Nepřej mi úsměv,
když úsměv jsi ty,
přeješ mi tím sebe,
koho nemůžu mít.
Jsou to roky, ač možná jen dny,
co popisoval jsem ti slunovraty,
jsi pryč, navždy pryč, nelze jinak, nelze lépe,
než na oltář položit před tebe sám sebe.
Smrti, přijmi mě už,
nečekej již déle,
Cožpak čas svůj,
můžu naplnit lépe?
Jsem sláb,
Nelze jinak,
Smrt, sláb, smrt.
Nelze lépe.
Ruku tvou
Měl jsem držet pevně,
byť věděl jsem, že
láska tvá
prachsprostě zhebne.
Kde já dneska mohl být
nemít tebe,
své tělo červům dát
a nevidět už nebe.
Času mnoho,
času nazbyt,
není třeba
příliš spěchat.
Lidství hyne,
lidství zmírá,
krev prolitou
země vsává.
Nový život
však dosud nepočal.
Tisíce důvodů proti,
jen jeden však,
stále mě táhne k ní –
nikdo to nebude naopak.
Loutky velikosti člověka
ukončují nástup a výstup
a zběsile se ženou
tunelem za další směnou.
V její náručí spočinu,
na den či hodinu,
prospal bych se, pak šel bych dál,
leč jiného bych nehledal.
Touha po smutku
z kalichu plného rmutu
do dna byla vypita.
Mumraj zbytečnosti,
proudící nicotnost,
obdržena civilizační facka
u stanice Anděl.
a ulice se zatemnila
všechna světla zhasla
stoje pod nimi
nic již není jako dneska
věci ve vzduchu visí
jako by hřeby prošly
skrz oblohu
do meziprostoru
mezi jsoucno, budoucno a omezený chtíč
