Dva hlasy nahlasy schizofrenního cyklisty

Hlas 1: Dneska jen kousek. V Horoušanech to zahneš hned doleva. Devět kiláků ti bude stačit.

Hlas 2: To teda ne, je pěkně, teplo, slunce konečně svítí, uděláš ASPOŇ svoje kolečko.

Hlas 1: No právě, slunce pere, ani ses nenamazal. V Horoušanech čehý.

Hlas 2: Se maximálně spálíš, no a? Aspoň si to budeš pamatovat. V Horoušanech hot!

Hlas 1: Nohy mě bolej, najel jsem toho už tento týden dost. A zítra chci na kole zase do práce.

Hlas 2: Ty starochu, tlustej si, línej si, šedivej si. Jasně, raději to otoč hned, ať se nestrháš.

Hlas 1: Ztichni.

Hlas 2: Nulo! Ani pár kilometrů neujedeš.

Hlas 1: Neposlouchám tě.

Hlas 2: Ale posloucháš. Víš co? Ty seš taková nula, že tě vynásobit samu sebou, tak vznikne antihmota a celý známý vesmír se zhroutí.

Hlas 1: Ztichni! Máš problémy s malou násobilkou, tak sem netahej fyziku.

Hlas 2: Víš co? Ty nejsi ani ta nula. Ty seš mínus jednička. Co mínus jednička, mínus nekonečno! Ty nejsi ani to mínus nekonečno, ty seš ještě dál, a tak bezvýznamnej, že pro tebe matematici nemají ani symbol!

Hlas 1: Jasně, jen si povídej, stejně v Horoušanech doleva.

A jak se tak hádaly, schizofrenní cyklista přijel do Horoušan, a protože bylo fakt příjemně, vzal to tam na první křižovatce doprava na své kolečko a poslední, co slyšel, bylo:

Hlas 1: Pche!

Hlas 2: Pcháááá!

A pak ztichly, otočily se k sobě zády a on mohl v klidu pokračovat.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Berounský BikeMaraton

Do Berouna jsem původně ani neměl jet. Zkraje srpna jsem si naplánoval na 3. září závod Cyklo Brdy, ale ten byl týden předem zrušen. Zrušení jsem přivítal, protože starší synáček si na koupališti rozřízl nohu a pokud by se mu to bývalo dobře nehojilo, musel bych s ním zůstat doma. Naštěstí jeho léčebná procedura probíhala rychle, v pátek 2. září dostal definitivně propustku na vodácký víkend s mladším synáčkem a se ženou (ta je starší) a já měl víkend pro sebe. V tu dobu jsem už věděl, že se Berounského BikeMaratonu zúčastním.


View Larger Map

V sobotu jsem si dal volným tempem mé oblíbené kolečko, abych nezapomněl sedět na kole, pak vše pro jistotu namazal, přifoukl a večer byl připraven na nedělní ráno. Původní domluva, že vyzvednu „spolubojovníka“ z DailyMile Michaela, bohužel padla, tak jsem v osm vyrazil do místa dění sám. V devět už jsem korzoval (zatím stále v autě) kolem náměstí a hledal, kde je vlastně to správné parkoviště. Nakonec jsem vozidlo nechal jinde, sundal kolo ze střechy a vyrazil vzhůru k registraci. Ta proběhla bez problémů a velmi rychle, takže mi zbylo dosti času na průzkum Berouna, jeho náměstí, kde vše začínalo a končilo, a pak také brodu přes Berounku, který se měl použít těsně před dojezdem do cíle.

Od desíti byly na náměstí závody potěru, v kategorii do deseti let to naprosto suverénně vyhrála holka, která za sebou nechala početný trs kluků. Že by nová závodnice? Před jedenáctou jsem se už ale začal rozjíždět, vhodil do sebe nějakou tu chemii proti křečím a jal se postavit na start.

V 11:25 zazněl náměstím povel „kšá” a horda necelých tří set závodníků (podle informací pořadatele to bylo na pět set lidí, ve výsledovce jich je ale právě necelých 300 včetně těch, co nedojeli) vyrazila vstříc cíli. Já trasu neznal, jen jsem věděl, že prvních cca pět a půl kilometrů je táhlé stoupání, většina terénem. Nehnal jsem to, ale přesto jsem po dvou a půltém kilometru začal fňukat, že chci domů a že se mi to nelíbí. Nohám se nechtělo šlapat, chtěly vyhlásit stávku. Nemohl jsem jet svým tempem, ale tempem těch přede mnou a často jsem musel kvůli nim v kopci brzdit. Předjíždět se dalo, ale stálo to dost sil. Nakonec jsem si řekl, že holt povozím s ostatními Večerníčka a na kopci se uvidí.

Na kopci se opravdu vidělo. Chumel se už poměrně roztrhal, cesta byla širší a zase se chvíli dalo předjíždět. Rozhodně sjezd do Nižboru byl ve znamení získání pár míst k dobru. Kromě prvních měničů duší jsem míjel i ty, co si moc nevěřili. V tu chvíli jsem velebil své dva úžasné tréninky na Singltreku v Novém Městě pod Smrkem, protože jsem už jednak věděl, co to s kolem dělá, a jednak se člověk nemusel bát na místech, kde to nebylo třeba.

V Nižboru opět stoupání, tentokráte „jen“ 4 kilometry, znovu lesem. To už pomalu začaly docházet síly, ale pak až do občerstvovačky žádné další stoupání být nemělo. Jenže chyba lávky. Podle plánu sice měla být na nějakém dvacátém kilometru, ale pořadatelé to nějak netrefili a dali ji až na třicátý. To se však člověk dozvěděl právě až na tom třicátém. V duchu jsem se chválil, že jsem na kole vezl dvě lahve s pitím. Někteří bohužel v rámci odlehčení vezli jen jednu, v tu chvíli již prázdnou.

Na třicátém kilometru konečně vytoužené občerstvení. Kopl jsem do sebe dva kelímky s ionťákem, doplnil tímtéž oba bidony, už za jízdy drapnul meloun a pokračoval v krasojízdě po hodně rozbitém sjezdu, kde mnozí opět měnili duše. Na 32. kilometru mě ve stoupání dohnala další krize. Cesta vedla vzhůru úzkou pěšinou, kde jsem přeskakoval s kolem i padlé stromky (ne, slézat se mi nechtělo), a šlapal víceméně z donucení. Kousek pod rozhlednou Lhotka u Berouna jsem s povděkem pomohl jednomu „kolegovi“ s upínákem zadního kola. Měl jsem díky tomu důvod se na chvíli zastavit a nevypadat, že už nemůžu. Zdržení tak minutu, ale pomohlo. Vyšlápl jsem to pak téměř k rozhledně, odkud následoval sjezd až do Vráže. Velká část vedla lesem, dost po kořenech či do prudkých, nečekaných zatáček. Jeden chlapík přede mnou se mi nedobrovolně v pravotočivé zatáčce uhnul do křoví, naštěstí po mém dotazu, zda je v pohodě, odpověděl kladně, tak jsem mohl pokračovat.

Z Vráže opět do kopce. Už jsem začal počítat kilometry, kolik by to mohlo být do cíle. Lidé kolem povzbuzovali, odpověděl jsem, že bych už rád měl to pivko. Na to se mi dostalo informace, že za deset minut ho mít budu, což mě ujistilo v tom, že to není daleko a že následuje poslední sjezd. Hrábnul jsem tedy intenzivněji do pedálů a dojel na poslední vrcholek závodu. Tam mě trasa zavedla do lesa a nastoupil zřejmě nejprudší sjezd. Les, kořeny, kameny, úzká cesta. Úžasné! Valil jsem to na své poměry hodně rychle, přesto mě někdo dojel, ale nebylo jak předjet ani jak rozumně uhnout.

Po vyjetí z lesa už následoval dojezd k Berounce a ke zmíněnému brodu. Tam mě ten chlapík konečně předjel. Je pravda, že to bylo částečně mým záměrem, abych se podíval, jak do toho brodu najede a jak se mu povede. On to nijak neřešil, sjel k brodu, vzal kolo na ramena a šel. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem to zkusit projet. Jenže po dvou metrech jsem udělal totéž. Hodně kamenů, hloubka kolem 30 až 40 čísel, to nemělo smysl (hlavně kvůli rychlosti). Takže jsem kolo hodil tamtéž, přešel řeku, na druhém břehu opět nasedl a po asi kilometru dojel do cíle.

Výsledný čas 2:18:14.3, celkové umístění 127. místo, v kategorii Muži s rozvíjející se krizí středního věku (tj. 31-40 let) 33. místo, průměrný tep 182, převýšení cca 1100 metrů. Ovšem pocit spokojenosti jsem měl nepopsatelný. Kolo fungovalo naprosto dokonale, vše bylo seštelované, seřízené. Po asfaltu odsejpalo jedna báseň, šestadvacítky neměly šanci (a že se o to pokoušely). Ani jeden defekt, a že sjezdy byly místy hodně rozbité. To kolo má značný potenciál (který bych měl i já, pokud bych věčně nežral sladké). Trať závodu krásnou přírodou a hodně v lese, sjezdy technicky náročnější, ale zase nic, co by mírně pokročilý začátečník s vyšší opatrností nedal. Já, lehce unaven, jsem se vydejchal, dal si jídlo a jedno nealko. Užíval jsem si dojezdy zbytku závodníků a rovnal si myšlenky. Pak už ale domů, zpět do normálního života s dalším úžasným zážitkem.

PS.: Mé ješitné ego opravdu potěšilo, když jsem udolal jednoho maníka, co osedlal Specialized S-Works (znalci vědí, co to je za stroje). On mě párkrát předjel do kopce, já ho udělal na sjezdech, pak mě chtěl zase v jednom výjezdu předjet, ale už zůstal za mnou.

PS2: Litoval jsem jednoho klučinu, co mě třikrát předjel a já ho pak dojížděl ve chvíli, kdy měnil duši. ten den měl buďto smůlu, nebo za to moc tahal v ne moc vhodných místech.

PS3: Koukal jsem na oficiální výsledky a uctivě smekám před dvěma pány. Jeden je ročník 1937 a ujel to za 3 hod. 22 minut. Druhý je ročník 1942 a byl o cca minutu a půl rychlejší než já (myslím, že jsme se pravidelně na trati předjížděli, než jsem pomáhal zmíněnému mladíkovi s kolem). V jejich věku bych to chtěl také takhle jezdit.

Na závěr připojím pár postřehů k organizaci. Obecně ji lze označit za povedenou a dobře zvládnutou, přesto tu mám pár věcí, které by šly zlepšit:

  • Nikde nebylo přesně řečeno, kolik km to je. Mluvilo se o 50, na mapě před registračním místem byla informace kolem 37, reálně necelých 44. Takhle se rozumně síly rozvrhnout nedají.
  • Posunutí občerstvovačky z 20. km na 30. byl asi největší prohřešek, pro někoho možná zásadní. Co jsem slyšel některé závodníky, tak ji i minuli (ona byla totiž mírně zastrčená a kdo to jel naplno, nemusel si jí všimnout).
  • Na třech místech jsem nevěděl, kudy jet. Na jednom jsem musel zpomalit a čekat, co udělá ten, co mě dojede, na dalším jsem věřil tomu, co jel přede mnou, a na třetím jsem to prostě zkusil, naštěstí to vyšlo.
  • V některých místech organizátoři, co ukazovali, kudy jet, stáli schovaní za křižovatkou (hlavně v lesích), takže my, trasy neznalí, jsme museli zpomalit a rozhlížet se.
  • Webová prezentace by stála za předělání a výrazné zlepšení.
  • Slyšel jsem stížností lidí, že nebyla dostatečná propagace ani v Berouně např. letáky apod.
  • Servis kol mohl zůstat pro lidi i po závodě. Když jsem slyšel dojíždět jednoho závodníka, tak jeho kolo opravdu léčebnou kúru potřebovalo.

Ale abych i pochválil:

  • Lidé na občerstvovačce opravdu kmitali, odsejpalo to, přitom i prohodili pár slov.
  • Paní na registraci byly velmi ochotné, schovaly mi u sebe mé doklady a klíče, takže jsem na trať nemusel vyrážet s batohem. Díky ještě jednou.
  • Policie pracovala dokonale, vždy korigovala dopravu k naprosté spokojenosti. Jako bonus to většinou byly pěkné kočky.
  • Počasí organizátoři objednali také dobré, procházka Berounkou příjemně ochladila a tretry byly brzy zase suché.

Nová čísla pro cyklotrasy

Na poli českých cyklotras se zřejmě začne blýskat na lepší časy. Hospodářky přišly s informací, že se chystá přečíslování tras a to i vzhledem k nově vznikajícím cyklostezkám. Jakožto častý cyklista to vítám. Dnešní systém je opravdu místy hodně zmatený nebo nereflektuje nové cyklostezky (jeden příklad je cyklotrasa 24 v úseku Velký Osek – Kolín, která je v příšerném stavu vhodná leda pro horské kolo oproti příjemné cyklotrase podél hlavní silnice přes Veltruby, ze kterých trasa vede po cyklostezce).

Nechápu ale některé obce, které se přečíslování brání (mohou totiž přijít o své „výsadní právo“ být na nějaké současné cyklotrase s jednociferným či dvouciferných číslem oproti té sousední). Vždyť s tou sousední nemusí soupeřit, ale naopak spolupracovat, přilákat cyklisty společně. Ale by asi musel někdo popřemýšlet a věnovat tomu energii.

PS.: iDnes předvedl typickou ukázku „novinářské“ prasárny a neznalosti. Článek z Lidovek přepsal a zavlekl tam typickou chybu: Mezi cykloztezku a cyklotrasu dal rovnítko.

Houštecký cyklomaraton 2011

8. ročník Houšteckého cyklomaratonu byl pro mě prvním. Nejen tento, ale závodní jako takový. Protože však trasa vede téměř vedle mého bydliště a cesta vyhovuje i trekovým kolům, rozhodl jsem se jej zkusit.

V sobotu ráno 25. června nakládám kolo na auto a jedu do Brandýsa, kde pod zámkem parkuju. Do letního kina v Houšťce už dojíždím kolmo (hlavně proto, že tamní most přes Labe je už několik let zbouraný a nový už zřejmě nikdá nebude). Tam je již poměrně dost lidí, ale fronta na registraci není na více než pár minut. Pak mám cca hodinu a půl času do startu mé 58km trasy. Stíhám i sledovat start 80km závodu.

Pak už mi ale začínají povinnosti. Na startu mé trasy je na 650 cyklistů, já se řadím do druhé půle a společně s ostatními čekám na povel „kšá“. Ten přichází chvíli po půl jedenácté a my vyrážíme. Já s celkem jednoduchým cílem: předjíždět a nebýt předjížděn (mít to odjeté časově pod dvě a půl hodiny byl cíl vedlejší). To se mi až na pár výjimek velmi dobře daří. Tempo je pro mě příjemné: lehce pod třicet km/h a já se postupně probojovávám do asi dvanáctičlenné skupiny, která jede mým tempem. Aniž bych se nadál, je tu první občerstvovačka, já za běhu, pardon, za jízdy do sebe kopu ionťák a pokračuju vytyčeným směrem. Nutno říct, že organizace funguje na výbornou. Na každé křižovatce stojí lidé ve svítivě zelených tričkách, zastavují případná auta a ukazují, kudy jet. Není třeba přemýšlet a hledat značení, zabloudit nelze.

Ionťák byl nějaký silnější, až to se mnou trhlo a tak jsem skupinu nechal odtrženou za mnou. Za další dva kiláky dojíždím poloanděla. Pěkná slečna, dlouhé (a bohužel blond) vlasy, jede se mi za ní, no, jak bych to řekl, inu motivačně. Ve chvíli, kdy se však vysmrká pěkně po sedlácku, si vzpomínám na krásku s párky (znalci vědí) a nechávám ji za mnou.

Až na nějaký 36. km průběžně dojíždím/předjíždím/jsem předjížděn jednou skupinkou, kde mě baví jeden shluk testosteronu, který nedokáže přenést přes srdce, že jej na treku z kopce v pohodě předjíždím, tak za to bere jako o život a naprosto zbytečně se vysiluje. Škoda, že ho nemůžu povozit až do konce, myslím, že by odpadl.

Na 36. km je však sjezd na hodně rozbité cestě. Já za sebou slyším „levá“, tak se blbec uhýbám z jediné rozumné úzké pěšiny a dostávám defekt zadního kola (doma při zkoumání duše jsem našel dvě řezné díry jakoby od skla, možná trefení o ráfek). Zastavím, vytahuju nářadí, vyměním duši a… já debil zapomněl přibalit redukci na ventilek! Studium pumpičky, přehazování nástavců, nadávky, proklínání, no, nakonec to trošku (doslova) napumpuju. Ztráta 20 minut, předjelo mě dle výsledovky nějakým 150 lidí! Další občerstvovačka je za nějakých 8 km, rozhoduji se jet na téměř prázdném zadním kole. I tak předjíždím mrtvoly, které se sotva vlečou, ačkoliv i já jedu hodně pomalu. Kdejakou zatáčku beru bokem (Seb Loeb by měl ze mě radost), ale tohle není rally, ale cyklistika. Konečně dojíždím na občerstvovačku, dopumpuju kolo (mezitím se ventilek stačil ohnout, takže i tak to je boj), kopnu do sebe trochu pití, banán a vyrážím na poslední štaci. To už zase mým tempem.

Do cíle dorážím dle tachometru za 2 hodiny 45 minut (předběžný oficiální výsledek je plus mínus 3 minuty stejný), doba jízdy 2:26:50. To znamená, že nepíchnout, tak čas může být ještě lepší. Jenže to už je samé kdyby. Musím přiznat, že mě štvalo. Mohl jsem jet ve skupině, která držela slušné tempo, sil jsem měl dost. Ale co zmůžu. Holt příště.

Najím se tedy, dám si nealko pivko, počkám na vyhlášení výsledků a pak v poklidu s ostatními opouštím Houšťku. Ještě jednou musím pochválit pořadatele, zvládnuté to měli výborně.

Na závěr trocha statistiky: průměr pumpy 170 tepů/minutu, maximum 190. Kadence 88. Za ni se chválím, místy jsem měl přes 100, aniž by se mi jelo nepohodlně.

A úkol na příště: pořádnou pumpičku. Kvůli jízdě na téměř prázdném kole mě neskutečně bolelo pozadí, naštěstí druhý den to bylo v pohodě.


View Larger Map

Král Krkonoš, můj první cyklomaraton

My trekaři máme asi nejtěžší život, co se závodů týče. Ty jsou totiž jen pro horská kola nebo pro silničky (žiletky). Je proto příjemné, když najdeme akci, která sice není úplně pro nás, ale kde nás rádi přivítají i co se terénu týče. Já letos objevil nezávodní cyklomaraton s názvem Král Krkonoš.

Král Krkonoš, jak název napovídá, se jede po silnicích na území našeho nejvyššího pohoří. Start i cíl je v poměrně ošklivých Semilech. Na výběr je ze tří tras: 210 km, 120 km a 70 km, přičemž ta nejdelší se jede i na území Polska. Já zvolil zlatou střední cestu. Ta vede přes pět velkých kopců, celkové převýšení je 2185 metrů. Výškový profil vypadá přibližně takto:

Pátek 10. 6.

Vyrážím směr Benešov u Semil, kde jsem si našel kemp pro přenocování. Po příjezdu je kemp prázdný, nikde nikdo. Ale je tam krásně. Nachází se na břehu Jizery, louka je pěkně posečená a je tam klid.

Vracím se do Semil na večeři. Volba padla na restauraci u sportovního centra. Nikdy více. Znovu jedu do kempu, stále nikde nikdo, tak rozbiju stan a začtu se do knížky, u které spořádám dvoje brambůrky a plechovku arašídů.

Po osmé přichází skupinka tří lidí, kteří to tam mají ten den na starosti, dáme se do řeči a po půlnoci končíme, já s třemi velkými a jednou malou slivkou v žilách ředěnou dvěma pivy a pozváním na druhý den do Železného Brodu na sejkory (a ty já můžu). Kemp totiž spravují místní dobrovolní hasiči, kteří ten víkend měli stánek na Železnobrodském jarmarku.

Byť ležím na břehu, usínám mírně houpavě jako na vodě.

Sobota 11. 6.

Odpočinkově přípravný den na neděli. Budím se po osmé, je příjemně teplo. Původně jsem chtěl jen cvičně zajet na kole do Semil podívat se, kde je tam start závodu, ale když jsem slíbil zajet na ty sejkory… Dám si tedy snídani, chvilku lelkuju v kempu a po desáté vyrážím. Vezmu to na Semily a do Brodu chci přes Kozákov (povinný kopec pro nás horňáky).

V Semilech lehce najdu, co hledám, a pak nastoupím na vytyčenou cestu a jen čučim – kopec prudký, že slézám z kola a místy tlačím. No nic, ostuda, ale co se dá dělat. Neodrovnám se na zítra. Vytlačím nejhorší pasáže, ale pak zase sedám do sedla a na vrchol Kozákova jsem už zase dojel.

Na Kozákově vylezu na rozhlednu, zakoupím slíbený pohled pro jednu lékařku-běžkyni a pěkným sjezdem to valím až do Brodu. Správný stánek nacházím po přebrodění se davem lidí, dávám si sejkory hned čtyři, dvě pivka na to. Zase sedám na oře a přes Podbozkov a Příkrý (ten kopec byl taky šílenej) se vracím zpět do kempu.

V kempu jsem se rozvalil na trávě a za šumění vody a zpěvu drobného ptactva usnul. Bohužel mě (a hned dvakrát) vzbudilo mé vlastní chrápání. Nu, co nadělám.

Začal mě trápit hlad, rozhodl jsem se zajet si někam na večeři. Semily jsem zavrhnul a nastartoval auto směr Vrchlabí. Na náměstí však došlo k dalšímu jídelnímu omylu v podobě krkovice na grilu. Naštěstí jsem zašel ještě na kafe poblíž tamní zahrady v centru (už mě z nedostatku kofeinu bolela hlava), přidal k tomu tiramisu a hned mi bylo lépe.

Nakonec jsem koupil něco na snídani a vrátil se do kempu. Tam četba, jedny brambůrky, jedny kešu ořechy, klid, pohoda. Před spaním ještě kontrola počasí: přes noc nějaká přeháňka, od cca osmi do dvou odpoledne slunečno, od dvou do pěti déšť a pak zase pěkně. No, není to nejhorší. Vlastně bude krásně.


View Larger Map

Neděle 12. 6., Den D

4:20 Probouzí mě vytrvalý déšť, po chvilce opět usínám.

5:45 Probouzí mě vytrvalý déšť, po chvilce ještě klimbnu.

5:59 Probouzí mě vytrvalý déšť.

6:00 Típám zvonící budík a přemýšlím, co je špatně.

6:15 Lezu ze stanu do deště, který se zřejmě ulekl a mění se na mrholení. Že by?

6:30 I to mrholení ustává, já snídám makový závin, připravuju ionťáky do dvou PET lahví.

6:45 Oblékám si cyklohadry, balím stan, připravuju vše potřebné na cestu, pro jistotu se namažu opalovákem. Jistě bude dneska potřeba.

6:55 Kontroluju ještě počasí a mapu srážek. Nic nenasvědčuje tomu, že by se déšť měl vrátit dříve než ve dvě odpoledne a na déle než nějaké dvě hoďky.

7:10 Vjíždím do sportovního areálu, kde se registruji. Bohužel jsem zmeškal start na 210 km, ale nevadí. Do mého startu zbývá 50 minut, sednu si, napíchnu na dres číslo a odpočinkově vyčkávám. Posílám pár zpráv na Twitter a sleduji cvrkot.

7:50 Přišla skupinka šprýmařů (bude o ní několikrát řeč), která zvesela komentuje mé obložené kolo. Podobně zvesela odpovídám, že tam mám stan, takže kdybych náhodou cestou už nemohl, mohu kdykoliv jízdu ukončit a odpočinout si do dalšího dne. Jeden mi uvěří a nabízí, že si ty věci můžu dát k nim do auta.

7:55 Začalo opět pršet. Skupinka šprýmařů opět vše vesele komentuje, zatímco je schovaná pod střechou.

7:59 Nástup na start. Mám na sobě jen funkční tričko a dres, kalhoty a návleky na kolena. Samozřejmě i helmu a bezprstové rukavice. Teplota komfortní. Řadím se na konec sedmdesátičlenného „družstva“. Není kam pospíchat, je jasné, že žiletkáři vyrazí hodně svižným tempem. Jediné, co mám první dva kilometry v plánu, je udržet se na dohled, aby mě vyvedli z města. Pak už cestu nějak trefím.

8:00 Start.

1,5. km: Dojíždím šprýmaře, současně začíná první krpál. Dáváme se do řeči a jedeme spolu asi dva kiláky. Pak se odpojuji, přeci jenom mé tempo je trošku vyšší (ostatně to je to, proč jezdím sám: starám se jen o vlastní tempo a mohu dojet dál bez vydávání zbytečné fyzické i psychické námahy). Přestalo i pršet.

6. km: Vjíždím do obce Příkrý, kterou jsem projel den předtím, jen jinou cestou. Prudkost kopce polevuje, ale za obcí opět nabírá na intenzitě.

7.-12. km: Jediné, co mě udržuje na trati, je myšlenka, že touto cestou pojedu i zpět, takže to bude z kopce, a že na 108. km začne klesání. Začínají mě bolet kolena (resp. jejich zadní dolní část). Uklidňuji se, že to je v pohodě, jen taková lokální nepohoda.

12. km: Přestávka. Pití, „záchod“, odpočinek, příprava na sjezd. Při sesednutí se mi klepou kolena a brní ruce. Po chvilce to přestává a začínám mít zase cit v prstech. Mentálně to nevypadá nejlépe. Musím ujet prvních dvacet kiláků, méně než 100 km do cíle je přeci jen stravitelnější.

12.-19. km: Parádní sjezd, jen to trvá moc krátce. To to nemůže být delší?

20. km: Méně než 100 km do cíle (později se dozvídám, že je to 121 a kousek), to mě povzbudí a vím, že zbytek už ujedu.

20.-26. km: Víceméně rovinka, na kterou jsem zvyklý. Valím to slušně rychle, tenhle typ trati zvládám více než dobře. Na konci Jilemnice odbočka doleva a nástup na kopec, byť tentokrát nic většího. Pití a vyrážím.

30. km: Dojezd do Horní Branné, je to pěkně z kopce, valím to přes 30. Začíná pršet.

33. km: Dolní Branná, dojí natolik, že oblékám moji dokonalou bundu. Neprofoukne, nepromokne, je tenká, lehká, a byť není cyklistická, do kapuce se vejde i helma. Míjím skupinku jezdců schovanou v autobusové čekárně. Zdravím ji a valím to dál.

36,5. km: Nástup do kopce. Stále jde o ten menší, přesto po asi 500 metrech zastavuji, odpočívám a sundávám bundu. Už jen mží.

40.-47. km: Sice do kopečka, ale v pohodě. Jedu a je mi celkem fajn. Déšť se zase zintenzivnil, neřeším jej. Je příjemně teplo.

48.-54,5. km: Kopec jak kráva na Strážné. Poslední 4 km šlapu a jedu jen proto, že vím, že na vrcholku je první občerstvovací stanice. Těším se na eidam. Ten mám před sebou jak osel mrkev a šlapu. Vše na nejnižší převod. Déšť ustupuje dojáku. Boty mám promočené, každá má asi o šest kilo víc. Přesto je příjemně teplo, jedu stále jen v triku a dresu s krátkým rukávem.

54,5. km: Strážné. Hurá. Přestalo i na chvíli pršet. Eidam, eidam, polévka, rohlík, eidam, dvě müsli tyčinky. Doplňuji ionťák, do PETky se blbě nalévá. Odpočívám, sleduji ostatní, jak jsou promočení, posílám pár zpráv na Twitter. Za necelých dvacet minut dojíždějí šprýmaři, za nimiž se táhne mlha. Mám strach, že snad začne i sněžit, tak se loučím, obléknu si zase bundu a vyrážím na sjezd. Se šprýmaři se nezávazně domluvím, že na ně počkám na Rezku (druhá a současně poslední občerstvovačka), ale už jim neřeknu, jak dlouho tam na ně čekám.

55. km: Zastavuji po 500 metrech a pod bundu dávám ještě cyklomikinu. Je neskutečná zima, lituju, že nemám prstové rukavice.

59. km: První krize. Dojezd končí vjezdem z vedlejší do hlavní, silnice je mokrá, mě to brzdí leda smykem, mám do deště špatný vzorek. Naštěstí auto z hlavní odbočuje, tak se míjíme a já vjíždím do Hořejšího Vrchlabí nadávaje si u toho do pitomců.

60. km: Další, osmikilometrové stoupání, tentokrát na Benecko. Jedu, ale přibližně co kilometr zastavuji a odpočívám. Nevím, zda prší nebo mží, ale myslím, že zatím ještě nic z toho. Hlavně že šlapu.

68.-75. km: Sjezd. Je rozbitej, víc jak 40 km/h to dolů nevalím. Silnice je mokrá, mží. V tu chvíli mě předjíždí první šílenci, kteří vyjeli o hodinu dříve 210km trasu. Valí to dobře 60, na díry nehledí, vždy to nějak vyrovnají. Čekám, zda nějakého potkám v příkopě, ale mají to evidentně v malíku.

75. km: Začíná čtrnáctikilometrový výjezd na nejhorší kopec. Mžení přechází do deště. Dávám si tři bebe sušenky. To mi stačí leda do první zatáčky. Dopuju i ionťák na další dvě zatáčky. Pak se uvidí, kam si ustelu.

75.-81,5. km: Hm, divné, sice jedu do kopce, ale proti proudu potoka a celkem je to v pohodě. Prší, intenzita deště se stupňuje. Začínám mít obavy z toho, že čím déle to takto v pohodě bude, tím větší peklo mě na závěr čeká. Nemýlím se.

81,5.-88. km: Peklo. Dojí, mám brejle bez stěračů, držím se u krajnice jen díky tomu, že reaguji aspoň na barvy: silnice je černá, tráva zelená. Rychlost kolem 7 km/h. Má dohoda se sebou samým, že odpočinek bude až po každých 500 metrech, bere rychle za své. 400 m, 300 metrů, ke konci pomalu po 150 metrech. Ale kolo tlačit rozhodně nehodlám, od toho tu nejsem, porušil bych své pravidlo dnešního dne. Utěšuji se tím, že to je poslední velký kopec a že nahoře na mě čeká občerstvovačka. Stírám co deset sekund tachometr, abych viděl, zda naskočí další stometr. Jasně, že naskakuje leda po každé hodině. Vydržet. Jeden z žiletkářů, co mě předjíždí snad rychlostí zvuku, mi chlácholivě říká, že už také nemůže. Je to jeden z posledních hřebíků do rakve mého pocitu z dobré trénovanosti. Mít předtím od dubna najeto 1800 km nic neznamená.

Mikrospánkuju na kole (asi ten mák ke snídani), pohyby nejsou moc jisté, často nekontrolovaně vybočím do jedné či druhé strany. Ještě, že nejezdí auta. Kdo by taky jezdil v tomhle počasí. Přemýšlím, co ty lidi tady vede k tomu bydlet tu a stavět tu silnice. Ať to nechají medvědům a jdou do nížiny. Pití. Prší. Dojí. Už ani nepřemýšlím, že bych udělal fotku. Odpočívám. Kašlu na to, jedu. Odpočívám. Prší. Odpočívám. Spím. Dojí. Jedu. Asi. Odpo-jedu-od-je-o-j-o-j-o-j…

88. km: Asi po šesti měsících a třech týdnech dorážím na občerstvovačku na Rezku. Z cesty si moc nepamatuji. Asi teda. Nebo jo? Chlapík vybíhá z auta, které má puštěné na volnoběh, aby se vevnitř zahřál. Já dojíždím zahřátý dost, ale hned po zastavení mi začne být zima i přes ty čtyři vrstvy, co mám. Dávám si hned dvě porce polívky, ale už je spíše vlažná. Salám. Müsli tyčky. Salám, eidam. Doplnění ionťáku. Polívka. Blázni na žiletkách ani nestaví, nechávají si hodit banán a jedou dál. Unaven, prší. Nemám ani chuť poslat jednu dvě zprávy na Twitter. Omlouvám se. Za necelých pět minut dojíždí šprýmaři, povzbudí to, je zase trochu veseleji. Čekám na ně, až se i oni nají, a vyrážíme společně vzhůru z kopce.

88.-101. km: Sjezd. Ale nijak zvlášť si jej neužívám. Dojí, stěrače na brýlích nefungují. Možná proto, že tam ani nejsou. Část šprýmařů nechávám za mnou, jeden, co by moc rád dojel aspoň stejně jako já, jede se mnou. Na 92. km druhá krizovka. Pravotočivá zatáčka, blbě klopená, nestíhám dobrzdit, smyk a letím na druhou stranu vozovky. Naštěstí nic nejede a nemám až tolik rozjeto, abych koně nezastavil hned za protilehlou krajnicí. V cíli se pak dozvídám, že paní ze skupinky šprýmařů dopadla hůře – ta dobrzdit nestačila, vletěla za krajnici moc rychle, hlavou šla na kámen (zachránila ji přilba) a byla sedřená. Dojí. Na 93. potkáváme žiletkáře, který mění duší. Bohužel mu nemáme jak pomoct – jeho rozměr nemáme, aby nemusel lepit, on lepení má své, takže pokračujeme. Na kraji Rokytnice předjíždím osamoceného šprýmaře (zastavil, aby počkal na svou skupinku) a pokračuji ve sjezdu. Těžko o něčem přemýšlet, jen jet. Prší. Nutno pochválit pořadatele, neboť značení na silnici bylo parádní a nešlo zabloudit. V tomhle stavu by hledání cesty bylo krutě nemotivující. Prší.

101.-106,5. km: Poslední kopec. Jsem vysílen. Byť není tak hrozný jako předešlé tři, přesto odpočívám třikrát do kilometru. Přestává pršet. Konečně. Ale spíše mám pocit, že přijíždím do lepšího počasí a že déšť nadále kraluje v kopcích za mnou. Na cestě mě drží pomyšlení, že na 108. km se napojím na cestu, kde jsem začínal, a tedy že zbytek bude sjezd. Ke konci kopce už je mi příjemněji, protože to nejnáročnější mám za sebou.

106,5. km: Vysoké nad Jizerou. Na tohle větrné městečko mám hodně vzpomínek, ale nechci si je vyvolávat, protože některé věci a hlavně lidé jsou už nadobro pryč. Na náměstí to raději rychle vezmu doleva a jedu pryč.

106,5.-108. km: Čekal jsem spíše rovinku, ale je to i mírně z kopce, zase se mi jede dobře, pocit z únavy opadává. Přesto se už těším do cíle.

108. km: Konečně. Teď mě čeká nekonečný sjezd!

108.-121. km: Cože? Tak já to ráno jedu pořád do kopce a teď zjišťuji, že to až tak do kopce nebylo? Podraz! Místy to mám i do kopce. Musím šlapat, aby to trochu jelo. Jasně. Jak by ne. Ráno jsem měl před očima všechna ta stoupání, tak jsem tohle přehlédl. Ale nakonec to tak špatné není, ono to opravdu téměř celé z kopce je, nebo aspoň po rovině. Na 114. km poslední krize: křeč do pravé nohy. Naprosto nečekaně. Naštěstí trvá jen pár sekund a rychle odezní.

121. km: Dojezd do cíle. Dokázal jsem to! Je mi zapsán čas, bavím se s jedním chlápkem z občerstvovačky na Strážném. Sněžit tam prý nakonec nezačalo. Je mi fajn, ale tělo je unavené. Na druhou stranu jsem více než spokojen. Čas nějakých 7 hodin 46 minut. Podle tachometru to sedí. V sedle sem byl 6 hodin a 23 minut, průměrná rychlost 18,9 km (to není zlé). Dávám si guláš s těstovinami. Nemám na něj moc chuť (navíc je mdlý), ale aspoň něco. Myslím na grilovanou panenku (a na jednu panenku, co na mě čeká doma s dvěma raubíři).

Odhadem po deseti minutách dojíždí šprýmaři. Dozvídám se o výše zmíněném pádu, ale také jsou spokojení.

A příští rok? Pche, jasně že pojedu! Kdo by nezdolal těch pár kopečků tady v té nížině?


View Larger Map

16:45 Po rozloučení dávám kolo na střechu auta a vyrážím domů. Za Semilami se ještě převlíkám do suchého. Bohužel během cesty do Turnova na mě jde spaní, které horko těžko překonávám. Zastavuji na benzínce, odpočívám. Kupuji si velkou margotku (za ty dva roky ji zkazili ještě víc) a kafe. To je snad ještě horší, ale probouzí mě spolehlivě, takže kolem půl sedmé parkuji u domu.

Říkám si, že půjdu brzy spát. Ale spokojenost mi nedá. Zadávám sobotní i tu dnešní trasu na Dailymile a jdu do místí hospody na večeři, tam si sepisuji první dojmy.

V půl jedenácté večer odcházíme se ženou do koktejlového baru. Ona samozřejmě na míchaninu, já si dávám kafe, výborné tiramisu a poté si vychutnávám whiskey. Unavenej, ale spokojenej. Světlo na nočním stolku pak zháším v půl jedné v noci.

Pondělí 13. 6.

Z postele lezu kupodivu v pohodě, vypravuji děti do školy, ale připadne mi, že si tělo něčeho žádá. Dávám si tři makové koláče cestou do práce. V práci to jsou k obědu palačinky, pak jdu na kakaový dort, prokládám to zmrzlinou a kafem. Před odchodem z práce ještě tři zákusky a jedny polomáčené sušenky. A kafe. Večer není jiný – houska s marmeládou, kafe, ale už je i chuť na pivo a nějaký sport. Nakonec tedy ještě krátce vybíhám a vracím se po 1800 metrech.

A co dál?

Další dny sice stále cítím únavu, ale nijak to neřeším. Úterý už zase kolo, ve středu na něm i do práce. Je nutné trénovat, příští víkend mám před sebou Houštecký cyklomaraton. Vy ne?