Tag Archives: drobnosti života

Snové ráno

Sedím ve vlaku do Prahy. Kousek ode mne je pěkná dlouhovlasá slečna. Myslel jsem, že vytáhla knihu, ale je to blok. Do něj začala psát plnicím perem. Na chvíli se vždy zamyslí a já dle výrazu v její tváři odhaduji typ myšlenek. Směr a poloha očí. Úsměv nebo zamračení. Naklonění hlavy. Uvolnění nebo zarputilost. Vědět tak, zda mé myšlenky odpovídají těm jejím.

Milostná hra

– Jsi krásná.

– Nejsem, ošklivím se i zrcadlu.

– Hledíš na sebe jako na neživou věc. Jsi však složená z mnoha dílků plných života, které tě činí nádhernou. Nekaž si den pohledem do odleskujícího skla.

– Lžeš, jenom svést mě chceš.

– Utopil jsem se v tvých zelených očích. Ztratil jsem se v délce tvých rezavých vlasů, které žádostivě zakrývají tvá krásná ňadra, jež bych chtěl v rukou svých schovat, pokud by se mi tam vešla. Tvé tělo ladných tvarů, dokonalejší než křivky přesýpacích hodin, budí mě ze spaní a se mnou chce být. Nechci tě jen svést, chci s tebou být a milovat. A být milován.

– Dobrá, jsem tvá. Ale ty jen otrok můj, jen stín můj. Miluj mě. Zničím tě.

Mravoličný nápis

Nedávno jsem po telefonu četl jednu z povídek Jamese Joyce Dubliňané v novém překladu Kateřiny Hilské, ve kterém je použito slovo mravoličný. Chvíli jsme dumali, co by to mohlo znamenat, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat s tím, že se na to podívám později. Zde nyní předkládám, co jsem zjistil.

Slovo mravoličný bylo použito ve spojení: mravoličné nápisy na stěnách. V originále Joyce píše: tracts on the walls. První, a dlouhou dobu jediný překlad Dubliňanů Aloyse Skoumala uvádí nástěnné traktáty, což mě ale nijak neuspokojilo. Traktát je sice, jak uvádí slovník cizích slov, „dlouhé učené pojednání; nudný a rozvláčný spis nebo projev“, ale anglické slovo tract lze podle slovníku Lingea Lexicon přeložit i jako náboženské pojednání. A přesně to vidím v onom mravoličném nápisu, neboť v překladu K. Hilské se sice mluví o šéfové, která je měla vyvěšené, ale v originále použité slovo matrone Skoumal překládá jako Představená (předpokládám, že matka představená). No a jsme doma.

Pokud chce o Dubliňanech vědět více, pak můžete sem:

PS.: A čtení po telefonu doporučuji těm, kteří se chtějí zlepšit v přednesu. Musíte zpomalit a řádně vyslovovat, jinak není dobře rozumět.

Nejlepší dárek mého života

Moje nenávist Vánoc vznikla mj. kvůli tomu, že se „musí“ dávat dárky. Upachtění lidé kupují po obchodech nepotřebné předměty nebo to spláchnou penězi v obálce. Co si však myslet o dárku, který nepotřebuji? Který pouze ukojil nutkavost darujícího něco dát a udělat si tak čárku za splnění? K čemu mi je cokoliv, když se darující nezamyslí, co bych uvítal já, ale pořídí to, co on uzná za vhodné dle sebe?

Moje přesvědčení o zbytečnosti Vánoc mi dnes potvrdil můj téměř sedmiletý synek. Potvrdil mi, že dárek je možné dát tak, aby udělal radost. Aby to byl opravdový dárek. Aby to co nejvíce znamenalo pro darovaného. Byl letos jediný, kdo mi takový dárek dal (tedy nepočítám-li ženu, která mi zcela pragmaticky nedává nic, protože mě zná). Strašně tajně mi jej připravoval a umisťoval pod stromeček. Když došlo na rozbalování, byly tam čtyři vlašské ořechy. Nejlepší dárek, co jsem kdy dostal. On totiž ví, že mám ořechy rád. Ví, že si kolikrát vezmu louskáček a pár jader si po večeři vylouskám. Vzal tedy čtyři ořechy z misky a zabalil mi je. Ponoukalo ho vědomí, že mi tím udělá radost. A že mi chce udělat radost. A udělal pro to přesně to, co bylo v jeho možnostech.

Co je na tom nejlepší? Udělal by to (a dělá to) kdykoliv během roku. Ne proto, že jsou (zase ty nenáviděné) Vánoce. A dokud budou lidi jako on, Vánoce jsou zbytečné.

Vídeň, 29. 10. 2008

Ahoj Veroniko,

v půl jedenácté jsem konečně dorazil do vytoužené Vídně. Cesta byla špatná. Vyjížděl jsem za tmy, skoro až do Brna byla nepříjemná mlha a pršelo. Odrazky na silnicích se – také díky špatně stíranému přednímu sklu – vlnily jako právě vylíhnutí duchové a snažily se odpoutat pozornost od jízdy. Přibližně čtyřicet kilometrů před Vídní byl zase provoz natolik hustý, že se jelo šedesát až sedmdesát.

Teď je ale chvilku po půlnoci, já sedím v kavárně na Kärntner Straße, koukám na mohutné pozadí státní opery, jejíž nasvícení zmizelo se starým dnem, popíjím džus z malin a černého rybízu a sleduji poměrně fádní unylost metropolního, právě se narodivšího nového dne. Ale hlavně, je mi příjemně.

Ačkoliv jsem bloumal asi hodinu po centru a nenápadně vyhlížel některou z tradičních kaváren, skončil jsem nakonec ve StarBucku. Jak celoevropské. Ehm, vlastně americké. Či globální? Rozhodně prazvláštní. Vídeň (a zřejmě celé Rakousy) se vyznačují tím, že je všude otevřeno pouze do sedmi, do osmi. Pak máš smůlu. Na ulici dostaneš akorát tak buřta, pizzu nebo pornočasopis z minulého roku. Hotelové restaurace jsou otevřeny, ale co tam? Na hospodu také narazíš, ale klasickou kavárnu? Ne. Jenže je taková? Prý ano, musím si nechat pro příště poradit.

Představuji si ji jako útulnou kavárničku s pohodlnými křesílky, kde si sedneš, obsluha ti donese dnešní noviny a ty si objednáš tu nejlepší kávu. Pak se rozkošnicky rozvalíš a otevřeš noviny. Byť jsou psané německy a já bych rozuměl pouze předložkám a pár základním slovíčkům, měl bych noviny. A kafe. Nic by mě nechybělo, ba ani nepřebývalo. Já bych jen koukal do novin, užíval si atmosféru a podvědomě poslouchal tichou, nevtíravou, živou hudbu. Do jaké kavárny vlastně chodil Jan Werich? Která byla jeho oblíbená? A je vůbec ještě otevřená?

Ale tady to vlastně dělám taky. Sice nečtu noviny, ale občas zapíšu nějakou větu tohoto textu do telefonu, popíjím ne kafe, ale džus a… A nic. Nic. Sedím a nic jiného. Ta hudba, co mě v Coffee Heavenu u nás v práci rozčiluje svojí monotónností a nudností, až hnusotou, dalo by se říci, mně tady dodává pocit klidu a uspokojení. Především proto, že není nic za deset, dvacet či třicet minut, kvůli čemu musím spěchat. Mám jistotu, že nemusím na schůzku, že mi nezazvoní telefon, především proto, že je pozdě a nikdo mně volat nebude. Jednoduše si tady v klidu posedím, pokoukám, pak se zvednu a svým tempem půjdu dál.

Jsou tu i pěkný holky, je se na co dívat. Na druhou stranu jim chybí ženskost, jiskra v oku. Nic z nich nesálá. Občas se usmějí, ale jinak jsou mdlý jako vše okolo. Vídeňáci jsou vůbec divní patroni, byť pohodoví. Praha v noci žije, Vídeň prostě je. Nic víc. V centru je pár lidí, víc aut a poměrně často se někdo prořítí na kole bez ohledu na to, že je začátek listopadu. Kde se vlastně baví? Mně připadne, že jsem potkával především páry než skupinky. Není problém potkat někoho s kočárkem a dítětem, které je leckdy vzhůru, aniž by nový den měl nějaký čas začít.

Věříš, že tu mají kruhový objezd, na kterém se jezdí oběma směry? Je to úžasně nezvyklá podívaná. Ta přirozenost, jak tam vjedeš doleva a při odbočování dáváš přednost do protisměru, je úplně fascinující. Člověk se na chvíli přenese do Irska či Británie.

Všude jsou sochy jezdců na koních. Monarchie je tu pořád cítit. Říkám si, jaké to asi bylo chodit po městě a dávat přednost koňům. Kdo po nich vlastně uklízel? Absolventi Vyšší školy sběračů koblih? Bylo (by to bývalo) to prestižní zaměstnání?

Když jsem byl prvně ve Vídni, nelíbila se mi. Je to špinavé město, věčně se někde něco opravuje, je to samé lešení nebo zábradlí. Navíc je naprosto nefotogenická – ať si stoupneš jakkoli, něco ti překáží nebo naopak se ti objekt zájmu nevejde do objektivu. Tvary jsou neuspořádané, žádná harmonie mezi nimi není. Cesta z hotelu do budovy T-Mobilu jako by oku vypadla průmyslové čtvrti v Praze. Přestože tohle vše je tu stále, mám pocit, že si to město zamilovávám. Ten klid, žádný shon a nálada. Uvidím příště, snad tu letos nejsem naposledy.

Slávek

Na východ či na západ?

Téměř dva roky jsem dojížděl do práce směrem na východ, což mělo tu „výhodu“, že jsem měl ráno i večer slunce před sebou. Proto jsem se těšil, až se přestěhujeme a já budu jezdit do práce z východu na západ. Bohužel, zas tak velká výhra to také není.

Pokud totiž slunce svou silou vpálí své paprsky do zpětného zrcátka, je to horší, než když ho mám před sebou. A to nehledě na to, že stínítko na zrcátka nejsou.