Třídní důtka za slovo „poseru“

Poslyšte vážení příběh, který se odehrál v té naší kotlině české. Je možné, že se tak opravdu stal. Anebo také nestal. Ale spíše stal. V jedné naprosto bezvýznamné, obyčejné vesnické škole.

Hned zkraje však nutno uvést důležité upozornění: V následujícím textu jsou uvedena některá slova, která označujeme jako sprostá. Pokud se vám dělá nevolno či vás dokonce uráží slova typu „posrat“, tak to nečtěte. Současně upozorňuji, že jsem v inkriminovaných slovech nenahradil některé písmenka pokryteckou hvězdičkou.

Dějství I.

Při jedné tchánově návštěvě jsem mu vyprávěl vtip, který jistě většina z vás zná:

Na leteckém dnu si prohlíží dědeček letadla a pilot mu nabídne, že ho sveze. Letadlo odstartuje a pilot udělá looping. Děda na zadním sedadle jen pronese: „Tak to jsem čekal.“ Pilot se zamyslí a udělá výkrut. Děda zase prohlásí „Tak to jsem taky čekal.“ Pilot už je na nervy a tak otočí letadlo na záda. Po chvíli děda povídá „Tak to jsem nečekal.“ Pilot spokojeně přistane a vyptává se dědy, co znamenaloto „čekal-nečekal.“

Děda na to povídá: „Že se při loopingu poseru a že se při výkrutu pobleju, tak to jsem čekal. Ale že mi to při letu po zádech nateče do helmy, tak to jsem vážně nečekal.“

Osmiletý to celé zaslechl, ale nepřipadne mi, že slovo „poseru“ by bylo na závadu. V dnešní době se každý z něčeho posírá.

Dějství II.

Osmiletý přinesl ze školy papír, který jsem měl podepsat. Co si budeme povídat, byl tam komiksovou podobou pokus o znázornění výše uvedeného vtipu. Ostatně, podívejte se sami:

Mladík dostal vynadáno za to, že tam má pravopisné chyby, které už má být schopen nedělat. Nechal jsem jej je opravit a ještě vyzvídal, proč to je česky, když to měl dělat v hodině angličtiny. Namítl, že měli nakreslit nějaký příběh, a pokud nevěděli, jak se některé slova řeknou anglicky, tak to měli napsat buďto česky anebo se optat. Domluvil jsem mu, ať se příště optá, aspoň bude více znáti. To, že taková slova nemá ve škole říkat, jsem mu také pověděl, ale jelikož se snažil graficky interpretovat mnou vyprávěný příběh, nemělo smysl to dále rozpitvávat.

Dějství III.

Pátek, 23. prosince, den před Štědrým dnem. Pošta, obálka s červeným pruhem. Ze školy. Narychlo svolaná mimořádná pedagogická rada uděluje našemu synáčkovi třídní důtku za uvedenou malůvku. Odůvodnění cituji: Váš syn vepsal vulgární text do školního sešitu – předmět anglický jazyk […]. Vulgární vyjadřování vůči spolužákům a zaměstnancům školy je považováno za závažný přestupek vůči Řádu školy.

Musím říct, že když mi to žena volala, bylo mi do smíchu. Říkejte si, co chcete, ale jestli tohle bylo vulgární vyjadřování vůči někomu, tak snad jedině vůči nevyzrálé, pokrytecké nebo vztahovačné osobnosti.

Po Novém roce žena napsala panu řediteli dopis s žádostí o vysvětlení. Ten akorát změnil v dopise špatně uvedený odstavec z Řádu školy, který byl údajně porušen, ze zákazu šikanování na zákaz vulgárního vyjadřování vůči spolužákům a zaměstnancům školy a tím to skončilo.

Ó ano, na vulgarismech lze bazírovat jedna báseň za druhou. Jen mi nejde na rozum, proč je v pořádku, že se děti v šatnách častují “ty debile” (zřejmě si navzájem určují diagnosu).

Při následném telefonickém rozhovoru pana ředitele s mou ženou tento jednak odmítl osobní schůzku, protože na to nemá čas, a jednak řekl, že paní učitelka je slušně vychovaná a že ji to urazilo.

Závěr

Myslete si, že obhajuju za každou cenu své dítě a že mi nevadí, že používá vulgární slova. Vadí mi to, ale sám zastávám názor, že užití sprostého slova holt někdy sedne lépe jako prdel na hrnec nežli hýždě tamtéž. Připadne mi ale, že uvedené „výchovné“ opatření je naprosto mimo mísu (či onen hrnec, chcete-li).

Přesto se mi chce věřit, že důtka byla udělena z ryzí lásky ke správné výchově dětí a dokonalému pedagogickému působení, ostatně tak, jak tomu na uvedené škole vždy bez výhrad bylo (teda snad kromě chytání dětí za krk zezadu a zvedání je do výšky či pořvávání na ně na školním dvoře). Že byla udělena takto rychle před Vánoci, aby i rodiče mohli taktéž mít během prázdnin vliv na výchovu potomka dle pravidel společnosti.

A že to nebylo proto, že paní učitelka je dcerou starosty (nehledě na to, že obec je zřizovatelem školy), že si pan ředitel nechce proti sobě postavit vlastní lidi, kteří mají jen ty nejlepší zkušenosti s učením a výchovou, že to neurazilo čísi ješitnost a že nejde o pouhou mstu či snad šikanu.

Je z toho nějaký závěr? Já svůj mám.

 

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Mým #geekgirls, ale nejen jim

Je to měsíc, co jsem na můj Twitter umístil vcelku neškodný povzdech: Být ženská, umět trochu Word a hlavně být na Twitteru = geek girl. Bože, Bože, proč si nám to žebro bral. Díky retvítům lidí, kterým se líbil, však zasáhl nervové centrum několika jedinců a jedinkyň, kteří si to přebrali jinak, než byl původní záměr. A nakonec se dostal i do plytkého novinového článku kdysi uznávaných novin. Následující text je určen těm, kteří můj příspěvek nepochopili. Pro ostatní je pak určen pouze poslední odstavec.

Nejprve se vrátím o krok zpět (ne nemyslím funkci Wordu) a popíšu, co mě k výše uvedené úvaze vedlo. Procházel jsem tehdy různé účty na Twitteru a kromě jiného jsem zaznamenal zvýšené použití slov geek girl hned na několika místech:

  • Bio (profilová informace o maximálně 160 znacích) uživatelek Twitteru.
  • Dáma sebe sama takto nazývala ve svých příspěvcích.
  • Některá z dam tak nazývala jinou osobu stejného pohlaví (a to bez ohledu na libost či nelibost příjemkyně tohoto titulu – pěkně to popsala @copywriterka v komentáři k článku Petra Koubského).

Veskrze však šlo o mladé slečny. Bohužel z toho, jak psaly, bylo patrné, že geek girl je osoba ženského pohlaví, která si o sobě myslí, že je pěkná (a třeba i je), umí najít wi-fi signál na jako fakt zajímavých místech (např. kavárna), dobře ovládá svůj mobilní telefon (povětšinou iPhone) a leckdy má na Foursquare záznamy, ve kterém butiku se zrovna nachází. V životě již instalovala nějakou aplikaci (což dnes umí každá trochu hladová slepice – stačí kolem Enteru nasypat trochu zrní a ona pak odklepává tlačítko Next). Důležité ovšem je, že tato slečna si je vědoma svých „kvalit“ a dává to ostentativně najevo.

Poslední věta uvedené definice je nejdůležitější. Je totiž lidskou přirozeností někam patřit. Každý člověk si tak kolem sebe buduje vztahy, které pak opečovává a na kterých si zakládá. A právě množina těchto vztahů o člověku může hodně povědět.

Další typickou vlastností lidské rasy je něčím se pochlubit, ukázat, čeho bylo dosaženo. Pokud však není čím se chlubit (ať již proto, že tyto vztahy jsou průměrné nebo neexistují), je třeba improvizovat. Je nutné vymezit se a z průměrnosti, nerozumnosti nebo čistě z ješitnosti vytvořit přednost (tedy z prdu kuličku). A zrovna zde některé slečny hledají nějakou skupinu, ve které by se rády realisovaly, až narazí na geekyně a stanou se jimi bez ohledu na cokoliv jiného. Je to stejné, jako by se např. typický středoevropan chtěl stát černochem a jediné, co umí, jsou tři základní slova černošského slangu.

Odpovězte si tedy sami: je ona věta, nevytržená z kontextu, šovinistická či (nedej geek girl) sexistická? Já o tom pochybuji. Neříká nic o ženách obecně.

Co se samotného článku týče, připadne mi hodně špatný. Míchá se tam více stylů (ne, opět nejde o rozbalovací roletku ve Wordíku, kde si lze vybrat fakt hezký Nadpis 1), není jasně vidět, co chtěla autorka vlastně říct, a pointa je nijaká. Navíc je zbytečné dlouhý a nudí. Nechci se jím více zabývat.

Na závěr posílám poděkování všem, kdo můj původní povzdech pochopili a případně se jej snažili vysvětlit, a pak tviterkyním schopných zaujmout svým intelektem nežli geek tvíty. Je vás naštěstí dost.

Pravděpodobnost v politice

Zaujalo mě, kolik politicky činných osob má vzdělání z oblasti statistiky a pravděpodobnosti. Např. v pondělním vydání deníku Metro bylo prohlášení předsedy české parlamentní komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby (BIS) Jana Klasa, který řekl, že disponuje informacemi, „které mají určitou pravděpodobnost“. Jaké informace mohnou mít určitou pravděpodobnost? Třeba že již byl daný den na velké či zda bude mít k večeři brambory na loupačku. Takový člověk musí být v parlamentu opravdu prospěšný.

Časopis Týden se ve svém vydání 49/2002 věnoval návratu komunistů na radnice. V rozhovoru jeden prohlásil: „Moje krédo je, aby se všichni lidé měli v průměru stejně.“ Toto jeho krédo je samožřejmě vyplněno od dob, kdy je člověk člověkem, neboť vezmeme-li životní úroveň všech lidí a spočteme průměr, dostaneme to, čeho on údajně chce dosáhnout. Že onen pán (soudruh) myslel něco jiného, si dokážeme domyslet. V podstatě chtěl, aby jsme se všichni – flákači i dříči – měli stejně (dobře nebo špatně). Tedy aby si všichni byli rovni (a pouze někteří si byli rovnější). Opravdu ti, co komunisty volili, věděli, co dělají?