Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“

Obálka knihySamuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.

Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.

Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:

Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.

A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):

Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.

Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.

Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.

Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.

Případně:

Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.

Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.

A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.

Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.

Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.

Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:

Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.

Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:

Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.

Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.

Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.

Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.

Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.

Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Tanin nepříliš vydařený přístav

Obálka knihyNa novou knihu Tany French jsem se těšil. Její první tři měly, co se kvality týče, vzestupnou tendenci a navíc obsahovaly to, co mám rád: Irsko a jeho profláklé i skryté vlastnosti dobře zasazené do příběhu.

Ztracený přístav (je to doufám jen pracovní název nakladatelství Argo, které překlad chystá na první kvartál příštího roku) začíná celkem slibně. V satelitním, ale díky krizi nedobudovaném městečku poblíž Dublinu dojde k vraždě dvou dětí a otce, matku odvezli v kritickém stavu do nemocnice. Buch. Konec čehokoliv, co by se dalo s Irskem spojit.

Vyšetřování se samozřejmě rozjíždí, ale nějak rozvláčně, ukecaně, se spoustou zbytečných odboček. Příběhu chybí spád. Kniha mohla mít klidně o 100 stran méně a pomohlo by jí to. Navíc skoro 200 stran jsem čekal na to, až vyšetřovatelskému esu dublinské policie dojde to, co čtenáři již dávno. Pointa pak není nikterak původní, nápady autorce zřejmě došly.

Knize by pomohla revize. Vypadá nedodělaně. Tana navíc až příliš používá některé vazby (např. podělat se strachy, scare the shit out of sb.) nebo slovíčka (shove, yoke). Člověk si pak připadne, jako by četl zjednodušenou četbu od Penguinu (čímž tuto četbu nijak nezatracuji, naopak, sám jsem díky ní dost pochytil).

Nevím, zda knihu doporučit. Pro mě byla zklamáním. Čekal jsem něco víc než jen dnes už klišoidní detektivku srovnatelnou s nepříliš ducha povznášejícími dílky od Nesbøho či Larssona. S ohledem na předchozí knihy hodnotím poměrně nízko.

Hodnocení: 40 %

Tana French: Broken Harbour. Hodder & Stoughton, 2012, 538 stran, ISBN: 978-0-340-97763-7, jazyk: Angličtina, možno zakoupit na The Book Depository

Povídky irských nocí

Obálka knihyPovídka měla a dosud má v irské literatuře silnou, bezvýhradní pozici. Je to nejen díky mnohým autorům, kteří svou zemi proslavili před desítkami let (ano, jistě můžeme jmenovat třeba Jamese Joyceho a jeho Dubliňany), ale i díky současníkům ať už starších (William Trevor, Roddy Doyle) či nastupujících (Claire Keegan). Každý rok také vychází několik souborů povídek irských autorů (můžeme jmenovat např. zřejmě nejprestižnější New Irish Short Stories, letos připravovaný Josephem O’Connorem).

Irská povídka je něco zvláštního. Něco, co jsem jinde dosud nenašel. Jakkoliv mám rád např. Ivana Krause či Nerudovy Povídky malostranské, pokud bych si měl vybrat, vždy sáhnu po knize ze smaragdového ostrova. Zahrnuje v sobě onu tajemnost vodou obklopené země, která má tak trochu jinou historii než zbytek Evropy. V irské literatuře nacházíme nejčastěji témata, jako je hladomor, nenávist k Britům nebo emigrace. Vždy ale můžeme nalézt lásku k rodné zemi, kterou nelze zaměňovat za prvoplánovaný patriotismus.

Kniha povídek Gerarda Donovana však obsahuje navíc něco, s čím jsem se dosud nesetkal. Hlavní postavy se zaobírají svými pocity k druhým, rozebírají milostné i rodinné vztahy, jejich minulost, jejich případná budoucnost. Začíná to už Ranními plavci a vztahu tří kamarádů, dá-li se tak říkat někomu, kdo se pravidelně schází ráno na plavání. Nejvíce je to však znát v povídce Archeologové. Emma se neustále trápí vztahem s Randallem. Pořád přemýšlí, zda to celé neukončit, Randall jí neustále nějakým způsobem vyrušuje a když se zdá, že už má řešení, tak… Ne, nemá cenu vám prozrazovat zápletku.

Vůbec nejkrásnější povídkou je Harry Dietz, která se kupodivu odehrává ve Státech a s Irskem má společného snad jen to, že Harryho maminka se v Irsku narodila. Ovšem brilantní popis Harryho cesty pro mléko do kávy vyústí v něco, co se nakonec dá očekávat, ale všímavějšímu čtenáři bude úzko z lidského údělu.

Ačkoliv „irské noci“ místy trpí chybami (logickými i pravopisnými), mohu povídky ze současného Irska doporučit. Je to příjemný počin nakladatelství Zlín, které mj. již vydalo překlad dvou knih povídek výše zmiňované Claire Keegan.

Hodnocení: 70 %

Gerard Donovan: Za irských nocí, Kniha Zlín, 2011, 216 stran, překlad: Alice McElveen Hyrmanová, ISBN: 978-80-87162-94-1

Knihu pro recenzi poskytlo Nakladatelství Zlín.

Na okraji Howth (minipovídka z Irska)

„Také se toho pohledu nedokážu nikdy nasytit,“ ozvalo se za ní nečekaně. Vylekaně sebou trhla a ohlédla se za příjemným hlasem. Spatřila stařenku, která se na ni dívala laskavým pohledem. Utřela si uslzené oči, ale nic neřekla. Hlavou se jí stále honily předešlé myšlenky. „Chodívám sem na útesy hodně často, ale vás jsem tu ještě nepotkala.“ Místo odpovědi jen vzlykla. Nechtěla se bavit. Měla v plánu něco úplně jiného. „Je tu krásný výhled. Hluboko dole pod vámi hučí příboj, tříští se o skaliska, vysoké rezavé útesy to jen umocňují a tam vzadu, za mořem, kdo ví… Mnozí tam odjeli za štěstím. Ale kdo ví, zda jej tam našli. Můžete tu hodiny sedět a přemítat, ale náhlý déšť a prudký vítr vás vždy vyženou dříve, než na něco přijdete. Moje maminka říkávala, že tohle místo by mohlo přinášet štěstí a odnášet chmury, kdyby moře dovolilo.“

Dosud tvrdošíjně mlčela, ale slzy jí začaly pomalu usychat. „Já tu svoje štěstí potkala. Bylo mi dvacet, jemu o tři více. Scházeli jsme se přesně tady. Já, pokud jsem mohla, přišla vždy o hodnou chvilku dřív. Dívala jsem se přes moře, přemýšlela, jak asi vypadá Londýn, a přitom jsem neustále kontrolovala, zda nemám na šatech někde šmouhu. Ve vlasech jsem nosívala modrou stuhu, protože se mu prý modrá líbila. Já ji nesnášela, ale co ženská neudělá kvůli pěknému mužskému. Maminka mě kárala, ať to nedělám, ale povídej něco mladé holce.“ Konečně se i trochu usmála.

„Po roce známosti jsme se vzali. Sem jsme už nechodívali tak často, ale byli jsme rádi, pokud to vyšlo alespoň jednou za měsíc. Měl-li tenkrát chlap uživit rodinu, musel se hodně snažit. Páté výročí svatby jsme chtěli i s dětmi oslavit procházkou sem. Protože se měl zdržet v práci, byli jsme domluvení, že já a děti půjdeme napřed. Čekaly jsme tady na něj skoro do soumraku. Pak jsme musely jít domů. Tam také nebyl. Našli ho až třetí den dole na útesech. Cestou sem, jak za námi pospíchal, zřejmě uklouzl.“

Nevěřícně na ni koukala. Teď by už i něco řekla, ale nenapadlo ji nic, co by znělo jen zpola příhodně. „Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem zoufalá. Běžela jsem v slzách až sem a chtěla udělat totéž, co vy před chvílí. Jenže někdy moře dovolí odnést chmury a přivést alespoň trochu klidu duši, když už ne štěstí. Já věřím, že ano. Pojďte kousek se mnou, doprovodím vás. Nemá smysl moře pokoušet.“

Poznámka: Povídka má dost do činění s lidmi z Twitteru. Začátek mě napadl na koncertě Swing Cheek, na který mě pozval @grasevina. Pak jsem dlouhé měsíce nevěděl, co s tím. K dokončení mě nakonec inspirovala @Lisarah jejími Třemi krátkými.

Howthfoxhole

Syngovy Aranské ostrovy

Aranské ostrovy je velmi pěkný obrázek ze života lidí na počátku 20. století na Aranských ostrovech psaný dokumentárně-deníkovým stylem. Synge popisuje nejen vlastní pozorování, ale zachycuje i příběhy, báje a pověsti na ostrovech tradovaných. Snad jediným nedostatkem (a nelze jej přičítat autorovi) je absence vnitřního světa Araňanů. Sám Synge si posteskl, že sice s lidmi strávil mnoho času (léto či podzim během pěti let), ale nikdy jej nepřijali jako sobě vlastního.

Autor své postřehy použil i v jiných dílech, jmenujme alespoň Jezdce k moři či Stín doliny.

Chcete-li se dozvědět, jak se žilo víceméně v izolaci (častá otázka lidí z ostrovů, když tam dorazil cizinec, byla, zda je ve světě nějaká nová válka) na počátku minulého století, nebo se zajímáte o irskou literaturu jako takovou, přečtením této knihy budete zase o kousek znalejší.

John Millington Synge: Aranské ostrovy, překlad Mariana Housková, odkaz na anglický text

Z Irska do Brooklynu

Obálka knihyKniha irského autora s celkem lákavým názvem se zabývá příběhem mladé dívky, která prožívá v padesátých letech minulého století to, co je pro Iry již od Velkého hladomoru tak typické: odchod ze země a nový začátek jinde. A když jde o mladé děvče, tak tam samozřejmě nesmí chybět láska, do které se přimíchá trochu té „irské tragédie“.

Při čtení jsem však měl stále větší a větší pocit, že čtu Rudolfova Metráčka, pouze s obměněným problémem. Jinými slovy jde o literaturu pro dospívající dívky, která mi je dost protivná. K negativnímu dojmu přispívá i místy kostrbatý překlad (pokud tedy tak divně postavené věty nejsou již v originále) Příběh plyne celkem unyle kupředu a až na závěr máte dojem, že se něco děje.

Zřejmě nejpřínosnější je doslov, kde se překladatelka vyjadřuje jak k emigraci Irů obecně, tak to i dokládá na příkladech z knihy.

Knize přesto dávám nějakých 60 %, protože pro mladé slečny to může být příjemné (a místy sladké) čtení.

Colm Tóibín: Brooklyn. Mladá Fronta, 2010 (orig. 2009), 304 stran, Překlad: Daniela Theinová, ISBN: 978-80-204-2227-9

Malone umírá

Obálka knihyDruhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.

Překlad je velmi dobrý až na jeden nešvar – nepoužívá slovo „přehršle“ v původním významu, ale v tom, který se snaží prosadit současná čeština.

Člověk s citem pro absurdno by neměl knihu nechat nepřečtenou.

Hodnocení: 80 %

Samuel Beckett: Malone umírá, ARGO, 1997 (orig. 1995, 1948), 112 stran, ISBN: 80-7203-145-7

Pár citací:

„Dovolte mi, abych hned zkraje prohlásil, že nikomu nic neodpouštím. Všem přeji co nejhorší život a po něm plameny a ledy a slavnou vzpomínku zavrženíhodných generací, které teprve přijdou.“

„Chce-li člověk vydržet, musí především přijímat potravu a vyprazdňovat se. Nočník a jídelní miska, to jsou hlavní póly.“

„Narodil jsem se s vážností, jako se jiní rodí se syfilidou.“

„Den v místnosti nebyl, kdežto venku se roztahoval všude, klidný a spojitě rozložený mezi nebem a zemí. Neustále však pronikal dovnitř, odměřovaný a obnovovaný tím venku, neustále pronikal dovnitř a tam také umíral, postupně pohlcen stínem.“

„…a naučila ho, jak se má mýt, ruce a obličej každý den a ostatní části těla jednu po druhé během týdne, nohy v pondělí, lýtka v úterý, stehna ve středu a tak dále, přičemž ke krku a uším docházelo v neděli, vlastně ne, sedmého dne odpočíval.“

Do ticha (minipovídka z Irska)

Seděl v Mayes Pub na Frederick Street u stolu sám, popíjel svou pintu Guinnesse a s novinami v ruce pozoroval okolí. Tak jako pokaždé, když hledal nějaký námět. Bohužel zápisník, který se povaloval vedle sklenice, byl ten večer nedotknut. U vedlejšího stolu se bavili dva chlápci kolem čtyřiceti a probírali situaci ve firmě. Nuda. Přes uličku se pak čepýřily dvě mladé holky, odhadem lehce přes dvacet, a štěbetaly, bůh ví o čem. Neslyšel je a ani se o to nepokoušel.

Dál jen sledoval dění okolo sebe, byť ho dnes z nějakého divného důvodu neinspirovalo. Přesto mu bylo fajn. Byl pátek podvečer, víkend neměl přinést nic, co by ho mělo trápit. Byl mladý, svobodný a na svých dvaatřicet rozhodně nevypadal. Snad jen tmavě hnědé vlasy mu podle jeho mínění kazilo pár šedin, které ovšem opačné pohlaví shledávalo více než přitažlivými. Byl štíhlý, postavu měl sportovní, ačkoliv se ničemu nijak zvlášť nevěnoval. Tedy, kromě vysedávání v hospodách, kde dokázal dvě pinty ucucávat celý večer. Není inspirativnější prostředí než typická irská hospoda, říkával.

Vyrušila ho troufalá slova: Smím si přisednout? Vzhlédl a viděl mladou, no mladou, prostě ženu kolem třiceti, oblečenou do padnoucího kostýmku, která držela své pivo sice zdrženlivě, ale přesto sebejistě ve svých rukách.

Jistě, prosím, automaticky z něj vypadlo, ačkoliv ho to příliš netěšilo. Měl rád svou samotu pojištěnou stolkem a prázdnými židlemi. Naprostý opak irské naturely. Ihned ho napadlo, že odejde. Měl skoro dopito a bydlel nedaleko ve starší bytovce. Sice nic moc, ale výhled na kostelík, který rád nazýval jeho neoficiálním jménem Black Church, mu to vynahrazoval.

Omlouvám se. Víte, u baru nerada sedím a jinde není vhodné místo, řekla bez uzardění.

Jinam by si určitě sednout mohla, ale já se zdál být asi tou nejsnazší obětí, prolétlo mu hlavou. I když, řekl si, nevypadá špatně. V tom kostýmku působí mírně upjatě, ale postavu má více než dobrou a oblast hrudníku mu připomínala krásné chvilky strávené kocháním se vlnícími se Wicklow Mountains. Navíc dlouhé, nazrzlé vlasy, byť je měla sepnuté do drdolu, odváděly jeho pozornost od ostatních věcí kolem něj. Přesto neříkal nic, snažil se na ni nedívat, a zkoušel se věnovat i nadále svým původním myšlenkám, byly-li nějaké.

Víte, řekla, připadl jste mi povědomý. Ovšem, pomyslel si, moje fotka je každou sobotu v Irish Independent. Ale záměrně to pokaždé zapřel, kdykoliv se ho na to někdo ptal. Nyní však mlčel. Nic nepopíral, prostě mlčel. Vyčkával. Neexistovalo totiž nic, co by dokázalo překonat sílu mlčení. Záměrně toho využíval. Tedy… možná zneužíval. Ale co mu je do toho, že lidské pokolení má potřebu pořád, neustále, bez přestání, ustavičně mluvit? Žvanit? Mlátit prázdnou slámu? Kecat? Vyprazdňovat své útroby za pomocí hlasivek? Rozevírat pysky a vydávat ze sebe hlásky spojené do slabik, ty do slov a ta do nic neříkajících vět?

Pouze pokynutím hlavy naznačil, že je to možné, a snažil se o něčem přemýšlet. Ale nešlo to. Jednak se mu zdála překrásná a jednak nepřestala chrlit proud slov. Nedokázal ji neposlouchat.

Také ráda sedávám sama, pokračovala. Člověk si přemýšlí, o čem chce, a není ničím a nikým rušen. Já ve skutečnosti nemám moc ráda společnost jiného člověka. Víte, kdysi jsem bydlela v klasickém činžáku, ale už jenom ta představa, že za tenkou stěnou ve vedlejším bytě spí jiný člověk, mně strašně vadila. Vždy, když jsem přicházívala domů, představovala jsem si ten náš barák bez čelních stěn a sledovala, co kdo dělá. Jak si každý myslí, že o něm nikdo neví, když je schovaný ve svém pokoji. A přitom je jeho přítomnost cítit klidně o tři patra dál.

Trochu ho zarazilo, proč mu tohle říká, obzvláště když se vlastně vůbec neznají. Ale přistoupil na její pravidla a dodal: A co teprve všechny nutné činnosti spojené s životem. Ty různé zvuky a pachy… Jen se pousmála a odpověděla: Tím se už nemusím zabývat. Koupila jsem domek na venkově, nejbližší soused je dobrých tři sta yardů ode mne.

Pokračovali v hovoru, jako by se znali léta. On vypil navzdory svému zvyku další dvě pinty, ona si také dala ještě jednu. Kolem půlnoci odešli společně. První orgasmus vykřičela celému Dublinu, další dva byly slabší. Ne však o tolik, aby o nich nevěděli sousedé ve Western Way.

The Black Church

Výpověď otce McGreevyho

Obálka knihyVe výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.

Kniha ani není typickým představitelem irské literatury, byť se o to snaží. Bohužel až příliš okatě a na úkor příběhu. Postava otce Greevyho je poměrně směšná na to, aby se dalo mluvit o typickém irském duchovním, navíc nemá na lidi kolem sebe až takový vliv, jaký církev v té době mívala. Také dramatičnost, o kterou se autor snaží, nutí místy k pousmání.

Existuje bohužel jediný důvod, proč si knihu nějaký čas ponechám v knihovně. Tím je mnoho odkazů na irské dějiny, irskou mytologii, lidovou tvorbu a postavy, které v irské historii měly význam. Bohužel tyto informace lze z 90 % posbírat z poznámek na konci knihy. Zbytek je v textu, často poblíž odkazů na tyto poznámky. Pokud se zajímáte o irštinu, přidejte si plus k hodnocení.

Má tedy vůbec smysl se touto knihou, nominovanou v roce 2000 na Bookerovu cenu, zabývat? Záleží na tom, co o ní očekáváte. Jestliže se chcete seznámit s irskou literaturou, „výpovědí“ rozhodně nezačínejte. Pokud chcete jinou formou získat pár informací, o kterých mluvím v předchozím odstavci, klidně si ji přečtěte.

Brian O’Doherty: Výpověď otce McGreevyho. Volvox Globator, 2003 (orig. 1993), 224 stran, ISBN: 80-7207-519-5

Hodnocení: 65 %

Pár citátů, které jsem si poznamenal:

„Když jsem se na hory díval ‚v angličtině‘ – jestli mi rozumíte – nezdály se tak pusté a děsivé. Jak že to myslím? Jestli je snad rozdíl mezi horou a sliabh? Ano, je. V angličtině se sníh a ty obrovské skály nezdály tak hrozivé, jako by všechno mělo nakonec dobře dopadnout a ta chvíle jako by už nebyla daleko. Hora byla hora a sníh byl sníh a všechno bylo zkrátka jen to, co to bylo, a nic víc. Když jsem ale přemýšlel v irštině, všechno kolem bylo najednou divočejší a plné napjatého očekávání, jako když čekáte, až kámen dopadne na dno studny. Člověk měl pocit, že sníh bude padat bez přestání až do posledního ticha světa, kdy na zemi nezůstane jediná živá duše. Představoval jsem si, že se potom krajina otřepe jako mokrý pes – a že kdybych od ní odvrátil oči, možná by to opravdu udělala. Něco takového ve vás angličtina nikdy nevyvolá.“

„Na sklonku léta se člověku někdy zdá, jako by se země otáčela stále pomaleji, až se nakonec zastaví, rozvité květy sytí vzduch vůní, obilí stojí nehybně ani nezašumí, jen tvář vám možná pohladí lehký vánek. Máte pocit, že v tom tichu a nehybnosti slyšíte doznívat táhlý tón. Obklopení hřejivým vzduchem cítíte klid a mír, jako by se světem bylo vše v pořádku.“

„Má babička byla tehdy děcko a to, co jí o hladomoru vyprávěl její otec, mám dodnes v živé paměti – jak člověk podél cest potkával lidi s ústy zelenými od spásání trávy. Jak měli pro všechny jen jedinou rakev, rakev bez víka, jen s odklápěcím dnem. Mrtvého uložili do rakve a muži z vesnice, ač slabí jako mouchy, pak rakev převezli ke hrobu na voze tažené oslíkem, který byl sám polomrtvý. Tenhle oslík měl pořád co dělat, znovu a znovu jezdil k tomu velikému hrobu, který vždycky jen trochu rozšířili, aby se vešlo další tělo, protože nikdo, vyprávěla babička, už neměl sílu kopat do hloubky. A k tomu ani neměli kněze. Položili pokaždé rakev na dva dřevěné sloupky, odklopili dno a nebožákovo tělo vypadlo do hrobu. Pak šli pro další. Hlad je hrozná věc, říkávala babička. Zpočátku rve útroby jako divá šelma, až se to ve vás nakonec utiší, a to pak začne dlouhé umírání.“

„Když nad tím tak člověk přemýšlí, v minulosti je obsaženo tolik útrap, že by to jednomu vzalo odvahu čelit budoucnosti.“

„Britové vždycky potřebovali na vyhrávání válek Iry.“

Beckettův Molloy

Obálka knihyPo prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.

Při čtení druhé části, a to od začátku až do konce, vás to nutí neustále přemýšlet mimo jiné o tom, co vlastně má společného s tou první. Má vůbec něco? A co? Pomůže najít odpověď to, že se délky odstavců (v průměru) ke konci protahují? A napoví více další dvě knihy, které jsou zařazeny s touto do trilogie?

Já si knihu zamiloval. Tolik pochybností, tolik životních zkušeností, tolik lidské podstaty, co nabízí, je mi hodně blízké. Je ale to značně náročné čtení. Na to jsem si musel hledat chvíle, kdy jsem nebyl rušen. A pak se přesvědčoval, že se mám opět začíst, protože jsem věděl, že budu číst pomalu a dlouho o tom přemítat.

Není to text pro každého, ale zkuste to. A rozhodněte se po řekněme 25 až 30 stranách, zda je to pro vás stravitelné. Já si budu mezitím knihu průběžně otevírat na náhodném místě a opět se na chvíli začítat. Ono jde svým způsobem o filosofické dílo.

Samuel Beckett: Molloy. ARGO, 1996 (orig. 1947), 176 stran, Překlad: Tomáš Hrách, ISBN: 80-7203-040-X