Školní uniforma je selhání školy a rodičů

Včera jsem na zpravodajském webu narazil na ódu o jedné pražské škole, ve které budou žáci namísto běžného civilního oblečení nosit uniformu. Docela jsem se zhrozil. Jako hlavní důvod bylo totiž uváděno omezení viditelných sociálních rozdílů mezi žáky. Ty vedlejší jsou také strašné: budování identity školy, podpora soudružnosti mezi žáky či možnost úspory za oblečení, pokud jej nehradí rodiče. Na Twitteru jsem pak dostal pár dalších argumentů pro jako např. kulturní rozměr či to, že škola nemusí řešit různé nápisy či obrázky na tričkách. Ani jeden z nich mi nepřipadne dostatečně pádný, abych dítě oblékl do sterility a poslal na frontu. Pardon, do školy. Ačkoliv… Zkusím zde vysvětlit, proč dané argumenty odmítám přijmout.

1. Omezení viditelných sociálních rozdílů. Nejčastější (a zřejmě tedy nejpádnější) důvod. Zde souhlasím s tím, že k omezení dojde. Ovšem pouze minimálně. Děti sice budou ve stejných hadřících, ale nic se nezmění. Stále někdo bude mít lepší telefon, někdo bude mít doma výkonnější počítač, někdo už bude na Facebooku. Sociální rozdíly tam budou neustále, ať už viditelné nebo ne. Nevěřím tomu, že to pocity odstrkovaným dětem jakkoliv změní. Pořád před sebou uvidí mazánka z lepší sociální vrstvy. Současná doba tomu více přeje, ale za vlády jedné strany to nebylo úplně jiné. Za sígra byl ten, kdo měl „Nu pagadi”. Za ještě většího pak ten, kdo přinesl kradení zlata chobotnici. Někdo měl doma video a převyprávěl ostatním (tedy sockám) třeba Ramba. Sice jsme jako děti tiše záviděly, ale něco nám to do života dalo: naučily jsme se, že nemůžeme mít vše a že na tom spokojený život nestojí. A to nemá cenu rozebírat to, že mnohá prominentní děcka to pak dotáhla maximálně do učňáku s maturitou. Jinými slovy, děti by neměly být chráněné a izolováné od reálného světa za každou cenu. Mohlo by se stát, že až vylezou z uniformy, nabijou si hubu mnohem více, než kdyby stejnokroj neměly. Jenže škole (a potažmo rodičům) to nedochází nebo naopak nechtějí tohle řešit. Nemají na to čas a/nebo schopnost (čímž se můžeme dostat k obecnější kritice našeho slavného školství).

2. Budování identity školy. Proboha, jaké identity? Už jste někdy potkali nějakou identitu školy? Já ne. Jediné, co potkávám, jsou názory na tu kterou školu. Je dobrá, protože… Je špatná, protože… To jsou zvěsti, pověsti, názory, které si lidé na školu udělali. To je to, co o škole koluje. Navíc nechápu, proč bych měl jakožto děcko dělat reklamu škole uniformou. Proč bych se s ní měl ztotožňovat, když např. tam rád nechodím, šikanují mě tam, učitelka si na mě zasedla, neumí naučit, družinářka je kráva… (doplňte dle uvážení). Takováhle identita školy může narušit identitu dítěte. Negativně.

3. Podpora soudružnost mezi žáky. Soudruh spolužák bude v uniformě jistě soudržnější, soudružka spolužačka povolnější. Jsme jeden tým, ne? Všichni za jednoho, jeden za všechny. Bože. Někdo tu byl na školení MBA, ne? Bude se maximálně budovat rivalita mezi školami. Přitom stále mezi sebou budou kamarádit ti, co mají k sobě blíž (jakkoliv, třeba tím, že uniformu navrhovaly zrovna jejich matky, které si teď s ředitelem tykají).

4. Možnost úspory za oblečení. Kde autor tohoto nesmyslu bere tu drzost tvrdit, že ušetřím za oblečení, když si stát předem na něj formou daní vybere? Demagogie. Hadry zaplatím přímo nebo nepřímo. Ano, může to zaplatit sponzor (třeba bohatý tatík některého dítka), ale zadarmo to nebude.

5. Kulturní rozměr. Školu jsem nikdy nechápal jako kulturní dům. S kulturou nemá příliš společného. Místo kultury se nesmí/musí o přestávkách chodit na chodbu, místo kultury se učí telefonní seznam autorů, místo kultury se dávají špatné známky z hudební či výtvarné výchovy. Dnešní člověk pomocí školy ke kultuře nedojde (čest výjimkám).

6. Nevhodné oblečení. Pančtelka, citlivá a panensky čistá dušička nesnese, pokud uvidí obrázek nějaké máničky na tričku. Božínku. Zřejmě holka ani neprdí, aby sama sebe nepohoršila. Děti se v pubertě vymezují, aniž by často věděly čím (nápisy, jejichž dopad neznají a je jim to jedno, kontroverzními historickými postavami a dalším). A je věcí školy a rodičů, aby to nikoliv zakazovali, ale vysvětlili. Děti jistě oželí jednu hodinu dějepisu věnované době kamenné, a raději si vyslechnou, proč např. Che Guevara nebyl úplně kladnou postavou poněkud novodobějších dějin. Jenže opět, na to ve školách chybí vzdělaní lidé (znovu čest výjimkám).

Toliko za mě k argumentům pro zavedení uniforem do škol. A nechoďte prosím s tím dalším, že jinde v Evropě to funguje. Česká republika má jinou kulturní tradici (nehledě na to, že jsem neviděl, že by to v zahraničí opravdu fungovalo, jak se tady tvrdí).

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Školné školství škodí

Jednou z poskytovaných „výhod“ ve zdravě fungující firmě je udržování klíčových lidí konkurenceschopnými a tedy vzdělávat je. Firma je posílá na vhodná (sic!) školení či semináře, které jim zaplatí a to včetně cestovného, ubytování a stravného. Navíc v pracovní době.

Vložení slova výhoda do uvozovek je zcela namístě. Ono ve skutečnosti nejde o žádnou výhodu, ale nutnou investici dané firmy do své vlastní údržby a do svého zdokonalování se. Proškolený zaměstnanec pak má za úkol nabyté znalosti používat pro efektivnější generování příjmů svého chlebodárce. Investice se tím zhodnocuje rychlostí danou mnoha různými faktory.

Stát má fungovat stejně. Má mít kvalitní vystudované lidi, protože tito přinášejí (nepřímo v podobě daní) peníze zpět do státní poklady. Čím kvalitnější člověk, tím vyšší mzda a tedy vyšší daně z příjmu, větší spotřeba a tedy vyšší spotřební daně…

Problémem je, že český stát noří pomocí ministrů školství do stále větších sraček. A dalším závažím pro lepší a rychlejší ponor je umožnit školám vybírat daň ze studia (tzv. školné). Jenže copak rozumná firma nechává vzdělávat 50 či více procent svých zaměstnanců či je dokonce nutí si školení platit? Nesmysl. Firma potřebuje nejen špičkové odborníky, ale také řekněme nahraditelnější zaměstnance. A stejně tak stát. Na některé profese není nutné mít doktorát.

Pokud školství zavedeme a budeme je uplatňovat, dojde postupně k úbytku příjmů do státní kasy. Vezměme si modelový příklad. Mladý člověk chce studovat. Dostane se na VŠ bez přijímaček, protože vstupenkou bude zaplacené školné. Na to si bude moct půjčit. Za pět let dostuduje, udělá státnice a kromě tubusu s glejtem za sebou potáhne desetitisícový až stotisícový dluh.

Bude-li mít štěstí, najde práci. Ze svého platu by měl splácet dluh. A nejen ten. Stát ho neustále přesvědčuje, že si musí i šetřit na stáří. Z průměrného platu vysokoškoláka na další nutné výdaje, jako je např. jídlo, moc nezbude.

Během studia či v nové práci, jak už to tak bývá, se zamiloval a se svou milou se teď konečně vezmou. Mladí chtějí bydlet ve svém, resp. sami. To bude chtít další úvěr. Mají na něj? Jeden dluh splácí (či dva, studovali-li vysokoškolně oba), ale pokud zruší důchodové připojištění, tak by na to měli. Nějak to v tom důchodu bude, takže konec šetření na důchod a hurá koupit byt či domek.

Nebude trvat dlouho, narodí se jim potomek. Ten místo porodného dostane na radnici pamětní knihu plnou ňuňu obrázků a paní matka unavený karafiát a žvásty o tom, jak je to krásné, ale i zodpovědné mít v rodině dítě. Jeden příjem na pár let vypadne. Přesto rodiče musí platit dva úvěry, pokud to vůbec zvládají, a do toho jim házejí klacky pod nohy měnící se vlády a neměnící se vedení místních institucí.

Můžeme pokračovat v různě černých scénářích. Ale ono by to šlo i jinak. Školství reformu opravdu potřebuje. Jenže ta musí být vypracována s jasným cílem: mít maximální zisk z toho, že jsem nechal někoho kvalitně vystudovat. Jenže to bychom museli mít ve vedení nejen ministerstva, ale i jednotlivých škol všech stupňů lidi, kteří na to mají chuť, schopnosti a možnost. A to nemáme.