místa, kam vás lákají. Přesně těmto bodům se pak vyhněte (tedy až na výjimky, které opravdu chcete navštívit). K tomu vám také může napomoci 10 méně známých turistických míst v Dublinu a okolí.

Díky tomu poznáte mnohá zákoutí, kde narazíte většinou jen na domorodce. Jakmile jsem se to naučil, život v Dublinu byl mnohem snesitelnější.

Pár dalších tipů na to, co můžete vidět, najdete např. zde.

A na závěr si dovolím jeden citát Toma MacDonagha z roku 1986: „Dublin is a state of mind as much as a city.“ Sice to je „jen“ 24 let, ale předpokládám, že by dnes řekl něco jiného.

Fotogalerie Doors of Dublin a Dublin na webu Picasa.

Další sdílení

V jistém smyslu poblouzněn Irskem z předchozích dvou návštěv Corku jsem na letošní dovolenou zavítal do Dublinu. Musím říct, že Dublin mi trochu upravil moje až idealistické mínění o Irsku Dublinu. A jako takový mě zklamal.

Hodinovou sekeru hned na odletu z Prahy jsem čekal. Aer Lingus je banda břídilů, která neumí hodiny. Na druhou stranu je to jejich přístup k životu: Jistě znáte mexické ležérní „maňána“ na otázku „kdy to bude?“ Když se Mexičan jednou zeptal Ira, jak se irsky řekne ono „maňána“, dostalo se mu odpovědi: „ders no word in the oirish that suggests dat class of urgency.“ Jinými slovy, s irskou společností cestujte zásadně bez přestupů.

Jednou z věcí, za kterou do Irska cestuji, je (kromě Guinnessu) angličtina. Je to ideální místo pro její prosvištění. Ne však v Dublinu. To, že v letadle slyšíte anglicky víceméně jen posádku, se dá čekat. To, že v autobuse z letiště do centra slyšíte češtinu, se dá taky čekat. Ale že češtinu slyšíte na každém rohu v Dublinu, to mě vytáčelo. Navíc Dublin je plný cizinců, takže samozřejmě slyšíte i jiné jazyky, jen ne tu zpropadenou angličtinu.

Další, co v Dublinu nečekejte, je pověstná pohostinnost, přívětivost a pohoda. Jestliže 100 a více km od Dublinu se vám všeho toho dostane (cituji jednu pěknou větu z průvodce: Ve městě Wicklow toho mnoho zajímavého nenajdete, ale je to první místo na pobřeží, kde již není cítit vliv Dublinu), v Dublinu na vás každý z vysoka kašle. Pokud se v Praze projdete Václavákem a postupujete kolem Orloje na Pražský hrad, dostáváte vlastně tu samou atmosféru. Jenom v Irsku více prší (viz základní předpověď počasí).

Temple Bar

Profláknutá čtvrť (pozor, nejde o jednu hospodu, jak jsem se původně domníval) Temple Bar není nic jiného, než další koš, do kterého sypete svoje peníze. Dobře natočená pinta Guinnesse? Jistě, ale někde jinde. Kultura? Možná ano, ale ne typicky irská. Pokud maník hraje v baru songy Boba Dylana nebo Scotta McKenzieho, pak to za tradiční irskou hudbu může označit snad jen Jyrka, který na má. Ulice nejsou plné hudebníků či jiných umělců, ale plné méně či více nalitých cizinců. A hudebníci? 99 % zoufalci. Za hudbou musíte jinam. Zde máte jednu spíše podařenou dvojici, jak je to děs.

Skoro každou noc, když jsem se vracel z „obchůzek“, jsem si schválně trochu zašel, abych se přesvědčil, že to není pravda. Nepovedlo se.

O’Connell Street, Grafton Street a St. Stephen’s Green

Jakýmsi pomyslným centrem Dublinu je/bývala O’Connell Street, široká a dlouhá ulice ne nepodobná našemu Václaváku. Dubliňáci jsou však stejně blbí jako Pražáci, Vídeňáci či podobná skupina lidí – mají v centru tuny šrotu v podobě aut a autobusů. Chodec je nula. Za zmínku snad stojí jen hlavní pošta (General Post Office), která má pro Iry značný historický význam.

Pokud jsem O’Connell Street přirovnal k Václaváku, pak Grafton Street lze přirovnat (pražské) ulici Na příkopě. Jde (jak říkají průvodci) o ulici plnou luxusních obchodů. Na jejím konci před vstupem do parku St. Stephen’s Green je pak vychvalované nákupní centrum s hodinami. Nutno říct, že ty hodiny jsou to nejzajímavější, co tam je. Pokud se podíváte do centra Chodov, tak dostanete hezčí dojem (čímž neříkám, že pěkný či snad pozitivně dojímavý).

Jestliže se vám poštěstí, pak na Grafton Street narazíte na hudební produkci, která za to stojí častěji než ve zmíněné Temple Bar. Kromě skupinek s tradiční irskou hudbou jsem měl tu čest seznámit se s partičkou The Riptide Movement. Bylo úžasné sledovat, jak lze nahradit bubnovací soupravu překližkou a dostatkem tvůrčích schopností.

St. Stephen’s Green je ničím zajímavý parčík plný pyl generujících kytek s trochou laviček, altánků a rybníků, ve kterém lze krmit kachny (tedy dobrá zábava pro děti). Ale pokud máte po krk celého přelidnění, pak si sem zajděte odpočinout, zabírá to.

Chcete-li však opravdu navštívit nějaký park za účelem klidu a pohody, pak by to měl být Phoenix Park (mj. tam mají půjčovnu kol).

Národní muzeum – historie

Národní muzeum patří mezi místa, kam povrchní turista nezavítá. Je to škoda, protože nabízí mj. mnoho informací z irské historie. Jedna expozice je speciálně věnovaná roku 1916 a IRA.

Muzeum sídlí v Collinsových kasárnách (Collins Barracks), což je velká budova, pěkně opravená, s kavárnou v přízemí. Vstup je zdarma. Aby návštěva byla zajímavá i pro děti, je u vstupu k dispozici kvíz, který si stačí vyzvednout a během procházení jednotlivých výstav hledat správnou odpověď.

Pro zajímavost zde uvádím jeden citát, který odkrývá střípek z vojenského života: „The term used for a wife reflect the Army hierarchy: Officers had ladies, sergeants had wives, and soldiers had woman.“ Nehledě na to, že ženatí mohli být jen někteří vojáci.

The Royal Canal Way

Pro zájemce o opravdový klid od turistického ruchu a lidí vůbec doporučuji cestu podél Královského kanálu, bratříčka Velkého kanálu (který mimochodem také stojí za procházku). Ten se svého času používal jako hlavní tepna pro přepravu zboží mezi Dublinem (resp. řekou Liffey) a řekou Shannon u městečka Cloondara. Poté, co přestal sloužit původnímu účelu, začal dost chátrat, ale od sedmdesátých let minulého století se opět dává do pucu. Dnes lze např. z Dublinu dojít po asfaltové cestě (ale pouze pro pěší a kola) podél levého břehu kanálu do Ashtown, pak se přechází na pravý břeh na asi 1 km dlouho, především v dešti hodně blátivou cestu, která se pak opět změní na asfaltku. Jak to vypadá za zastávkou DARTu Castleknock bohužel nevím, promokl jsem a vrátil se vlakem do Dublinu.

Pro další informace si můžete přečíst Průvodce Královským kanálem.

Jestliže vás kanály natolik zaujaly, že chcete více, pak se podívejte do Waterways Visitors‘ Centre, kde by měla být audiovizuální (či multimediální, chcete-li) úvod do historie kanálů a modely. Já se tam bohužel již nestihl dostat, ale příště to odmítám vynechat.

Fotogalerie The Royal Canal Way na webu Picasa.

My Goodness My Guinness!

Jestli některé z těch turisticky profláklých míst stojí za návštěvu, pak je to rozhodně Guinness Storehouse, výrobna nejlepšího černého piva na světě. Denně se tam vyprodukují 3 milióny pint.

Celá prohlídka je udělaná od úplného začátku, kdy se zasívá ječmen, a končí se pintou, kterou si v klidu vypijete (je v ceně vstupenky) v sedmém patře. Přitom se můžete kochat parádním výhledem na Dublin. A když už jsme u té vstupenky, kupte si ji na webu. Kromě slevy 10 % se vyhnete i frontě u kasy, až tam dorazíte.

Na úplný závěr (prohlídka mi zabrala asi dvě a půl hodiny) si můžete dát oběd v tamní restauraci, nevaří úplně špatně.

Více se rozepisovat nebudu, tohle musíte vidět sami.

Jestliže budete chtít nějaký ten suvenýr, můžete si jej koupit v prvním patře (klidně po prohlídce). Ale moc se s vámi párat nebudou. Ceny stejné jako ve městě (resp. kašlou na baťovské devítky, ale vše je na celá eura). Ale rozhodně nenechávejte nákup Guinnessových suvenýrů na letiště. Tam jsou ceny o dalších 10 % vyšší (na rozdíl třeba od whiskey).

Fotogalerie Guinness Storehouse na webu Picasa.

Pokračování…

Další sdílení