My trekaři máme asi nejtěžší život, co se závodů týče. Ty jsou totiž jen pro horská kola nebo pro silničky (žiletky). Je proto příjemné, když najdeme akci, která sice není úplně pro nás, ale kde nás rádi přivítají i co se terénu týče. Já letos objevil nezávodní cyklomaraton s názvem Král Krkonoš.
Král Krkonoš, jak název napovídá, se jede po silnicích na území našeho nejvyššího pohoří. Start i cíl je v poměrně ošklivých Semilech. Na výběr je ze tří tras: 210 km, 120 km a 70 km, přičemž ta nejdelší se jede i na území Polska. Já zvolil zlatou střední cestu. Ta vede přes pět velkých kopců, celkové převýšení je 2185 metrů. Výškový profil vypadá přibližně takto:
Pátek 10. 6.
Vyrážím směr Benešov u Semil, kde jsem si našel kemp pro přenocování. Po příjezdu je kemp prázdný, nikde nikdo. Ale je tam krásně. Nachází se na břehu Jizery, louka je pěkně posečená a je tam klid.
Vracím se do Semil na večeři. Volba padla na restauraci u sportovního centra. Nikdy více. Znovu jedu do kempu, stále nikde nikdo, tak rozbiju stan a začtu se do knížky, u které spořádám dvoje brambůrky a plechovku arašídů.
Po osmé přichází skupinka tří lidí, kteří to tam mají ten den na starosti, dáme se do řeči a po půlnoci končíme, já s třemi velkými a jednou malou slivkou v žilách ředěnou dvěma pivy a pozváním na druhý den do Železného Brodu na sejkory (a ty já můžu). Kemp totiž spravují místní dobrovolní hasiči, kteří ten víkend měli stánek na Železnobrodském jarmarku.
Byť ležím na břehu, usínám mírně houpavě jako na vodě.
Sobota 11. 6.
Odpočinkově přípravný den na neděli. Budím se po osmé, je příjemně teplo. Původně jsem chtěl jen cvičně zajet na kole do Semil podívat se, kde je tam start závodu, ale když jsem slíbil zajet na ty sejkory… Dám si tedy snídani, chvilku lelkuju v kempu a po desáté vyrážím. Vezmu to na Semily a do Brodu chci přes Kozákov (povinný kopec pro nás horňáky).
V Semilech lehce najdu, co hledám, a pak nastoupím na vytyčenou cestu a jen čučim – kopec prudký, že slézám z kola a místy tlačím. No nic, ostuda, ale co se dá dělat. Neodrovnám se na zítra. Vytlačím nejhorší pasáže, ale pak zase sedám do sedla a na vrchol Kozákova jsem už zase dojel.
Na Kozákově vylezu na rozhlednu, zakoupím slíbený pohled pro jednu lékařku-běžkyni a pěkným sjezdem to valím až do Brodu. Správný stánek nacházím po přebrodění se davem lidí, dávám si sejkory hned čtyři, dvě pivka na to. Zase sedám na oře a přes Podbozkov a Příkrý (ten kopec byl taky šílenej) se vracím zpět do kempu.
V kempu jsem se rozvalil na trávě a za šumění vody a zpěvu drobného ptactva usnul. Bohužel mě (a hned dvakrát) vzbudilo mé vlastní chrápání. Nu, co nadělám.
Začal mě trápit hlad, rozhodl jsem se zajet si někam na večeři. Semily jsem zavrhnul a nastartoval auto směr Vrchlabí. Na náměstí však došlo k dalšímu jídelnímu omylu v podobě krkovice na grilu. Naštěstí jsem zašel ještě na kafe poblíž tamní zahrady v centru (už mě z nedostatku kofeinu bolela hlava), přidal k tomu tiramisu a hned mi bylo lépe.
Nakonec jsem koupil něco na snídani a vrátil se do kempu. Tam četba, jedny brambůrky, jedny kešu ořechy, klid, pohoda. Před spaním ještě kontrola počasí: přes noc nějaká přeháňka, od cca osmi do dvou odpoledne slunečno, od dvou do pěti déšť a pak zase pěkně. No, není to nejhorší. Vlastně bude krásně.
View Larger Map
Neděle 12. 6., Den D
4:20 Probouzí mě vytrvalý déšť, po chvilce opět usínám.
5:45 Probouzí mě vytrvalý déšť, po chvilce ještě klimbnu.
5:59 Probouzí mě vytrvalý déšť.
6:00 Típám zvonící budík a přemýšlím, co je špatně.
6:15 Lezu ze stanu do deště, který se zřejmě ulekl a mění se na mrholení. Že by?
6:30 I to mrholení ustává, já snídám makový závin, připravuju ionťáky do dvou PET lahví.
6:45 Oblékám si cyklohadry, balím stan, připravuju vše potřebné na cestu, pro jistotu se namažu opalovákem. Jistě bude dneska potřeba.
6:55 Kontroluju ještě počasí a mapu srážek. Nic nenasvědčuje tomu, že by se déšť měl vrátit dříve než ve dvě odpoledne a na déle než nějaké dvě hoďky.
7:10 Vjíždím do sportovního areálu, kde se registruji. Bohužel jsem zmeškal start na 210 km, ale nevadí. Do mého startu zbývá 50 minut, sednu si, napíchnu na dres číslo a odpočinkově vyčkávám. Posílám pár zpráv na Twitter a sleduji cvrkot.
7:50 Přišla skupinka šprýmařů (bude o ní několikrát řeč), která zvesela komentuje mé obložené kolo. Podobně zvesela odpovídám, že tam mám stan, takže kdybych náhodou cestou už nemohl, mohu kdykoliv jízdu ukončit a odpočinout si do dalšího dne. Jeden mi uvěří a nabízí, že si ty věci můžu dát k nim do auta.
7:55 Začalo opět pršet. Skupinka šprýmařů opět vše vesele komentuje, zatímco je schovaná pod střechou.
7:59 Nástup na start. Mám na sobě jen funkční tričko a dres, kalhoty a návleky na kolena. Samozřejmě i helmu a bezprstové rukavice. Teplota komfortní. Řadím se na konec sedmdesátičlenného „družstva“. Není kam pospíchat, je jasné, že žiletkáři vyrazí hodně svižným tempem. Jediné, co mám první dva kilometry v plánu, je udržet se na dohled, aby mě vyvedli z města. Pak už cestu nějak trefím.
8:00 Start.
1,5. km: Dojíždím šprýmaře, současně začíná první krpál. Dáváme se do řeči a jedeme spolu asi dva kiláky. Pak se odpojuji, přeci jenom mé tempo je trošku vyšší (ostatně to je to, proč jezdím sám: starám se jen o vlastní tempo a mohu dojet dál bez vydávání zbytečné fyzické i psychické námahy). Přestalo i pršet.
6. km: Vjíždím do obce Příkrý, kterou jsem projel den předtím, jen jinou cestou. Prudkost kopce polevuje, ale za obcí opět nabírá na intenzitě.
7.-12. km: Jediné, co mě udržuje na trati, je myšlenka, že touto cestou pojedu i zpět, takže to bude z kopce, a že na 108. km začne klesání. Začínají mě bolet kolena (resp. jejich zadní dolní část). Uklidňuji se, že to je v pohodě, jen taková lokální nepohoda.
12. km: Přestávka. Pití, „záchod“, odpočinek, příprava na sjezd. Při sesednutí se mi klepou kolena a brní ruce. Po chvilce to přestává a začínám mít zase cit v prstech. Mentálně to nevypadá nejlépe. Musím ujet prvních dvacet kiláků, méně než 100 km do cíle je přeci jen stravitelnější.
12.-19. km: Parádní sjezd, jen to trvá moc krátce. To to nemůže být delší?
20. km: Méně než 100 km do cíle (později se dozvídám, že je to 121 a kousek), to mě povzbudí a vím, že zbytek už ujedu.
20.-26. km: Víceméně rovinka, na kterou jsem zvyklý. Valím to slušně rychle, tenhle typ trati zvládám více než dobře. Na konci Jilemnice odbočka doleva a nástup na kopec, byť tentokrát nic většího. Pití a vyrážím.
30. km: Dojezd do Horní Branné, je to pěkně z kopce, valím to přes 30. Začíná pršet.
33. km: Dolní Branná, dojí natolik, že oblékám moji dokonalou bundu. Neprofoukne, nepromokne, je tenká, lehká, a byť není cyklistická, do kapuce se vejde i helma. Míjím skupinku jezdců schovanou v autobusové čekárně. Zdravím ji a valím to dál.
36,5. km: Nástup do kopce. Stále jde o ten menší, přesto po asi 500 metrech zastavuji, odpočívám a sundávám bundu. Už jen mží.
40.-47. km: Sice do kopečka, ale v pohodě. Jedu a je mi celkem fajn. Déšť se zase zintenzivnil, neřeším jej. Je příjemně teplo.
48.-54,5. km: Kopec jak kráva na Strážné. Poslední 4 km šlapu a jedu jen proto, že vím, že na vrcholku je první občerstvovací stanice. Těším se na eidam. Ten mám před sebou jak osel mrkev a šlapu. Vše na nejnižší převod. Déšť ustupuje dojáku. Boty mám promočené, každá má asi o šest kilo víc. Přesto je příjemně teplo, jedu stále jen v triku a dresu s krátkým rukávem.
54,5. km: Strážné. Hurá. Přestalo i na chvíli pršet. Eidam, eidam, polévka, rohlík, eidam, dvě müsli tyčinky. Doplňuji ionťák, do PETky se blbě nalévá. Odpočívám, sleduji ostatní, jak jsou promočení, posílám pár zpráv na Twitter. Za necelých dvacet minut dojíždějí šprýmaři, za nimiž se táhne mlha. Mám strach, že snad začne i sněžit, tak se loučím, obléknu si zase bundu a vyrážím na sjezd. Se šprýmaři se nezávazně domluvím, že na ně počkám na Rezku (druhá a současně poslední občerstvovačka), ale už jim neřeknu, jak dlouho tam na ně čekám.
55. km: Zastavuji po 500 metrech a pod bundu dávám ještě cyklomikinu. Je neskutečná zima, lituju, že nemám prstové rukavice.
59. km: První krize. Dojezd končí vjezdem z vedlejší do hlavní, silnice je mokrá, mě to brzdí leda smykem, mám do deště špatný vzorek. Naštěstí auto z hlavní odbočuje, tak se míjíme a já vjíždím do Hořejšího Vrchlabí nadávaje si u toho do pitomců.
60. km: Další, osmikilometrové stoupání, tentokrát na Benecko. Jedu, ale přibližně co kilometr zastavuji a odpočívám. Nevím, zda prší nebo mží, ale myslím, že zatím ještě nic z toho. Hlavně že šlapu.
68.-75. km: Sjezd. Je rozbitej, víc jak 40 km/h to dolů nevalím. Silnice je mokrá, mží. V tu chvíli mě předjíždí první šílenci, kteří vyjeli o hodinu dříve 210km trasu. Valí to dobře 60, na díry nehledí, vždy to nějak vyrovnají. Čekám, zda nějakého potkám v příkopě, ale mají to evidentně v malíku.
75. km: Začíná čtrnáctikilometrový výjezd na nejhorší kopec. Mžení přechází do deště. Dávám si tři bebe sušenky. To mi stačí leda do první zatáčky. Dopuju i ionťák na další dvě zatáčky. Pak se uvidí, kam si ustelu.
75.-81,5. km: Hm, divné, sice jedu do kopce, ale proti proudu potoka a celkem je to v pohodě. Prší, intenzita deště se stupňuje. Začínám mít obavy z toho, že čím déle to takto v pohodě bude, tím větší peklo mě na závěr čeká. Nemýlím se.
81,5.-88. km: Peklo. Dojí, mám brejle bez stěračů, držím se u krajnice jen díky tomu, že reaguji aspoň na barvy: silnice je černá, tráva zelená. Rychlost kolem 7 km/h. Má dohoda se sebou samým, že odpočinek bude až po každých 500 metrech, bere rychle za své. 400 m, 300 metrů, ke konci pomalu po 150 metrech. Ale kolo tlačit rozhodně nehodlám, od toho tu nejsem, porušil bych své pravidlo dnešního dne. Utěšuji se tím, že to je poslední velký kopec a že nahoře na mě čeká občerstvovačka. Stírám co deset sekund tachometr, abych viděl, zda naskočí další stometr. Jasně, že naskakuje leda po každé hodině. Vydržet. Jeden z žiletkářů, co mě předjíždí snad rychlostí zvuku, mi chlácholivě říká, že už také nemůže. Je to jeden z posledních hřebíků do rakve mého pocitu z dobré trénovanosti. Mít předtím od dubna najeto 1800 km nic neznamená.
Mikrospánkuju na kole (asi ten mák ke snídani), pohyby nejsou moc jisté, často nekontrolovaně vybočím do jedné či druhé strany. Ještě, že nejezdí auta. Kdo by taky jezdil v tomhle počasí. Přemýšlím, co ty lidi tady vede k tomu bydlet tu a stavět tu silnice. Ať to nechají medvědům a jdou do nížiny. Pití. Prší. Dojí. Už ani nepřemýšlím, že bych udělal fotku. Odpočívám. Kašlu na to, jedu. Odpočívám. Prší. Odpočívám. Spím. Dojí. Jedu. Asi. Odpo-jedu-od-je-o-j-o-j-o-j…
88. km: Asi po šesti měsících a třech týdnech dorážím na občerstvovačku na Rezku. Z cesty si moc nepamatuji. Asi teda. Nebo jo? Chlapík vybíhá z auta, které má puštěné na volnoběh, aby se vevnitř zahřál. Já dojíždím zahřátý dost, ale hned po zastavení mi začne být zima i přes ty čtyři vrstvy, co mám. Dávám si hned dvě porce polívky, ale už je spíše vlažná. Salám. Müsli tyčky. Salám, eidam. Doplnění ionťáku. Polívka. Blázni na žiletkách ani nestaví, nechávají si hodit banán a jedou dál. Unaven, prší. Nemám ani chuť poslat jednu dvě zprávy na Twitter. Omlouvám se. Za necelých pět minut dojíždí šprýmaři, povzbudí to, je zase trochu veseleji. Čekám na ně, až se i oni nají, a vyrážíme společně vzhůru z kopce.
88.-101. km: Sjezd. Ale nijak zvlášť si jej neužívám. Dojí, stěrače na brýlích nefungují. Možná proto, že tam ani nejsou. Část šprýmařů nechávám za mnou, jeden, co by moc rád dojel aspoň stejně jako já, jede se mnou. Na 92. km druhá krizovka. Pravotočivá zatáčka, blbě klopená, nestíhám dobrzdit, smyk a letím na druhou stranu vozovky. Naštěstí nic nejede a nemám až tolik rozjeto, abych koně nezastavil hned za protilehlou krajnicí. V cíli se pak dozvídám, že paní ze skupinky šprýmařů dopadla hůře – ta dobrzdit nestačila, vletěla za krajnici moc rychle, hlavou šla na kámen (zachránila ji přilba) a byla sedřená. Dojí. Na 93. potkáváme žiletkáře, který mění duší. Bohužel mu nemáme jak pomoct – jeho rozměr nemáme, aby nemusel lepit, on lepení má své, takže pokračujeme. Na kraji Rokytnice předjíždím osamoceného šprýmaře (zastavil, aby počkal na svou skupinku) a pokračuji ve sjezdu. Těžko o něčem přemýšlet, jen jet. Prší. Nutno pochválit pořadatele, neboť značení na silnici bylo parádní a nešlo zabloudit. V tomhle stavu by hledání cesty bylo krutě nemotivující. Prší.
101.-106,5. km: Poslední kopec. Jsem vysílen. Byť není tak hrozný jako předešlé tři, přesto odpočívám třikrát do kilometru. Přestává pršet. Konečně. Ale spíše mám pocit, že přijíždím do lepšího počasí a že déšť nadále kraluje v kopcích za mnou. Na cestě mě drží pomyšlení, že na 108. km se napojím na cestu, kde jsem začínal, a tedy že zbytek bude sjezd. Ke konci kopce už je mi příjemněji, protože to nejnáročnější mám za sebou.
106,5. km: Vysoké nad Jizerou. Na tohle větrné městečko mám hodně vzpomínek, ale nechci si je vyvolávat, protože některé věci a hlavně lidé jsou už nadobro pryč. Na náměstí to raději rychle vezmu doleva a jedu pryč.
106,5.-108. km: Čekal jsem spíše rovinku, ale je to i mírně z kopce, zase se mi jede dobře, pocit z únavy opadává. Přesto se už těším do cíle.
108. km: Konečně. Teď mě čeká nekonečný sjezd!
108.-121. km: Cože? Tak já to ráno jedu pořád do kopce a teď zjišťuji, že to až tak do kopce nebylo? Podraz! Místy to mám i do kopce. Musím šlapat, aby to trochu jelo. Jasně. Jak by ne. Ráno jsem měl před očima všechna ta stoupání, tak jsem tohle přehlédl. Ale nakonec to tak špatné není, ono to opravdu téměř celé z kopce je, nebo aspoň po rovině. Na 114. km poslední krize: křeč do pravé nohy. Naprosto nečekaně. Naštěstí trvá jen pár sekund a rychle odezní.
121. km: Dojezd do cíle. Dokázal jsem to! Je mi zapsán čas, bavím se s jedním chlápkem z občerstvovačky na Strážném. Sněžit tam prý nakonec nezačalo. Je mi fajn, ale tělo je unavené. Na druhou stranu jsem více než spokojen. Čas nějakých 7 hodin 46 minut. Podle tachometru to sedí. V sedle sem byl 6 hodin a 23 minut, průměrná rychlost 18,9 km (to není zlé). Dávám si guláš s těstovinami. Nemám na něj moc chuť (navíc je mdlý), ale aspoň něco. Myslím na grilovanou panenku (a na jednu panenku, co na mě čeká doma s dvěma raubíři).
Odhadem po deseti minutách dojíždí šprýmaři. Dozvídám se o výše zmíněném pádu, ale také jsou spokojení.
A příští rok? Pche, jasně že pojedu! Kdo by nezdolal těch pár kopečků tady v té nížině?
View Larger Map
16:45 Po rozloučení dávám kolo na střechu auta a vyrážím domů. Za Semilami se ještě převlíkám do suchého. Bohužel během cesty do Turnova na mě jde spaní, které horko těžko překonávám. Zastavuji na benzínce, odpočívám. Kupuji si velkou margotku (za ty dva roky ji zkazili ještě víc) a kafe. To je snad ještě horší, ale probouzí mě spolehlivě, takže kolem půl sedmé parkuji u domu.
Říkám si, že půjdu brzy spát. Ale spokojenost mi nedá. Zadávám sobotní i tu dnešní trasu na Dailymile a jdu do místí hospody na večeři, tam si sepisuji první dojmy.
V půl jedenácté večer odcházíme se ženou do koktejlového baru. Ona samozřejmě na míchaninu, já si dávám kafe, výborné tiramisu a poté si vychutnávám whiskey. Unavenej, ale spokojenej. Světlo na nočním stolku pak zháším v půl jedné v noci.
Pondělí 13. 6.
Z postele lezu kupodivu v pohodě, vypravuji děti do školy, ale připadne mi, že si tělo něčeho žádá. Dávám si tři makové koláče cestou do práce. V práci to jsou k obědu palačinky, pak jdu na kakaový dort, prokládám to zmrzlinou a kafem. Před odchodem z práce ještě tři zákusky a jedny polomáčené sušenky. A kafe. Večer není jiný – houska s marmeládou, kafe, ale už je i chuť na pivo a nějaký sport. Nakonec tedy ještě krátce vybíhám a vracím se po 1800 metrech.
A co dál?
Další dny sice stále cítím únavu, ale nijak to neřeším. Úterý už zase kolo, ve středu na něm i do práce. Je nutné trénovat, příští víkend mám před sebou Houštecký cyklomaraton. Vy ne?