Proč kaple svatého Václava? #tipnavylet

Nejsem typ člověka, který si buduje vztah k nějakému místu. Není to třeba. Patriotismus, a to především v maloměšťácké podobě, je mi cizí. Nedělá mi problém odněkud po letech zvednout kotvy a vyhodit je jinde, vyžaduje-li to situace. Existují však místa, která si chtějí vybudovat vztah se mnou a trochu se jim to i daří: Irsko, Třeboň anebo kaple svatého Václava, která se nachází v lesích u Čelákovic.

O kapli svatého Václava se často zmiňuji ve svých zápiscích především z jízd na kole. Jednou z jejích předností je totiž umístění na křižovatce poměrně dosti cest. Od ní vedou turistické i cyklistické trasy do Čelákovic, Káraného, Sojovic či Lysé nad Labem. Stejně tak pokud jedete labskou cyklotrasou, pak znalci se od ní rádi odpojí v Lysé a místo celkem nudné části podél Labe se projedou do Káraného či Čelákovic právě lesy kolem kaple. Kolem té také vede jednadvacetikilometrová naučná stezka s 23 zastaveními začínající v Lysé a končící v Čelákovicích (pozor na špatné značení). Kolem kaple vede trasa již tradičního Vejšlapu jarním Polabím nebo trasa Houšteckého cyklomaratonu.

Ale zpět ke kapli. Ta se nachází v místech, kde lužní lesy ustupují borovým. Na konci 17. století, tehdy na vyvýšeném pravém břehu Labe, jehož dnešní koryto je o pár kilometrů dál, zde byla založena ermitáž s parkem a dalšími objekty (např. nedaleko stál dokonce větrný mlýn). Kaple je již jen jejím pozůstatkem. Uvnitř najdete ve zdi kamenný reliéf znázorňující vraždu svatého Václava. Vedle kaple jsou sochy andělů nesoucích lampy. Podle jednoho výkladu andělé představují ŽivotSmrt, podle jiného Smrt žalostnouSmrt blaženou. Autorství těchto soch bylo původně přisuzováno Matyáši Bernardu Braunovi (vytvořil např. sochu svaté Luitgardy na Karlově mostě v Praze), ale při restaurování v roce 1941 bylo toto vyvráceno a autor tak zůstává neznámý.

Co mě ke kapli neustále přitahuje, nevím. Může to být tím, že je to poměrně klidné místo (byť poslední rok si tam lidé navykli bezohledně jezdit auty, ačkoliv jde o lesní cestu). Na kole i pěšky můžete v lesích udělat několikakilometrové okruhy a vždy se vrátit ke kapli. Když se vracím z např. z Poděbrad či Nymburka, z Benátek nad Jizerou nebo z Mělníka, je to jediné místo, kde je jednoduše krásně (a to bez ohledu na komáry, kterých je v létě dost). V zimě je to jedno z mála míst, kam se schovávám před větrem a mohu zde najezdit desítky kilometrů, aniž by mě to nudilo. Možná je to také tím, že Polabí je veskrze ošklivé, nezalesněné místo a tohle je klenot, pověstná výjimka (ostatně lužních lesů v Polabí všehovšudy pět). Na druhou stranu asi nepotřebuji znát pravý důvod. Příjemné pocity z pobytu v tamních lesích stačí.

Pokud se rozhodnete, že se ke kapli podíváte, máte několik možností:

  1. Zajet např. vlakem nebo autobusem do Čelákovic a pak se projít. Z nádraží je to cca 3,5 km.
  2. Autem to vzít do Káraného pak po červené turistické trase (možno jít i po asfaltce a pak betonové cestě, ale neužijete si lesy).
  3. Vlakem do Lysé nad Labem a projít celou naučnou stesku.
  4. Kolem odkudkoliv (trekové či bajk, na silničce to s omezením lze také, kostky na trase Paříž-Roubaix jsou mnohem horší). Cyklotrasy 0041 a 0037. Z Černého Mostu lze jet např. přes Brandýs).

Cesty jsou víceméně po rovině, jsou vhodné i pro malé děti či sportovnější kočárky.

Občerstvení

  • V Káraném je především cyklisty hojně využívaná hospoda se zahrádkou a malým pískovištěm pro děti. Pivo ujde, mají točenou kofolu. Jídlo ale moc dobré není.
  • V Čelákovicích mám vyzkoušenou výbornou pizzerii La Grotta. Nekuřácká, chutně vaří a mají dobrý vztah k dětem.
  • V Otradovicích je hospoda u železniční zastávky, jednou jsem si tam dal plzeň. Nebyla nic moc.
  • V Lysé nad Labem jsem bohužel nic nevyzkoušel, nemohu poradit. Pár restaurací najdete např. u tamního výstaviště.

Další informace

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Vídeň, 29. 10. 2008

Ahoj Veroniko,

v půl jedenácté jsem konečně dorazil do vytoužené Vídně. Cesta byla špatná. Vyjížděl jsem za tmy, skoro až do Brna byla nepříjemná mlha a pršelo. Odrazky na silnicích se – také díky špatně stíranému přednímu sklu – vlnily jako právě vylíhnutí duchové a snažily se odpoutat pozornost od jízdy. Přibližně čtyřicet kilometrů před Vídní byl zase provoz natolik hustý, že se jelo šedesát až sedmdesát.

Teď je ale chvilku po půlnoci, já sedím v kavárně na Kärntner Straße, koukám na mohutné pozadí státní opery, jejíž nasvícení zmizelo se starým dnem, popíjím džus z malin a černého rybízu a sleduji poměrně fádní unylost metropolního, právě se narodivšího nového dne. Ale hlavně, je mi příjemně.

Ačkoliv jsem bloumal asi hodinu po centru a nenápadně vyhlížel některou z tradičních kaváren, skončil jsem nakonec ve StarBucku. Jak celoevropské. Ehm, vlastně americké. Či globální? Rozhodně prazvláštní. Vídeň (a zřejmě celé Rakousy) se vyznačují tím, že je všude otevřeno pouze do sedmi, do osmi. Pak máš smůlu. Na ulici dostaneš akorát tak buřta, pizzu nebo pornočasopis z minulého roku. Hotelové restaurace jsou otevřeny, ale co tam? Na hospodu také narazíš, ale klasickou kavárnu? Ne. Jenže je taková? Prý ano, musím si nechat pro příště poradit.

Představuji si ji jako útulnou kavárničku s pohodlnými křesílky, kde si sedneš, obsluha ti donese dnešní noviny a ty si objednáš tu nejlepší kávu. Pak se rozkošnicky rozvalíš a otevřeš noviny. Byť jsou psané německy a já bych rozuměl pouze předložkám a pár základním slovíčkům, měl bych noviny. A kafe. Nic by mě nechybělo, ba ani nepřebývalo. Já bych jen koukal do novin, užíval si atmosféru a podvědomě poslouchal tichou, nevtíravou, živou hudbu. Do jaké kavárny vlastně chodil Jan Werich? Která byla jeho oblíbená? A je vůbec ještě otevřená?

Ale tady to vlastně dělám taky. Sice nečtu noviny, ale občas zapíšu nějakou větu tohoto textu do telefonu, popíjím ne kafe, ale džus a… A nic. Nic. Sedím a nic jiného. Ta hudba, co mě v Coffee Heavenu u nás v práci rozčiluje svojí monotónností a nudností, až hnusotou, dalo by se říci, mně tady dodává pocit klidu a uspokojení. Především proto, že není nic za deset, dvacet či třicet minut, kvůli čemu musím spěchat. Mám jistotu, že nemusím na schůzku, že mi nezazvoní telefon, především proto, že je pozdě a nikdo mně volat nebude. Jednoduše si tady v klidu posedím, pokoukám, pak se zvednu a svým tempem půjdu dál.

Jsou tu i pěkný holky, je se na co dívat. Na druhou stranu jim chybí ženskost, jiskra v oku. Nic z nich nesálá. Občas se usmějí, ale jinak jsou mdlý jako vše okolo. Vídeňáci jsou vůbec divní patroni, byť pohodoví. Praha v noci žije, Vídeň prostě je. Nic víc. V centru je pár lidí, víc aut a poměrně často se někdo prořítí na kole bez ohledu na to, že je začátek listopadu. Kde se vlastně baví? Mně připadne, že jsem potkával především páry než skupinky. Není problém potkat někoho s kočárkem a dítětem, které je leckdy vzhůru, aniž by nový den měl nějaký čas začít.

Věříš, že tu mají kruhový objezd, na kterém se jezdí oběma směry? Je to úžasně nezvyklá podívaná. Ta přirozenost, jak tam vjedeš doleva a při odbočování dáváš přednost do protisměru, je úplně fascinující. Člověk se na chvíli přenese do Irska či Británie.

Všude jsou sochy jezdců na koních. Monarchie je tu pořád cítit. Říkám si, jaké to asi bylo chodit po městě a dávat přednost koňům. Kdo po nich vlastně uklízel? Absolventi Vyšší školy sběračů koblih? Bylo (by to bývalo) to prestižní zaměstnání?

Když jsem byl prvně ve Vídni, nelíbila se mi. Je to špinavé město, věčně se někde něco opravuje, je to samé lešení nebo zábradlí. Navíc je naprosto nefotogenická – ať si stoupneš jakkoli, něco ti překáží nebo naopak se ti objekt zájmu nevejde do objektivu. Tvary jsou neuspořádané, žádná harmonie mezi nimi není. Cesta z hotelu do budovy T-Mobilu jako by oku vypadla průmyslové čtvrti v Praze. Přestože tohle vše je tu stále, mám pocit, že si to město zamilovávám. Ten klid, žádný shon a nálada. Uvidím příště, snad tu letos nejsem naposledy.

Slávek

Zklamaná Bratislava

Minulý týden jsem byl na dva dny v Bratislavě. Byl jsem tam prvně a měl jsem jistá očekávání. Protože jsem však necestoval jako turista, ale zcela pracovně, viděl jsem město trochu jinak, než jak by zřejmě chtělo být prezentováno.

Když jsme do Bratislavy přijížděli, objevovaly se periferie. Ale ty nijak nekončily – oprýskané domy, špinavé ulice, pochmurná zákoutí. Dovolil bych si to srovnat s pražskými Holešovicemi, Karlínem či Žižkovem. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vlastně ani jinou Bratislavu až na výjimky neviděl.

Věřím, že mají nějaké historické centrum a co ukázat, ale na městě bylo vidět, že tam chybí peníze a nějaká koncepce rozvoje. Přikládám pár fotek z telefonu.

Kostelík poblíž Nového mostu.

Nový most

Pohled z okna hotelu, kde jsem byl ubytován, moc úchvatný nebyl. A to jsem byl v podhradí.

Pravda, pootočil-li jsem objektiv trochu více vlevo, vypadalo to o něco lépe.

Jedno z mála obchodních center.

Následují dvě fotografie ze 17. patra slovenského T-Mobile.

A nakonec pár fotek z auta. Kvalita nic moc, jako dokumentace snad alespoň trochu vypovídající.