„Katko!“ více udiveně než překvapeně zavolal na dívku, která šla proti němu po Bolton Street, nevšímajíc si okolí. Poznal ji na první pohled. Byla to jeho platonická láska na střední škole. Když už to tenkrát nemohl vydržet, po téměř třech letech se jí konečně svěřil. Řekla mu, že to ví, ale že ho nemiluje. Od té doby se neviděli. Pouze o ní slyšel, že odjela do Portugalska studovat jazyk. Vždycky totiž toužila pracovat na velvyslanectví.
Vystrašeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Taky ho poznala, byť za těch nějakých deset let dost přibral, měl kouty a plnovous. Zastavila se, ale neřekla jediné slovo. Jeho vzpomínky odpovídaly tomu, co viděl. Překrásná postava, dlouhé, kaštanové vlasy, usměva… Pod okem měla modřinu, obličej nateklý a nadouvající se břicho… Ano, byla těhotná. Tak v sedmém, osmém měsíci, pokud to vůbec mohl posoudit. Takhle si ji přeci nepamatoval!
Stále mlčela. Ošívala se, bylo vidět, že setkání či dokonce povídání nebylo to, po čem by zrovna prahla. Vypadala zoufale. Nerozmýšlel se dlouho. Vzal ji za ruku a vedl ji pryč. Ona se přitom neustále otáčela, jako by kontrolovala, zdali je někdo nevidí či nesleduje, ale jinak šla oddaně vedle něj. Když chtěl zajít do první kavárny, na kterou narazili, řekla „Ne, prosím ne.“ Nevěděl, co tím přesně myslí, ale ona mu trhla rukou směrem ode dveří, aby pokračovali dál po ulici. „Zajdeme ke mně do hotelu,“ řekl nejistým hlasem spíše pro sebe, protože ona ho už moc nevnímala. Oči se jí začaly utápět v slzách a i když se ještě otáčela, nemohla nic vidět.
V hotelové recepci se na ně dívali podezíravě, ale nechali je projít. Na pokoji se rozvzlykala úplně a dobrou půlhodinu nebyla k utišení. Poté z ní konečně dostal souvislejší příběh. V Portugalsku se seznámila s Conorem. Ten ji přemluvil, aby s ním odjela do Dublinu, kde měl práci. To ale netušila, že tou prací je přepadávání lidí na ulici, drobné krádeže a prodej drog. Conor jí sebral pas a pak tvrdil, že ho musela někde ztratit. Neuměla tehdy slovo anglicky a tak musela zůstat s ním. Ustavičně ji bil, týral a dokonce nabízel svým kumpánům. Trvalo už to přes tři roky. S kým je těhotná, nevěděla. S ním? Nebo s některým z jeho čtyř přítelíčků? Bylo jí to jedno. To, že se jím teď nechala odvést, pro ni fakticky znamenalo záchranu.
Rozhodl se jednat rychle. Na policii volat nechtěla. Jediné, co si přála, bylo dostat se domů. Řekl tedy, že zajdou na velvyslanectví, nechají vystavit nové doklady, on ukončí dovolenou dřív a poletí s ní. Jak jednoduše si to představoval.
Objednal taxíka, nasedli do něj a jeli do Ballsbridge. Do konce polední přestávky zbývalo nějakých dvacet minut. Držel ji kolem ramen a mlčky se pomalu procházeli po Northumberland Road. Byla mnohem klidnější a bylo znát, že se jí ulevilo. V tom se zachvěla a opět se – plná obav – otočila. To poslední, co si pamatoval, byl její zoufalý výkřik: „Conor, don’t…“
Když přišel k sobě, skláněla se k němu zdravotní sestra a začala něco povídat. Po chvíli si uvědomil, že mluví anglicky. „Sp… speak… s… slowly… pl…,“ dostal s námahou ze sebe. Setra začala mluvit znovu s důrazem na každou slabiku: „Jste v nemocnici. Již dva měsíce. Měl jste operaci hlavy a museli jsme vám odebrat pravou ledvinu. Ale již nejste ohrožen na životě. Máte někoho, koho můžeme kontaktovat?“
Po dalších třech měsících ho propustili. Ačkoliv se snažil zjistit, co se vlastně stalo s ním a co s ní, nedozvěděl se nic. V novinách o tom nepsali, v nemocnici nic nevěděli a policie neměla žádný záznam, který by mu cokoliv objasnil.
O Katce již víckrát neslyšel.
