Nové prostředí mBank je paskvil

Předem mého článku musím upozornit, že ačkoliv jsem zaměstnán v korporaci vlastnící jednu ze tří největších bank v ČR, mluvím tu sám za sebe a to v roli nespokojeného klienta mBank, u které zatím mám své hlavní účty – osobní a podnikatelský.

Účet u mBank jsem si založil poměrně záhy po jejím vzniku a až do nedávna jsem byl spokojeným klientem a uživatelem jejich starého, nikoliv však zastaralého internetového bankovnictví. Jenže banka se rozhodla své stránky takzvaně inovovat a výsledek je takový, že to – eufemistiky řečeno – podělala. V následujícím seznamu uvádím chyby, které jsem dosud našel. Pokud najdu další, článek aktualizuji.

1. Ještě než se klient přihlásí

Už přihlašovací obrazovka je docela průšvih. Obsahuje spoustu grafiky, která znemožňuje používat IB na telefonu. Staré IB přitom šlo v pohodě. Argument, že přeci existuje mobilní bankovnictví, je čirý alibismus. Stále jsou místa, kde není více než EDGE spojení a pokud z počítače na internet „jedete přes telefon“, tak čekáte, čekáte, čekáte.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: Střední

2. Pravopisné chyby

Stále jsme se nepřihlásili. Pokud na přihlašovací obrazovce najedete myší nad otazník vedle vstupního pole pro ID klienta, vypadne na vás návodný text, za který by středoškolák nebyl připuštěn k maturitě z češtiny.

Typ chyby: Trapná
Závažnost: Nízká

3. Vypnutí kolotočářské zábavy a další nastavení

Jakmile se přihlásíte, zjistíte, že uživatelské prostředí je rozblikané a rozpohybované jak vesnická pouť s pěti kolotoči a jednou střelnicí. Část z toho lze vypnout. Ovšem kde? V nastavení, části Osobní, položce Profilový obrázek. Ano, v profilovém obrázku vypínáte animace. Logika asi měla toho dne kocovinu. À propos, k čemu v IB potřebuji profilový obrázek?

Další důkaz toho, že u tvorby webu nikdo nemyslel na klienty, je změna hesla. Kde? Sice logicky v Zabezpečení, ale již nikoliv pod změnou hesla, ale pod Přístupem do banky.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: nízká

4. Přístup na účty

Pokud jste vlastníkem osobního i firemního účtu a pamatujete si na staré IB, tak víte, že po přihlášení jste viděli zůstatky všech účtů na jedné obrazovce. Dneska již ta možnost chybí. Musíte složitě překlikávat v okně, kterému snad nerozumí ani jeho tvůrce. Jste-li na osobních účtech, píše se tam cosi o osobním profilu a vlastních produktech (já osobně mám vlastní produkty někde úplně jinde než na IB mBank). V případě firemního účtu se tu hovoří o firemním profilu a jménu a příjmení. A součet všech prostředků? Použijte vlastní kalkulačku.

Uživatelskému prožitku také pomůže (k horšímu) fakt, že změna profilu má vliv na zobrazované zprávy (vedle profilového obrázku), nikoliv však již na nastavení. To mj. znamená, že pokud používáte Panel financí, tak nebere ohled na profil. A Panel financí musíte používat, protože ta pitomost nejde vypnout.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: střední

5. Zobrazování špatných údajů

Když jsem byl nucen začít používat nové IB (tj. zakázali mi vstup do starého), viděl jsem dva zrušené trvaláky, které mi IB zobrazovalo v plánovaných transakcích. Oprava trvala přibližně 6 týdnů (!) od nahlášení.

Typ chyby: Potenciální vliv na finance
Závažnost: kritická

6. Zobrazování dat

IB místy zobrazí informace, ze kterých je smutno. Jedním takovým případem je datum, do kdy platí doklad totožnosti (typicky občanský průkaz). Kromě naprosto špatného formátu zobrazení (jak je to správně, se lze dočíst např. ve volně dostupném článku internetové příručky Ústavu pro jazyk český) IB mBank však ani neříká, jaký formát používá.

Ano, zde jde víceméně o blbost, ale mBank – předpokládám – není garážovka o dvou lidech. Ba co víc, při upozornění na tuto chybu se místo kajícné opravy mBank vymlouvá na systémová omezení. Tohle by možná platilo v době dBase na CP/M, ale ne v 21. století. Pokud by banka chtěla, udělám jim základní školení návrhu aplikací a oddělení datové a prezentační vrstvy.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: nízká
Schopnost komunikovat s klientem: nízká

7. Přejmenování zavedených pojmů

Jen naprostý ignorant začne používat jiné než zavedené názvy. Tedy, Zpráva pro příjemce se ponovu zove Popis. Kromě toho, že je to mnohem méně vypovídající název, tak je to neakceptovatelné (původně to byl v novém IB Titul platby).

Další příklady nesmyslných pojmenování:

  • Založení trvalého příkazu je Provést trvalou platbu.
  • Pokud chcete zadat konstantní symbol, variabilní nebo specifický, tak to hledejte pod názvem Přidat symboly.
  • V adresáři máte detaily příjemce, kde se však zobrazují vaše údaje. Já osobně, pokud adresář používám, tak pouze zásadně tehdy, pokud jsem odesílatel.

A mohli bychom pokračovat.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká (hodně mate)

8. Banka nutí klienta zadávat nepovinná pole

Pokud chce poslat peníze, nelze jinak, než že zadáte název příjemce. Žádný zákon, vyhláška či regulace však tohle nepožaduje. Ten, co navrhoval bankovnictví, byl zřejmě šumař. Takže povinně při každé platbě zadáte údaj, který často ani nechcete zadat.

Banka na mou připomínku opět reagovala naprosto špatně, dokonce nepravdivě. V původním IB to údajně bylo také povinné. Nebylo. Důkazem může být např. i to, že v názvu platby u trvaláků mi banka proti mé vůli vložila název sama (a to dokonce anglicky – kolik klientů asi pak ví, co to je standing order?).

PS.: Všimněte si také nejednotnosti v popiscích téhož: Provést pravidelnou platbu v. Nová pravidelná platba. Opravdu to někdo testoval?

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká

9. Prázdný prostor na úkor informací

Pokud se zaměstnanec mBank podívá na následující obrázek, pak jistě hned na první pohled zjistí, na který účet Generali je třeba poslat platbu. Já to však, nebohý klient, musím zjišťovat. Hlavně že je toliko volného místa. Zřejmě někdo miluje výpustky.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: střední

10. Už jste byli v samce?

Ono to sice souvisí s používáním pojmů, ale tohle jsem si nechal na samostatný bod. Naprosto nepochopitelné je, že platby můžete dávat do košíku a pak v supermarketu zaplatit, pardon, souhrnně potvrdit jednou sms. Nápad jistě dobrý, leč hloupě pojmenovaný a složitě vypracovaný.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: střední

11. Trvalé příkazy jen na dva roky

Máte životní pojištění na několik let dopředu, splácíte leasing nebo jste si založili stavebko? Pak vězte, že trvalý příkaz, pardon, vlastně pravidelnou platbu nenastavíte na déle než dva roky. Přitom v původním IB to šlo.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká

12. Nefungující prostředí

Zkraje se mi stávalo, že uživatelské prostředí přestalo fungovat. Nedohledával se např. seznam příjemců. Banka to řešila jako správný ajťák: restartovat prohlížeč.

Za poslední měsíc se chyba již neprojevila, je možné, že ji opravili.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká

Závěr

Nové IB je prostě průser. Tohle by ve společnosti, kde se pohybuje dostatek vzdělaných lidí, neprošlo ani jako prototyp. Nežli jako klient, připadám si jako tester, který navíc za to nedostal zaplaceno. Banka by měla okamžitě najmout zkušeného člověka, který dokáže vychytat nesmysly v uživatelském prostředí, a poté je nechat opravit. Během té doby vyrazit každého, kdo současnou podobu schválil do ostrého provozu. Současně by mohla napravit externí komunikaci, která evidentně jen papouškuje, co jí IT nakuká.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Školní uniforma je selhání školy a rodičů

Včera jsem na zpravodajském webu narazil na ódu o jedné pražské škole, ve které budou žáci namísto běžného civilního oblečení nosit uniformu. Docela jsem se zhrozil. Jako hlavní důvod bylo totiž uváděno omezení viditelných sociálních rozdílů mezi žáky. Ty vedlejší jsou také strašné: budování identity školy, podpora soudružnosti mezi žáky či možnost úspory za oblečení, pokud jej nehradí rodiče. Na Twitteru jsem pak dostal pár dalších argumentů pro jako např. kulturní rozměr či to, že škola nemusí řešit různé nápisy či obrázky na tričkách. Ani jeden z nich mi nepřipadne dostatečně pádný, abych dítě oblékl do sterility a poslal na frontu. Pardon, do školy. Ačkoliv… Zkusím zde vysvětlit, proč dané argumenty odmítám přijmout.

1. Omezení viditelných sociálních rozdílů. Nejčastější (a zřejmě tedy nejpádnější) důvod. Zde souhlasím s tím, že k omezení dojde. Ovšem pouze minimálně. Děti sice budou ve stejných hadřících, ale nic se nezmění. Stále někdo bude mít lepší telefon, někdo bude mít doma výkonnější počítač, někdo už bude na Facebooku. Sociální rozdíly tam budou neustále, ať už viditelné nebo ne. Nevěřím tomu, že to pocity odstrkovaným dětem jakkoliv změní. Pořád před sebou uvidí mazánka z lepší sociální vrstvy. Současná doba tomu více přeje, ale za vlády jedné strany to nebylo úplně jiné. Za sígra byl ten, kdo měl „Nu pagadi”. Za ještě většího pak ten, kdo přinesl kradení zlata chobotnici. Někdo měl doma video a převyprávěl ostatním (tedy sockám) třeba Ramba. Sice jsme jako děti tiše záviděly, ale něco nám to do života dalo: naučily jsme se, že nemůžeme mít vše a že na tom spokojený život nestojí. A to nemá cenu rozebírat to, že mnohá prominentní děcka to pak dotáhla maximálně do učňáku s maturitou. Jinými slovy, děti by neměly být chráněné a izolováné od reálného světa za každou cenu. Mohlo by se stát, že až vylezou z uniformy, nabijou si hubu mnohem více, než kdyby stejnokroj neměly. Jenže škole (a potažmo rodičům) to nedochází nebo naopak nechtějí tohle řešit. Nemají na to čas a/nebo schopnost (čímž se můžeme dostat k obecnější kritice našeho slavného školství).

2. Budování identity školy. Proboha, jaké identity? Už jste někdy potkali nějakou identitu školy? Já ne. Jediné, co potkávám, jsou názory na tu kterou školu. Je dobrá, protože… Je špatná, protože… To jsou zvěsti, pověsti, názory, které si lidé na školu udělali. To je to, co o škole koluje. Navíc nechápu, proč bych měl jakožto děcko dělat reklamu škole uniformou. Proč bych se s ní měl ztotožňovat, když např. tam rád nechodím, šikanují mě tam, učitelka si na mě zasedla, neumí naučit, družinářka je kráva… (doplňte dle uvážení). Takováhle identita školy může narušit identitu dítěte. Negativně.

3. Podpora soudružnost mezi žáky. Soudruh spolužák bude v uniformě jistě soudržnější, soudružka spolužačka povolnější. Jsme jeden tým, ne? Všichni za jednoho, jeden za všechny. Bože. Někdo tu byl na školení MBA, ne? Bude se maximálně budovat rivalita mezi školami. Přitom stále mezi sebou budou kamarádit ti, co mají k sobě blíž (jakkoliv, třeba tím, že uniformu navrhovaly zrovna jejich matky, které si teď s ředitelem tykají).

4. Možnost úspory za oblečení. Kde autor tohoto nesmyslu bere tu drzost tvrdit, že ušetřím za oblečení, když si stát předem na něj formou daní vybere? Demagogie. Hadry zaplatím přímo nebo nepřímo. Ano, může to zaplatit sponzor (třeba bohatý tatík některého dítka), ale zadarmo to nebude.

5. Kulturní rozměr. Školu jsem nikdy nechápal jako kulturní dům. S kulturou nemá příliš společného. Místo kultury se nesmí/musí o přestávkách chodit na chodbu, místo kultury se učí telefonní seznam autorů, místo kultury se dávají špatné známky z hudební či výtvarné výchovy. Dnešní člověk pomocí školy ke kultuře nedojde (čest výjimkám).

6. Nevhodné oblečení. Pančtelka, citlivá a panensky čistá dušička nesnese, pokud uvidí obrázek nějaké máničky na tričku. Božínku. Zřejmě holka ani neprdí, aby sama sebe nepohoršila. Děti se v pubertě vymezují, aniž by často věděly čím (nápisy, jejichž dopad neznají a je jim to jedno, kontroverzními historickými postavami a dalším). A je věcí školy a rodičů, aby to nikoliv zakazovali, ale vysvětlili. Děti jistě oželí jednu hodinu dějepisu věnované době kamenné, a raději si vyslechnou, proč např. Che Guevara nebyl úplně kladnou postavou poněkud novodobějších dějin. Jenže opět, na to ve školách chybí vzdělaní lidé (znovu čest výjimkám).

Toliko za mě k argumentům pro zavedení uniforem do škol. A nechoďte prosím s tím dalším, že jinde v Evropě to funguje. Česká republika má jinou kulturní tradici (nehledě na to, že jsem neviděl, že by to v zahraničí opravdu fungovalo, jak se tady tvrdí).

Školné školství škodí

Jednou z poskytovaných „výhod“ ve zdravě fungující firmě je udržování klíčových lidí konkurenceschopnými a tedy vzdělávat je. Firma je posílá na vhodná (sic!) školení či semináře, které jim zaplatí a to včetně cestovného, ubytování a stravného. Navíc v pracovní době.

Vložení slova výhoda do uvozovek je zcela namístě. Ono ve skutečnosti nejde o žádnou výhodu, ale nutnou investici dané firmy do své vlastní údržby a do svého zdokonalování se. Proškolený zaměstnanec pak má za úkol nabyté znalosti používat pro efektivnější generování příjmů svého chlebodárce. Investice se tím zhodnocuje rychlostí danou mnoha různými faktory.

Stát má fungovat stejně. Má mít kvalitní vystudované lidi, protože tito přinášejí (nepřímo v podobě daní) peníze zpět do státní poklady. Čím kvalitnější člověk, tím vyšší mzda a tedy vyšší daně z příjmu, větší spotřeba a tedy vyšší spotřební daně…

Problémem je, že český stát noří pomocí ministrů školství do stále větších sraček. A dalším závažím pro lepší a rychlejší ponor je umožnit školám vybírat daň ze studia (tzv. školné). Jenže copak rozumná firma nechává vzdělávat 50 či více procent svých zaměstnanců či je dokonce nutí si školení platit? Nesmysl. Firma potřebuje nejen špičkové odborníky, ale také řekněme nahraditelnější zaměstnance. A stejně tak stát. Na některé profese není nutné mít doktorát.

Pokud školství zavedeme a budeme je uplatňovat, dojde postupně k úbytku příjmů do státní kasy. Vezměme si modelový příklad. Mladý člověk chce studovat. Dostane se na VŠ bez přijímaček, protože vstupenkou bude zaplacené školné. Na to si bude moct půjčit. Za pět let dostuduje, udělá státnice a kromě tubusu s glejtem za sebou potáhne desetitisícový až stotisícový dluh.

Bude-li mít štěstí, najde práci. Ze svého platu by měl splácet dluh. A nejen ten. Stát ho neustále přesvědčuje, že si musí i šetřit na stáří. Z průměrného platu vysokoškoláka na další nutné výdaje, jako je např. jídlo, moc nezbude.

Během studia či v nové práci, jak už to tak bývá, se zamiloval a se svou milou se teď konečně vezmou. Mladí chtějí bydlet ve svém, resp. sami. To bude chtít další úvěr. Mají na něj? Jeden dluh splácí (či dva, studovali-li vysokoškolně oba), ale pokud zruší důchodové připojištění, tak by na to měli. Nějak to v tom důchodu bude, takže konec šetření na důchod a hurá koupit byt či domek.

Nebude trvat dlouho, narodí se jim potomek. Ten místo porodného dostane na radnici pamětní knihu plnou ňuňu obrázků a paní matka unavený karafiát a žvásty o tom, jak je to krásné, ale i zodpovědné mít v rodině dítě. Jeden příjem na pár let vypadne. Přesto rodiče musí platit dva úvěry, pokud to vůbec zvládají, a do toho jim házejí klacky pod nohy měnící se vlády a neměnící se vedení místních institucí.

Můžeme pokračovat v různě černých scénářích. Ale ono by to šlo i jinak. Školství reformu opravdu potřebuje. Jenže ta musí být vypracována s jasným cílem: mít maximální zisk z toho, že jsem nechal někoho kvalitně vystudovat. Jenže to bychom museli mít ve vedení nejen ministerstva, ale i jednotlivých škol všech stupňů lidi, kteří na to mají chuť, schopnosti a možnost. A to nemáme.

Proč odsuzujete pravej hák na Sobotku?

Vajíčka, utopenci, transparenty, hořící stánky. Fašistou teď nazývá kdekdo kdekoho. Sobotka dostal na předvolební agitaci do zubů. Ovšem jediné, co se děje, je to, že to každý, ať už zištně či nezištně, odsoudí. Do toho tu slýcháme samozvané moralisty z politických stran kázat na téma politická gultúra.

Jenže není to tak, že si za to mohou politici sami? Že to jsou právě oni, kdo ukazuje, co se smí a nesmí? Nebyl to politik, kdo veřejně ukazuje na jiného, že je jednička? Není to politik, který se přetahuje o kočár s novinářem? Není to politik, který pohlavkem brání čest své ženy, kterou jen tak mimochodem podvádí? Není to politik, kdo mluví jak dlaždič? A konečně, není to právě politik, kdo si tímto tuto facku vyžaduje?

Než odsoudit facku, raději hledat, co k ní vedlo a zda nezměnit právě to. Pouhé odsouzení je prázdné, nic neříkající gesto hodno politika usilující o vaší přízeň a tedy i hlas.

Proč považuji iPad za nesmysl

  1. Koncept tabletu tady již nějaký ten pátek je, dosud se masově neujal. To, že to má na sobě nahryzlé jablko, je atraktivní leda pro nekritické fanoušky Steva Jobse.
  2. Čtečky knih a časopisů sice začínají nabírat na síle, ale je to jen módní trend. Prachsprostá „imidžovka“. Nehledě na to, že iPad není „inkware“. Takže vydrží pár hodin.
  3. Je to neskutečně drahé. Deset litrů prohozených woknem nebo spíše vyhozených za načnuté ovoce.
  4. Nedám do toho na cestách např. fotky z foťáku. Nemá to ani USB, ani čtečku flash karet.
  5. Je velký. Buďto si vezmu do kapsy telefon (který oproti iPadu i umí telefonovat) nebo do batohu netbook, který stojí polovic a umí toho mnohem víc. Pro seriozní práci je pak třeba hw klávesnice a alespoň notebook.

iPad je tedy jakýsi kočkopes mezi telefonem (nevolajícím) a netbookem (pravda, také nevolajícím). Z obého si bere to špatné a dobrého kromě pro někoho sexy GUI spíše nic než moc.

Komukoliv cokoliv?

Reportér ČT popustil na Facebooku uzdu své vášni a napsal, co si myslí o čínské velvyslankyni. Bez ohledu na to, co napsal, se obhajoval tím, že by pak nemohl nic říct ani před manželkou. Není to tak jednoduché, jak si představuje.

Vaše poznámky na Facebooku (ale klidně i třeba Twitteru) nečtou pouze s vámi propojení uživatelé, ale veskrze kdokoliv. To, že Frantík není s vámi propojen, ještě neznamená, že Toník, který je, vaši poznámku nepošle Frantíkovi byť třeba jen pro pobavení. A právě proto je nutné mít stále na paměti, že napsaný příspěvek části lidstva si nakonec stejně může přečíst celé lidstvo a tedy i dotčená osoba.

Pro příklad nemusím chodit daleko, samotnému se mi stalo něco podobného. O jedné své kolegyni jsem napsal cosi nelichotivého na Twitteru. Naštěstí poučen zkušenostmi, napsal jsem to tak, aby to nevyznělo vulgárně, sprostě či neurvale. Netrvalo dlouho a do firemního e-mailu mi přišel od oné kolegyně dopis. A to nebyla někým, kdo mě na Twitteru následuje.

Na druhou stranu je pravda, že je to svým způsobem autocenzura a tedy člověk svými stesky na sociálních sítích vlastně neodpočívá, nýbrž může opět psychicky strádat. A relaxace je tatam. Co s tím? Inu, stále platí, že musím vědět, komu co říct, před kým si (slovně) ulevit. Pokud kolegovi řeknu, že jiná kolegyně stojí za hřích, určitě totéž neřeknu doma před usnutím manželce. A pokud ano, následky si musím nést sám.

Prachsprostý německý alibismus

Německo, tohoto času předsedající stát Evropské unie, přišlo s geniální myšlenkou a to, že nechá zakázat používání svastiky v celé Evropské unii. Ačkoliv svastiku většina lidí zná díky zneužití Adolfem Hitlerem jakožto symbol Třetí říše, má zcela jiný základ a to už ve staré Indii jako kladnou polovinu protikladů (dobro – zlo, bůh – ďábel). Dodnes je hojně využívaná hinduisty.

SvastikaProblém je především v pohledech na věc: první říká, že svastika je starodávný symbol dobra. Druhým je, že si Němci zakázali symboly nacismu. Jenže – je hákový kříž symbolem nacizmu? A kdy? Když je pootočený v bílém kruhu vprostřed červeného obdélníku? Nebo kdykoliv? A co když se použije s tečkami uprostřed „čtverců“?

Vlajka USAPro mě je to symbol nacizmu pouze v případě, kdy je jakožto symbol nacizmu použit (tedy jako např. v prvním případě). Proto nevidím jediný důvod použití svastiky jako takové zakázat. Zakázat se má propagace nacismu (či chcete-li propagaci potlačování práv a svobod jednotlivců a skupin). To bychom poté mohli zakázat i pěticípou hvězdu. Je to přeci jednoznačně a vždy propagace komunismu. Nebo že bych se snad nedej Němec spletl?

Kocourkov nejen u nás

O víkendu mě zaujala zpráva, že britská vláda hodlá zavést databázi osobních údajů obyvatel Velké Británie, která bude mít za úkol minimalizovat návštěvy úřadů. Např. při silničním neštěstí je nutné kontaktovat úředního šimla čtyřiačtyřicetkrát (ne, že by např. u nás při změně trvalého bydliště to bylo lepší). Zajímavější však bylo něco, co bych čekal od našich politiků.

Tím něčím byly reakce opozice – Tohle je další krok ke společnosti Velkého Bratra! Bude to stát strašné peníze! Data budou zneužitelná! Pěkné bylo, že reakce přišly sice po ohlášení úmyslu, ale ještě před zveřejněním podrobnějších informací. Provládní argumenty samozřejmě tvrdily cosi o menším počtu návštěv úřadů apod.

Jsem ovšem plně přesvědčen, že kdyby současná opozice byla u vlády a chtěla zmíněnou databázi zavést, nic by o Velkém Bratrovi neříkala. To by naopak vylétávalo z úst současných vládních představitelů.

Je to hra, kdy každý dostane na základě volebních výsledků role a podle toho se chová. A hrají se komedie i tragédie, a to za slušně velké vstupné – totiž naše (resp. britské) daně.

Společně pro naše zdraví

Volební kampaň je v plném proudu, z reklam na nás koukají a promlouvají lidé, o kterých by nikdo neřekl, že dokáží udělat vše, co slíbí. Ale to bych nechal stranou. Spíše mě zaujal slogan ODS, který u fotografie Lucie Talmanové zřejmě slibuje cosi nekonkrétního, co bude uděláno s naším zdravím. Opravdu je to paradox, že toto prohlášení je právě u paní inženýrky.

Pokud totiž toto naše společné zdraví, o kterém je zřejmě řeč a do kterého spadá snad i to moje, máme zlepšovat a starat se o ně tak, aby bylo ku prospěchu naší tělesné schránce, je nutné udělat i něco s kuřáky. Jestliže mi doktoři a novináři nelžou, pak i pasivní kouření škodí mému zdraví a proto budu rád, pokud se kuřáci se zapálenou cigaretou odlifrují někam hodně daleko od mého zdraví.

Bohužel paní Talmanová v minulosti prokázala, že proti kuřákům opravdu bojovat mocně „umí“ a pokud se rozhodnu volit ODS, pak její jméno dostane preferenční škrtanec.

A kolik vlastně váží?

Narození prevíta je jistě velkou událost pro všechny. Při oznamování této skutečnosti světu to s sebou nese nutnost odpovědět nejprve na dvě otázky: Kolik váží? A jak je velikej?

Až pak, po odrecitování těchto zásadních dat, které jsou životně důležité snad pro každého, přichází jakoby ze slušnosti další otázka, již téměř bezvýznamná: a jsou oba v pořádku? Oba ano, ale já přestávám být.

Obě hodnoty fyzikálních veličin jsou totiž důležité k zásadnímu zlomu v rozhovoru, který téměř pokaždé vypadá přibližně takto:

  • „Ahoj, tak se dneska prevít narodil.“
  • „Gratuluju. A kolik váží?“
  • „Něco ke čtyřem kilum.“
  • „A jak je velikej?“
  • „Přes půl metru.“
  • „A jsou oba v pořádku?“
  • „Jo.“
  • „Tak to jsem rád/a.“, následuje nádech a přichází bod zvratu, ze kterého není úniku: „To naše Mařenka, když se narodila, tak vážila xxx kilo a měla yyy centimetrů. A Pepinka, ta byla o zzz těžší, ale i o www delší. No a Toník od …“ a pokračuje další a další výčet dat a já trpím. Co je mi do toho? Mě to nezajímá a neoznamoval jsem radostnou jen zprávu proto, abych si vyslechl statistiku délek a hmotností dětí, které neznám, ba často ani jejich rodiče.

Dokážu si představit i jiné pokračování:

  • „A jsou oba v pořádku?“
  • „No, byly nějaké komplikace, ale již je to celkem dobrý.“
  • „No jo, to se občas stane. To, když …“ a následuje chorobopis všech lidí z okolí volaného popsaný do největších detailů.

Marně přemýšlím, proč se Malý princ občas nevysílá namísto hlavních zpráv. Pak by jistě zaznělo i toto: Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“

Po ukončení hovoru jsou volaní spokojeni, že si tak pěkně popovídali (ač ve skutečnosti vedli monolog) a večer pak sednou k televizi a pasivně sledují vysílání namísto toho, aby se učili opravdu si popovídat – vést dialog a vyslechnout druhou stanu ne proto, aby dostali podnět k protiútoku stylu „to já…“, ale aby druhého pochopili a bavili se o jeho tématu, jeho problému.