Duše

Ivan Sergejevič a Michail Michaljovič sedí u letitého dřevěného stolu, který pamatuje nástup Romanovců na trůn, možná o několik dekád víc. Michail Michaljovič má v ruce nůž a cibuli, která je dosud netknutá. Drží ji ne nepodobně jako Hamlet lebku a se zalíbením na ni hledí. Jemně a s citem ji tu pohladí, tu promne mezi prsty.

„Pohleď na takovou cibuli, Ivane Sergejeviči. Co myslíš, má duši? Prostý člověk by řekl pouhá cibule. Pohrdavě. S nechutí v hlase. S odporem. Cožpak může býti něco méně než cibule? Jenže… co se skrývá pod její slupkou? Co?! No, řekni, Ivane Sergejeviči! Co se může skrývat pod tolika vrstvami? Co se tam může schovávat?! Co může býti ukryto pod tolika závoji?

Odhalím ti toto věčné tajemství, milý Ivane Sergejeviči. Předně, nesmíš vzít prachobyčejný nůž a rozkrojit cibuli na dvě půle! Takový barbarský čin! To dělá obyčejná kuchtička, která vstává nad ránem, aby připravila panstvu snídani. Ty se k ní musíš chovat uctivě. Vždyť i ona rostla. Vyvíjela se. Stejně jako ty, Ivane Sergejeviči. Na, vezmi si ji a začni ji pomalu loupat. Ták. Ne, nepospíchej. Ano. Nejprve vrchní uschlé slupky. Každou vrstvu zvlášť. Pěkně. Pomalu. Ne, ne, ne. Neotírej si ty slzy. Nechej je téct a kapat. A teď, když jsi sloupal všechny vrstvy, co vidíš? Nic! Můj drahý Ivane Sergejeviči, jasně že nic nevidíš. Co bys měl také vidět? Duše z cibule se vytrácela postupně s tím, jak jsi ji obnažoval. S každou odloupnutou slupkou. Jenže na rozdíl od duše lidské nešla do nebe. Ta se uhnízdila v tvých očích. A tys nad jejím osudem splakal, aniž bys chtěl. Ta cibule tě donutila. A stejně tak Bůh spláče nad osudem každého z nás. Jsme navždy zatraceni, Ivane Sergejeviči. Navždy. Všichni.“

Michail Michaljovič si naplní dýmku tabákem a začne spokojeně pokuřovat.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Malostranská povídka

Poznali se díky internetu. Vyměnili si několik zpráv, pak se setkali. Měli si o čem povídat, oba milovali běhání. Po třech hodinách se museli rozloučit. Rozhodl se vyprovodit ji do metra. Když se náhle ve stanici Malostranská zastavily jezdící schody, setrvačností pokračovala dál. Zachytil ji. V jeho náruči již zůstala.

Napsáno pro server Příběhy na 50 slov.

Milostná hra

– Jsi krásná.

– Nejsem, ošklivím se i zrcadlu.

– Hledíš na sebe jako na neživou věc. Jsi však složená z mnoha dílků plných života, které tě činí nádhernou. Nekaž si den pohledem do odleskujícího skla.

– Lžeš, jenom svést mě chceš.

– Utopil jsem se v tvých zelených očích. Ztratil jsem se v délce tvých rezavých vlasů, které žádostivě zakrývají tvá krásná ňadra, jež bych chtěl v rukou svých schovat, pokud by se mi tam vešla. Tvé tělo ladných tvarů, dokonalejší než křivky přesýpacích hodin, budí mě ze spaní a se mnou chce být. Nechci tě jen svést, chci s tebou být a milovat. A být milován.

– Dobrá, jsem tvá. Ale ty jen otrok můj, jen stín můj. Miluj mě. Zničím tě.

Beznaděj

Motto: „My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“ (A. P. Čechov, Tři sestry, 1900) „Štěstí není v souladu s lidským údělem.“ (Cormac McCarthy, Vlak Sunset Limited, 2006)

Nuda. Kap. Nuda. Kap. Nuda! Pořád to samé okno, ty samé dveře, titíž lidé. Táhněte všichni k čertu! Řvu na ně na vrcholu zoufalství, ale oni neslyší. Neustále otvírají a zavírají dveře do téhle kanceláře, do téhle kobky, projdou kolem mě k otevřenému oknu a vyskočí. Kap. Celé se to opakuje stále dokola. Kap. Dvacet třicet stejných ksichtů omílaných jako reklama v rádiu, jako táž písnička, která vám leze na mozek. Kap. Do hajzlu, to nemůže přijít někdo jinej? Do práce jsem přišel před drahnou hodinou a půl a třeba támhletu přebarvenou blondýnu s mejkapem jen na půlce obličeje už dnes vidím pošesté. Nepočítám-li teda to odporné kafe, co mi prodala dole v kantýně. Kap. Jinak by to bylo posedmé. A každý den to samé, ten samej zkurvenej stereotyp. Kap. Bože, už přestaň! Žádný z těch lidí se na mě nepodívá. Ani na nikoho jiného. Bezemoční kriploidní humanoidi. Topí se ve sračkách konzumu a každodennosti. Kap. Všichni se v tom topíme. Kap. Ačkoliv… Narostly nám žábry, plaveme v tom, aniž bychom o tom věděli, uvědomovali si to, chtěli to poznat. Kap. Jenže já už nemůžu dál. Kape mi na karbid, šplouchá na maják. Kap. Proč tady, do prdele, vlastně sedím? Nedělám nic, co by situaci zlepšovalo. Mašinérie zbytečných zaměstnanců. U pásu, u soustruhu, u počítače, u čehokoliv. Utáhnout šroubek. Kap. Další šroubek. Kap. Kap. Kap! Být kolečkem v soukolí. Nebo jen tím utahovaným šroubkem.  Vlastně být jen tím semílaným. Je to jedno. Zbytečnost z každého z nás prýští rychlostí světla a ještě rychleji se do nás vrací. Ne, tohle nemá smysl. Pokládám hlavu na klávesnici, chce se mi spát. Jinak než dosud. Napořád. Poznávám, co tomuhle životu chybí. S posledním dechem to zkouším vyslovit. Pokora. Živote, chybí nám pokora. Živote, chyběla nám pokora.

Snění

Nemohl říct, že by měl náročný den, ale vyčerpání z posledních týdnů sílilo a jedna nepříjemnost se nabalovala na druhou jako sněhové vločky. Rozhodl se, že tu ohromnou kouli nechá chvíli stát na místě a po hodně dlouhé době si zajde do kavárny. Sice ho kafe vyloženě nelákalo, ale potřeboval rozptýlení. Navíc měl s sebou rozečtenou knihu, která ho lákala na další své kapitoly.

Koupil si dvojité presso a sedl si ke stolku. Chvíli si jen tak vychutnával pocit, který zažil naposledy předloni na dovolené. Samota, klid, kavárna, sledování dění kolem sebe. Poté si otevřel knihu a ponořil se do jejích stránek. Když hlavu zase zvedl, uviděl u vedlejšího stolu malý zázrak. Krásnou zrzavou dlouhovlasou dívku. Pihy v obličeji měla rozházené jak korálky na misce. Nemohl z ní spustit oči. Všimla si, že ji pozoruje. Mile se usmála. Za chvilku si k jejímu stolku sedla kamarádka a obě se daly do hovoru. Slyšel její příjemný hlas.

Zkoušel dál pokračovat ve čtení, ale její přítomnost mu na mysl posílala úplně jiné věci. I když se přinutil začít číst větu, než došel k jejímu konci, měl myšlenky úplně jinde, zrak často také. Občas mu pohled opětovala. Co asi čte ona, když si udělá čas? Co ji baví? Čemu se ráda směje?

Když se začala zvedat k odchodu, zabořil hlavu zpět do knihy. Nechtěl ji vidět odcházet. Chtěl si namlouvat, že je tu stále s ním. Kromě snění totiž už skoro nic neměl. Kromě snění už nic neměl.

Věnováno @DaKrup.

Za vlhka kluzké

Je vedro k zalknutí a nesnáším svou ženu. Hned vám to vysvětlím, ale neberte to jako zpověď. Na tu je ještě brzo. Navíc doufám, že k ní ani nedojde.

Ne, že by mně teplo nějak vadilo, ale téměř čtyřicet stupňů ve stínu je i na mě dost. Byl to však nápad mojí ženy. Společná dovolená u moře mi zvyšovala hladinu žluči v krvi už od Vánoc, kdy s tím přišla prvně.

Válení se na pláži mě k smrti nudí. S knihou to vydržíte hodinu, koukat na nahé krásky také. Stejně víte, že si ani nešáhnete a akorát si večer na hotelu „přemáchnete prádlo v ruce“, protože žena je chudinka z toho ležení na lehátku příliš unavená. Pak litujete chvíle, kdy jste se rozhodli požádat ji o ruku.

Včera večer moje znechucení dosáhlo vrcholu, se ženou jsme se jaksepatří pohádali a já si vynutil, že dneska půjdu nahoru na útesy. Bylo to jediné zajímavější místo v okolí. Od moře jste se sice nedostali, ale aspoň bylo dostatečně hluboko, když už ne daleko.

Žena „musela“ jít se mnou. Žárlivá bestie. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka, takže její proud výčitek nebyl ničím brzděn. Huba jí mlela i nahoře.

To neskutečné vedro, které se do nás vpíjelo, dávalo trochu nepatřičně vyznít ceduli Za vlhka kluzké. Vyprahlá zemina s vrstvou navátého písku však způsobila, že žena uklouzla i tak. Co říkala, jsem už neslyšel, jen jsem počítal vteřiny do dopadu na skaliska.

Jak jsem upozorňoval hned zkraje, tohle není zpověď. Takže je možné, že něco nebylo úplně tak, jak jsem vám tu vylíčil. Rozhodně těch čtyřicet stupňů začalo být mnohem snesitelnější.

Dva hlasy nahlasy schizofrenního cyklisty

Hlas 1: Dneska jen kousek. V Horoušanech to zahneš hned doleva. Devět kiláků ti bude stačit.

Hlas 2: To teda ne, je pěkně, teplo, slunce konečně svítí, uděláš ASPOŇ svoje kolečko.

Hlas 1: No právě, slunce pere, ani ses nenamazal. V Horoušanech čehý.

Hlas 2: Se maximálně spálíš, no a? Aspoň si to budeš pamatovat. V Horoušanech hot!

Hlas 1: Nohy mě bolej, najel jsem toho už tento týden dost. A zítra chci na kole zase do práce.

Hlas 2: Ty starochu, tlustej si, línej si, šedivej si. Jasně, raději to otoč hned, ať se nestrháš.

Hlas 1: Ztichni.

Hlas 2: Nulo! Ani pár kilometrů neujedeš.

Hlas 1: Neposlouchám tě.

Hlas 2: Ale posloucháš. Víš co? Ty seš taková nula, že tě vynásobit samu sebou, tak vznikne antihmota a celý známý vesmír se zhroutí.

Hlas 1: Ztichni! Máš problémy s malou násobilkou, tak sem netahej fyziku.

Hlas 2: Víš co? Ty nejsi ani ta nula. Ty seš mínus jednička. Co mínus jednička, mínus nekonečno! Ty nejsi ani to mínus nekonečno, ty seš ještě dál, a tak bezvýznamnej, že pro tebe matematici nemají ani symbol!

Hlas 1: Jasně, jen si povídej, stejně v Horoušanech doleva.

A jak se tak hádaly, schizofrenní cyklista přijel do Horoušan, a protože bylo fakt příjemně, vzal to tam na první křižovatce doprava na své kolečko a poslední, co slyšel, bylo:

Hlas 1: Pche!

Hlas 2: Pcháááá!

A pak ztichly, otočily se k sobě zády a on mohl v klidu pokračovat.

Na okraji Howth (minipovídka z Irska)

„Také se toho pohledu nedokážu nikdy nasytit,“ ozvalo se za ní nečekaně. Vylekaně sebou trhla a ohlédla se za příjemným hlasem. Spatřila stařenku, která se na ni dívala laskavým pohledem. Utřela si uslzené oči, ale nic neřekla. Hlavou se jí stále honily předešlé myšlenky. „Chodívám sem na útesy hodně často, ale vás jsem tu ještě nepotkala.“ Místo odpovědi jen vzlykla. Nechtěla se bavit. Měla v plánu něco úplně jiného. „Je tu krásný výhled. Hluboko dole pod vámi hučí příboj, tříští se o skaliska, vysoké rezavé útesy to jen umocňují a tam vzadu, za mořem, kdo ví… Mnozí tam odjeli za štěstím. Ale kdo ví, zda jej tam našli. Můžete tu hodiny sedět a přemítat, ale náhlý déšť a prudký vítr vás vždy vyženou dříve, než na něco přijdete. Moje maminka říkávala, že tohle místo by mohlo přinášet štěstí a odnášet chmury, kdyby moře dovolilo.“

Dosud tvrdošíjně mlčela, ale slzy jí začaly pomalu usychat. „Já tu svoje štěstí potkala. Bylo mi dvacet, jemu o tři více. Scházeli jsme se přesně tady. Já, pokud jsem mohla, přišla vždy o hodnou chvilku dřív. Dívala jsem se přes moře, přemýšlela, jak asi vypadá Londýn, a přitom jsem neustále kontrolovala, zda nemám na šatech někde šmouhu. Ve vlasech jsem nosívala modrou stuhu, protože se mu prý modrá líbila. Já ji nesnášela, ale co ženská neudělá kvůli pěknému mužskému. Maminka mě kárala, ať to nedělám, ale povídej něco mladé holce.“ Konečně se i trochu usmála.

„Po roce známosti jsme se vzali. Sem jsme už nechodívali tak často, ale byli jsme rádi, pokud to vyšlo alespoň jednou za měsíc. Měl-li tenkrát chlap uživit rodinu, musel se hodně snažit. Páté výročí svatby jsme chtěli i s dětmi oslavit procházkou sem. Protože se měl zdržet v práci, byli jsme domluvení, že já a děti půjdeme napřed. Čekaly jsme tady na něj skoro do soumraku. Pak jsme musely jít domů. Tam také nebyl. Našli ho až třetí den dole na útesech. Cestou sem, jak za námi pospíchal, zřejmě uklouzl.“

Nevěřícně na ni koukala. Teď by už i něco řekla, ale nenapadlo ji nic, co by znělo jen zpola příhodně. „Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem zoufalá. Běžela jsem v slzách až sem a chtěla udělat totéž, co vy před chvílí. Jenže někdy moře dovolí odnést chmury a přivést alespoň trochu klidu duši, když už ne štěstí. Já věřím, že ano. Pojďte kousek se mnou, doprovodím vás. Nemá smysl moře pokoušet.“

Poznámka: Povídka má dost do činění s lidmi z Twitteru. Začátek mě napadl na koncertě Swing Cheek, na který mě pozval @grasevina. Pak jsem dlouhé měsíce nevěděl, co s tím. K dokončení mě nakonec inspirovala @Lisarah jejími Třemi krátkými.

Howthfoxhole

Do ticha (minipovídka z Irska)

Seděl v Mayes Pub na Frederick Street u stolu sám, popíjel svou pintu Guinnesse a s novinami v ruce pozoroval okolí. Tak jako pokaždé, když hledal nějaký námět. Bohužel zápisník, který se povaloval vedle sklenice, byl ten večer nedotknut. U vedlejšího stolu se bavili dva chlápci kolem čtyřiceti a probírali situaci ve firmě. Nuda. Přes uličku se pak čepýřily dvě mladé holky, odhadem lehce přes dvacet, a štěbetaly, bůh ví o čem. Neslyšel je a ani se o to nepokoušel.

Dál jen sledoval dění okolo sebe, byť ho dnes z nějakého divného důvodu neinspirovalo. Přesto mu bylo fajn. Byl pátek podvečer, víkend neměl přinést nic, co by ho mělo trápit. Byl mladý, svobodný a na svých dvaatřicet rozhodně nevypadal. Snad jen tmavě hnědé vlasy mu podle jeho mínění kazilo pár šedin, které ovšem opačné pohlaví shledávalo více než přitažlivými. Byl štíhlý, postavu měl sportovní, ačkoliv se ničemu nijak zvlášť nevěnoval. Tedy, kromě vysedávání v hospodách, kde dokázal dvě pinty ucucávat celý večer. Není inspirativnější prostředí než typická irská hospoda, říkával.

Vyrušila ho troufalá slova: Smím si přisednout? Vzhlédl a viděl mladou, no mladou, prostě ženu kolem třiceti, oblečenou do padnoucího kostýmku, která držela své pivo sice zdrženlivě, ale přesto sebejistě ve svých rukách.

Jistě, prosím, automaticky z něj vypadlo, ačkoliv ho to příliš netěšilo. Měl rád svou samotu pojištěnou stolkem a prázdnými židlemi. Naprostý opak irské naturely. Ihned ho napadlo, že odejde. Měl skoro dopito a bydlel nedaleko ve starší bytovce. Sice nic moc, ale výhled na kostelík, který rád nazýval jeho neoficiálním jménem Black Church, mu to vynahrazoval.

Omlouvám se. Víte, u baru nerada sedím a jinde není vhodné místo, řekla bez uzardění.

Jinam by si určitě sednout mohla, ale já se zdál být asi tou nejsnazší obětí, prolétlo mu hlavou. I když, řekl si, nevypadá špatně. V tom kostýmku působí mírně upjatě, ale postavu má více než dobrou a oblast hrudníku mu připomínala krásné chvilky strávené kocháním se vlnícími se Wicklow Mountains. Navíc dlouhé, nazrzlé vlasy, byť je měla sepnuté do drdolu, odváděly jeho pozornost od ostatních věcí kolem něj. Přesto neříkal nic, snažil se na ni nedívat, a zkoušel se věnovat i nadále svým původním myšlenkám, byly-li nějaké.

Víte, řekla, připadl jste mi povědomý. Ovšem, pomyslel si, moje fotka je každou sobotu v Irish Independent. Ale záměrně to pokaždé zapřel, kdykoliv se ho na to někdo ptal. Nyní však mlčel. Nic nepopíral, prostě mlčel. Vyčkával. Neexistovalo totiž nic, co by dokázalo překonat sílu mlčení. Záměrně toho využíval. Tedy… možná zneužíval. Ale co mu je do toho, že lidské pokolení má potřebu pořád, neustále, bez přestání, ustavičně mluvit? Žvanit? Mlátit prázdnou slámu? Kecat? Vyprazdňovat své útroby za pomocí hlasivek? Rozevírat pysky a vydávat ze sebe hlásky spojené do slabik, ty do slov a ta do nic neříkajících vět?

Pouze pokynutím hlavy naznačil, že je to možné, a snažil se o něčem přemýšlet. Ale nešlo to. Jednak se mu zdála překrásná a jednak nepřestala chrlit proud slov. Nedokázal ji neposlouchat.

Také ráda sedávám sama, pokračovala. Člověk si přemýšlí, o čem chce, a není ničím a nikým rušen. Já ve skutečnosti nemám moc ráda společnost jiného člověka. Víte, kdysi jsem bydlela v klasickém činžáku, ale už jenom ta představa, že za tenkou stěnou ve vedlejším bytě spí jiný člověk, mně strašně vadila. Vždy, když jsem přicházívala domů, představovala jsem si ten náš barák bez čelních stěn a sledovala, co kdo dělá. Jak si každý myslí, že o něm nikdo neví, když je schovaný ve svém pokoji. A přitom je jeho přítomnost cítit klidně o tři patra dál.

Trochu ho zarazilo, proč mu tohle říká, obzvláště když se vlastně vůbec neznají. Ale přistoupil na její pravidla a dodal: A co teprve všechny nutné činnosti spojené s životem. Ty různé zvuky a pachy… Jen se pousmála a odpověděla: Tím se už nemusím zabývat. Koupila jsem domek na venkově, nejbližší soused je dobrých tři sta yardů ode mne.

Pokračovali v hovoru, jako by se znali léta. On vypil navzdory svému zvyku další dvě pinty, ona si také dala ještě jednu. Kolem půlnoci odešli společně. První orgasmus vykřičela celému Dublinu, další dva byly slabší. Ne však o tolik, aby o nich nevěděli sousedé ve Western Way.

The Black Church