Není to příliš dávno, co jsem si tu pobrečel nad Nemesisem v současné době hodně čteného Joa Nesboa. Přesto, když jsem dostal možnost přečíst si před oficiálním vydáním jeho další knihu, využil jsem jí. O Lovci hlav jsem neměl informací, ani co by se do hršle vešlo, proto mě hned po otevření zásilky překvapila jeho útlost. Kriminálka jednadvacátého století a jen 250 stran? První bod k dobru!
Prolog, první část, druhá část… Jasně, čte se to rychle. Netřeba se textem příliš zaměstnávat, jde o oddechové čtení. Scénářové. Přesně připraveno pro film (který právě vešel do kin) a bohužel autor vařil ze surovin, které jste už mohli stokrát vidět. Např. začneme nějakou scénou z prostřed děje, pak necháme příběh plynout od začátku, ve správný okamžik scénu zopakujeme a jedeme ku konci. Nebo uděláme hodně vážnou dopravní nehodu a kdo jako jediný zcela náhodou přežije? Odpovídat snad nemusím. A takovýchto omšelých šablon je v knize dost. Nic nového. Tady dávám bod dolů.
Na druhou stranu musím hned jedním dechem dodat, že jakkoli Joa nenapadlo nic závratného, tak zmíněné bazarové postupy většinou používá velmi umně. Jednak je zasazuje do scén, které už tak zavedené nejsou a tím není příběh nikterak všední, a jednak se mi líbil jazyk, kterým to vypráví (nevím, nakolik je dobrý originál a nakolik je dobrý překlad). Navíc realistické až naturalistické prvky knize určitě pomohly. Tady mohu dát zase kladný bod. Spíše dva.
Pojďme v hodnocení dál. Jo Nesbo se v této knize oprostil od již otravně (ne)dokonalého Harryho Holea a udělal dobře. Dámy nemohou předem nesmyslně vzdychat a místo snění se musí začíst. Pánové pak budou v klidu sledovat mnohem reálnějšího „hrdinu“, který má mnoho chyb.
Byť jsem ke knize ze začátku přistupoval s jistou dávkou skepse, tato mi byla autorem odňata. Samolibý fracek, který loví hlavy nejen obrazně, ale i doslova, mi vyhovoval. I přes zmiňované nedostatky mohu hodnotit čtyřmi body z pěti. Nesbo umí dobře vyprávět, překlad příjemně překvapil a pokud se chcete dozvědět, čí že to hlava byla nakonec ulovena, dá se to stihnout za večer.
Jo Nesbo: Lovci hlav, Kniha Zlín, 2011, 256 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN: 978-80-87497-50-0.
Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Kniha Zlín.
Další odkazy:
Světový zájem o severskou kriminálku zřejmě rozpoutal Stieg Larsson svým Miléniem. Bohužel to má i ten důsledek, že se k nám ze Skandinávie tahají romány, které lze bez okolků označit za silně podprůměrné čtivo pro masy (a tedy intelektuálně člověka sotva obohacující). Jedním takovým zastupitelem, který je (naprosto špatně) kriminálním románem označován, je Nemesis od Joa Nesboa.
Kniha irského autora s celkem lákavým názvem se zabývá příběhem mladé dívky, která prožívá v padesátých letech minulého století to, co je pro Iry již od Velkého hladomoru tak typické: odchod ze země a nový začátek jinde. A když jde o mladé děvče, tak tam samozřejmě nesmí chybět láska, do které se přimíchá trochu té „irské tragédie“.
Druhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.
Larssoniáda pokračuje. Po Miléniu je tu další, různými fámami opředený autor(ská dvojice) Lars Kepler, který pokračuje ve sněhových šlépějích Stiega. A s tím je vhodné k této detektivce přistupovat.
Ve výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.
Po prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.
Nepatřím mezi nadšené čtenáře kriminálek. Autoři si se čtenářem jen pohrávají a možnost přemýšlet, kdo je pověstným zahradníkem, jim záměrně omezují nedostatkem informací. Přesto jsem po knize herečky a spisovatelky Tany French sáhl s nadšením – jednak proto, že jde o irskou autorku, a jednak proto, že získala Edgara v kategorii nejlepší prvotina (