Po všeckem je hovno, enem po včelách je med

Na základě potřeby získat titul CUDr. udílený universitou Divina Comedia bylo třeba vypracovat disertační práci. Zde uvádím její plné znění, pokud by náhodou nebyla k nalezení v universitní knihovně.

Abstrakt

Disertační práce se zabývá problematikou pozůstalosti a uvádí podrobnější pohled na život včel.

Poděkování

Rád bych poděkoval rektoru Prof. Dr.Baronu Prášilovi za podporu při tvorbě disertační práce. Dále bych rád poděkoval panu Prof. Dr. Kouzelníku Žitu za mnoho podnětných informací týkajících se problematiky včelstev v království českém a purkrabství moravském a za možnost vyzkoušet jeho vlastní med. V neposlední řadě děkuji panu Prof. Dr. Hodzovi Nasreddinu za možnost vypít jeho letité zásoby medoviny.

Prohlášení

Prohlašuji, že ochutnávka medu i medoviny byla vzájemnou dohodou dvou dospělých lidí a nedošlo k žádnému nátlaku ze strany profesorského sboru. Dále prohlašuji, že disertační práci jsem vypracoval sám a uvedl jsem veškeré použité zdroje.

V Nehvizdech, dne 24. 10. 2009

Úvod

Disertační práci lze pojmou dvěma způsoby. Jednak filosofickým, jednak matematickým. Aby tato práce mohla býti považovaná za úplnou, dovolím si uvést pojetí obě. Uvědomuji si však, že by to mohlo vést k získání profesury, ovšem zároveň podotýkám, že na ni (zatím) neaspiruji.

Stať

Filosofický pohled

Již od pradávna se lidé zajímali, odkud pocházejí, co bude po jejich smrti a co bylo před jejich narozením, resp. početím. Ačkoliv náznaky ukazují, že před početím byl minimálně jeden, v ideálním případě dva orgasmy, lidé jdou ještě před ně.

První seriózně předložené zmínky byly zaznamenány již v šestém století před naším letopočtem Thalesem z Milétu (624–548), který tvrdil, že prazákladem a principem všeho je voda. Tento zjevný nesmysl byl vyvrácen vcelku rozumným objevem, že voda se skládá ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku.

Naproti němu Anaximénes (586–524) měl za to, že arché je vzduch, který se prostírá do nekonečna. Jeho scestný názor byl rozmetán nejen s rozpoznáním složek vzduchu a ale i tím, že ve vesmíru vlastně žádný vzduch není.

Heraklétos z Efesu (540–480) rád prohlašoval, že vše pochází z ohně a také ohněm zaniká. Jednoduše lze ukázat, že oheň pro svoji činnost potřebuje alespoň kyslík, takže jeho statě můžeme hodit do kamen a s chutí zapálit.

Pojďme k poslednímu a zřejmě nejzásadnějšímu mysliteli a to Pythagorasovi (580–500). Ten v době své největší slávy prohlašoval, že základem všeho je bůh a ke všemu ještě pouze jeden. Není prokázáno, kolik toho vypil, když na tohle přišel, ale ke smůle lidstva se toho chytili další vyšinutci a jali se prohlašovat nesmysly typu „prach jsi a v prach se obrátíš“ (mešní víno je opravdu zabiják inteligence a zdravého rozumu). Jak dokázal Charles Darwin (1809–1882) ve své dosud nepřekonané teorii, člověk vznikl z opice. Tedy žádný bůh (ať už jeden nebo celé stádo), žádná pramatka ani prašroubek a tedy ani žádní prach.

Ostatní filosofové vycházeli z výše uvedených domněnek a pouze je upravovali, pokud tedy nebyli naprosto odpoutání od reality jako např. Parmenides (540–470), který své živobytí postavil na celkem banální informaci, že „bytí je, nebytí není“.

No jo, jenže kde je med, chtělo by se zakřičet. Kde? No kde? Na to dá odpověď matematický pohled.

Matematický pohled

Matematický pohled je naprosto striktní a nelze v něm brát ohled na vágní pojmy, špatné formulace a chybné kroky v důkazech. A přesně tak je učiněno níže.

Pro důkaz, že první část valašského přísloví je pravdivé, použijeme spor neboli při.

Jelikož všechna tvrzení uvedené ve filosofickém pohledu jsou nepravdivá, použijeme pouze jedno z nich. Vezměme to nejznámější a to, že „prach jsi a v prach se obrátíš“. Pro naše potřeby stačí pouze druhá část tvrzení, tedy „v prach se obrátíš.“ Protože jde o nepravdivé tvrzení, je očividně zřejmé, že správně má být „v hovno se obrátíš.“ Je pochopitelné, že tiskovým mluvčím jisté organizace (z důvodu nechtěné reklamy nelze jmenovat) nejde hovno přes pysky, ale dosud se neví, proč používají substantivum prach. To ovšem není cílem této práce, nebudeme se tím nadále zabývat.

Zbývá dokázat druhou část tvrzení, tedy že „enem po včelách je med“. Na to, abychom je potvrdili, stačí prostý pohled do úlů. Když včely odletí, med tam zůstane.

Závěr

Podle výše uvedeného textu vyplývá, že valašského přísloví „Po všeckem je hovno, enem po včelách je med“ je pravdivé do poslední kapky medu.

Použité zdroje

  1. [med] Med Prof. Dr. Kouzelníka Žita, ročník medu 2005
  2. [medovina] Medovina Prof. Dr. Hodzi Nasreddina, celkem 2,35 litru, vypito za jediný večer
  3. [mája] Seriál Včelka Mája
FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Jak úspěšně (de)motivovat zaměstnance

Situace, kdy jeden člověk pracoval pro jiného a byl za to nějakým způsobem odměněn, známe již z dob otrokářské společnosti. Otroci pro svého pána pracovali bez ohledu na denní dobu či roční období. Vykonávali vše, co jim bylo nařízeno, a za to se jim dostávalo stravy, ubytování a – což už nebylo příliš příjemné – absolutní nesvobody.

Jak šel čas, situace se změnila a z otroků se stávali nevolníci. Museli pracovat na panském a poté – dostávalo-li se jim času a sil – na svém. Již nebyli zavřeni v domě svého pána, ale vyloženou svobodu pohybu nebo možnost jednoduše změnit svého pána neměli.

Z uvedeného textu můžeme vyvodit vcelku jednoduchý závěr, že v dnešní době jsou na tom zaměstnanci mnohem lépe. Za 40 hodin týdně jsou náležitě odměněni a ve volné chvíli si mohou dělat, co chtějí. Bohužel, není to tak růžové, jak by se mohlo zdát.

V následujícím výčtu určeném výhradně řídícím pracovníkům a personálnímu oddělení popisuji metody, které můžete na své „ovečky“ zcela beztrestně použít, aniž by daly výpověď a přitom jste ušetřili.

Věřte (a věřím, že tomu věříte, neboť to velmi dobře uplatňujete), že to funguje na většině zaměstnanců. Celé je to totiž postavené na jedné vlastnosti zaměstnance: je mu žinantní (trapné) se neustále připomínat s tou samou věcí (přeci vás nebude otravovat, neboť je mu jasné, že řešíte mnohem důležitější věci – lak na vlasy, nový vzhled firemního časopisu, kostýmek, anketu pro všechny zaměstnance, golf apod.). Pokud přeci se zeptá znovu, po druhém, maximálně třetím neúspěchu to nechá být a zvykne si na současnou situaci nebo bude doufat (vždyť trpělivost růže přináší).

Metoda 1: Slibujte. Je to nejjednodušší, nejlevnější a nejefektivnější, co můžete udělat. Slibte cokoliv. Vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, nový telefon, notebook, modré z nebe. Slibem nezarmoutíte, naopak poskytnete naději, že se opravdu něco změní. Zaměstnanci vydrží doufat roky. A naděje přeci umírá až poslední. Nebo ne?

Metoda 2: Neuvádějte konkrétní termíny. Pokud přesto jste asertivnějším zaměstnancem donuceni nějaký termín uvést (zcela záměrně nepíši slíbit), pak se vyhněte odpovědi např. tím, že slíbíte (použito záměrně) pověřit vaší kolegyni/šéfovou, aby to udělala/někoho určila, ať se na to podívá. Kdykoliv později se můžete vymluvit, že jste to sice udělala, ale dotyčná odjela na dovolenou, onemocněla, porodila či opustila firmu. Ona vůbec výmluva na „objektivní“ příčinu nedodržení termínu funguje. Zaměstnanec nakonec s vámi soucítí, i jemu se občas něco nepovede. No není ta empatie krásná vlastnost?

Při rozhovoru se zaměstnancem v případě problému však neslibujte nápravu. Tu po vás přeci nikdo nechtěl. Byli jste pouze dotázání, proč jste propásli termín. Nic jiného po vás přeci nikdo nechce. Většina zaměstnanců se s výmluvou spokojí a jejich požadavek buďto vyhnije nebo se celé kolečko zopakujte. Ó mocný Sisyfe.

Metoda 3: Procesy. Tohle je opravdu mocná metoda. Za proces se můžete skrýt úplně všechno – nechuť, lenost, odpor, nenávist, ale i neschopnost či nekompetentnost (vaše). Pokud zaměstnanec něco vyžaduje a vy oplýváte některou ze zmíněných vlastností, pak si zajistěte, že na to není proces. Poté není nic jednoduššího než se odkázat na neexistující proces a slíbit (viz metoda 1), že:

  • pověříte někoho, kdo proces vymyslí (ovšem pozor, bez výjimky neuvádějte do kdy)
  • pověříte někoho, kdo zkusí upravit stávající proces (opět neuvádějte pevný termín)

Čím víc procesů existuje, tím lépe, neboť výmluva na složitost, komplexnost či provázanost vždy zafunguje. Vy jste totiž ta autorita, která procesům rozumí a samozřejmě se prezentuje tak, že se tím i zabývá. No ne?

Metoda 4: Přesčasy. Občas, případně často se stává, že je zapotřebí, aby zaměstnanec udělal něco nad rámec své pracovní doby. Jistě, je tu nějaká právní norma, ale když ono je to potřeba tak rychle. Pak je potřeba pracovníka vychválit (dle nátury, často stačí mazat med kolem huby) a naznačit mu, že právě on je pro daný projekt klíčový a že bez něj by se zhroutil. Zabírá to jak na muže (neboť jsou ješitní), tak na ženy (jsouc zodpovědné). Postupem času chytře volenými větami budete schopni v zaměstnanci vyvodit tak silný pocit viny, bude-li si chtít požádat byť o jediný den dovolené, že o dovolenou buďto nepožádá vůbec nebo na kolenou slíbí, že bude pracovat i o dovolené alespoň po večerech.

Metoda 5: Mzdy. Peníze jsou sice až na prvním místě, ale mnoho lidí má v sobě nepřekonatelný odpor o nich mluvit. Jen málokdo ví, jak si říct o odpovídající peníze při přijímacím pohovoru, o zvyšování mzdy ani nemluvě. Zneužívejte toho! Pokud si přeci jenom někdo dokáže o odpovídající peníze říct, je nutné s ním smlouvat. Však i on jistě počítá s nějakým vyjednáváním. Není pak problém domluvit si částku, která má s původní společného jen to, že už se k ní potencionální uchazeč v této firmě víceméně nikdy nedostane.

Další podpásovkou jsou (jak jinak) sliby, že pokud s ním bude firma spokojena (podmínka je důležitá), pak dostane přidáno po určité době. Věřte tomu, že pokud se nebude bát po ústně smluvené době přijít (jako že bude, neboť si není jist, zda je s ním vůbec někdo spokojen), můžete opět vyjednávat. Pomáhá to.

Metoda 6: Hypotéka. Tato metoda velmi souvisí s pátou, neboť vydělané peníze je třeba utrácet. Čím vyšší má zaměstnanec úvěr, tím více si bude vážit toho, že ho zaměstnáváte a nebude vás obtěžovat žádostmi o zvýšení mzdy nebo nedej bože vydíráním, že dá výpověď. Naopak jeho výkony budou stabilně růst a vy na mzdových nákladech ušetříte nemalé prostředky.

Metoda 7: Důležitost určujete vy. Přiznejme si to, i vy musíte nakonec předstírat nějakou práci. Cílem je, aby to, co děláte, bylo prezentováno jako nesmírně důležité a mající přednost před ostatními, často nudnými úkoly. To samozřejmě vyžaduje nemalé úsilí, ale ten pocit zadostiučinění je vyloženě opíjející. Už jen ta představa, že dokážete správně podat svojí nesmyslnou anketu všem zaměstnancům namísto řešení problému s parkováním, že uděláte nový vzhled intranetu namísto vyřešení problému s nutností pamatovat si zaměstnanci desítky přihlašovacích údajů, už jen tohle dokazuje, že jste na správném místě.

Metoda 8: Kombinujte. Pokud přestanou zabírat předchozí metody jednotlivě, kombinujte je. Dvě, tři nebo klidně všechny dohromady.

Nevyvážené novinové zpravodajství

Touha Rady pro rozhlasové a televizní vysílání mít zpravodajství vyvážené se evidentně neprojevuje v tištěných médiích. Včera jsem si uvědomil, jak zásadně a nevyváženě se informuje občan, který by rád nasáknul trochou znalostí z novin.

O co vlastně jde? Při pročítání titulků v novinách jako jsou Lidovky či poměrně nový deník E15 jsem nacházel např. tyto:

  • Cena piva roste
  • U zubaře zaplatíme víc
  • Teplo zdraží nejvíc za deset let
  • Ceny vánočních kaprů vyšší než loni

Na druhou stranu jsem očekával, co vše bude levnější. Listoval jsem a listoval, ale nic. Někomu se vrátí půl miliardy (proč ne mně?), za běžné plomby se platit nebude (což nepopírá předchozí, že se u zubaře zaplatí více), simulanti se ohřejí, neboť jim chce vláda zatopit. Ale sleva žádná. Nic.

Až pojednou, hle! Kdesi uprostřed jakéhosi článku pojednávající o válečném stavu jsem našel pozitivní informaci, že se bude autobusem z Prahy do Brna jezdit za korunu. Hurá, chce se zvolat, přeci jenom malilinkatý náznak vyváženosti. Jenže radost tak trochu zaostává za smutkem.

Vážené zákonodárkyně, vážení zákonodárci,

blíží se termín voleb do poslanecké sněmovny a s tím i vaše snaha nalákat voliče, aby se dostavili k volebním urnám a vložili hlas pokud možno té vaší straně. Jak už to ale bohužel v naší zemi chodí, mnoho voličů si stěžuje, že nemá, komu by hlas dalo, a tak se k volbám nedostaví. Dovolte mi tedy, abych vám touto cestou navrhl řešení, které by mohlo ještě do letošních voleb vejít v platnost a tím by přilákalo k volbám výrazně více voličů.

Jak jistě víte, tak všechny platné hlasy se sečtou a na základě toho, kolik se které straně se dalo hlasů, se určí nejen vítěz voleb, ale i rozložení sil v poslanecké sněmovně. Jak jsem již uvedl, velké množství voličů k volbám nepřijde prostě proto, že si nevybralo dostatečně reprezentativní stranu, jenž by je měla zastupovat.

Můj návrh spočívá v zavedení tzv. antihlasu. Každý volič by si mohl určit, zda do volební urny hodí hlas nebo antihlas. Hlas svým významem zůstává zachován a jako takovým se jím již není třeba dále zabývat. Antihlas s názvem politického subjektu by pak nebyl k počtu hlasů přičten, ale – jak již jistě tušíte – odečten. Takový volič by dal jasně najevo nejen to, že žádná strana mu nepřipadne dostatečně fundovaná, aby jej zastupovala, ale i to, který spolek považuje za největšího škůdce.

Dovoluji si ještě poukázat na jednu drobnost, která by z novinky měla určitě vyplynout, ale na první pohled nemusí být zřejmá. Jestliže každá strana, která získala více než nějaké procento hlasů, dostane za každý takový hlas peníze, pak za antihlas zase bude strana peníze vracet státu.

Vážené dámy, vážení pánové. Věřím, že důkladně promyslíte můj návrh a já budu moci v následujících volbách svůj antihlas využít.

Děkuji vám, že jste věnovali svůj drahý čas mému návrhu, a těším se na vaše reakce.

S pozdravem

volič

Používáte smajlíky? Ne!

Bylo, nebylo, ale spíše bylo. V džungli žily opice, které byly strašně líné a většinu času trávily přemýšlením o tom, jak nepracovat, ale jenom jíst a bavit se. Nejprve tedy slezly ze stromu, pak se napřímily, vymyslely hry a celkem nedávno se jim povedlo vynalézt dálkové ovládání k televizi. Jenže to by nebyla dokonalá lenost, kdyby uvedený druh savců, nyní již evolučně přetvořený v člověka, nehledal další možnosti, jak podpořit svoji již tak chorobnou nechuť něco dělat. A tak přišly na řadu smajlíci.

Smajlík umožňuje komunikovat lidem, kteří neumí skládat slova do smysluplných vět a ty do srozumitelného celku. Na jednu stranu je to výhoda, protože na Internetu se tak mohou pohybovat i naprostí primitivové, kteří by bez smajlíku neuměli ani pozdravit, na druhou ovšem je těžké najít někoho na úrovni. Kolikrát jsem se setkal s člověkem, který místo pozdravu napsal smajlíka s několika desítkami závorek, jako by dával najevo, že mě rád potkává (ostatně pejskové podobně vrtí ocáskem, protože mluvit neumí). Ale to nic není oproti tomu, jak se někteří lidé vyjadřují v pokračující komunikaci. Napíší větu a uvedou alespoň jednoho smajlíka, který druhé straně jasně říká: ten smajlík je tam proto, abys to ty chudáčku vůbec pochopil.

Nejčastějším argumentem uživatelů těchto patvarů je, že smajlící nahrazují mimiku. Prosím vás, a k čemu (kromě podpory lenosti) to je dobré? Když píšu dopis, mail apod., tak píšu slova, věty a tím vyjadřuji své pocity, nikoliv tím, že tam budu čmárat ksichtíky. To už tam hned můžu lepit svoje fotky. Nebo jiný vtipný argument říká, že komunikace dostává další rozměr. Nedá se než souhlasit, ale pouze za předpokladu, že se dodá, že současně ztrácí ten původní.

Kapitolou samou pro sebe jsou tištěná média a knihy. Již jsem zahlédl několik titulů, kde smajlík byl použit místo toho, aby se autor zamyslel (to by zřejmě bolelo, že) a přeformuloval větu do seriózního tvaru. Nechci ani pomyslet, jak bude literatura vypadat za pár let. Třeba takto:

U lavice dítě stálo, :-/
z plna hrdla křičelo :-((

Proto říkám ne, smajlíky nepoužívám. Zakázal bych je používat, lenost se nesmí podporovat.

Psáno pro Softwarové noviny

Smajlíci nesmí přežít 21. století

Bojovníků za používání smajlíků je požehnaně. Ale pochybuji, že lidstvo přečká nastávající století, pokud bude v komunikaci tyto a jim podobné potvory používat ještě ve větším měřítku než dosud.

Předminulý týden jsem napsal článek brojící proti používání smajlíků. Kromě několika rozhořčených ohlasů jsem dostal další, které stojí za malé okomentování. Nejvíce se mi líbila myšlenka, že smajlíci jsou vlastně mimika, kterou čitatel nemusí z holého textu pochopit. Vyskytla se v ohlasech, zmínil se o ni i Gentleman. Musím přiznat, že se jedná o jediný argument, který jsem ochotný z ostatních vyřčených akceptovat. Je-li s osobou vizuální nebo alespoň zvukový kontakt, nechá se dost vyčíst z mimiky nebo z tónu hlasu. Na tom se asi všichni shodneme. Jenže písemný projev je o něčem jiném. Tam veškerá mimika chybí a uměle ji tam dodělat pomocí několika značek je opravdu jen pouhopouhou leností. Možná je v tom i nedostatek fantazie a jistá dávka zaostalosti, pokud člověk nedokáže, ač by chtěl, vyplodit o pár slov navíc. A to je několik důvodů proti.

Internetová komunikace nechutně prosakuje do normálního života. Kromě používání smajlíků v novinách či knihách, o kterém tu již byla řeč, přichází do lidské mluvy další deformace – a tou je používání zkratek typu IMHO, BTW a podobně. Uvedu zde část telefonického rozhovoru, kterou jsem nechtěně zaslechl:

„…dobře, asap přijdu a dáme to dohromady… jo… ahoj.“

Pokud někoho zarazilo slovíčko asap, pak věřte, že jej volající opravdu použil (pro méně znalé jde o anglickou zkratku As Soon As Posible a znamená to „jakmile to bude možné“). A nejednalo se o nějakého náctilého, který je schopen udělat pro zaujetí cokoliv, ale o relativně vysoce postaveného manažera.

Představte si situaci, kdy už i knihy pro děti budou obsahovat smajlíky a uvedené zkratky na stránku. Současně s tím vznikne Ministerstvo pro potírání smajlíků, které bude mít za úkol kontrolovat, zda počet těchto patvarů není větší než je únosná mez. Parlament bude vydávat novely zákona, kde bude toto číslo neustále aktualizováno a bude rozděleno podle typu literatury. Například pro děti 5, naučná literatura 17, časopisy pro ženy 51 a tak dál. A zaplatí to – ostatně jako vždy – daňoví poplatníci. Pokud tyto novely budou daná čísla zmenšovat a dostanou se na samou nulu, je poměrně velká šance, že z toho nezešílíme. Pokud ne, naše civilizace půjde do kytek.

Několik čtenářů mi řeklo, že se nad sebou trošku zamysleli a zkusili ten den smajlíky nepoužívat vůbec. Každý z nich však měl problémy, o kterých jsem psal. To mi vnuklo myšlenku. Dokažte si, že umíte psát a žít bez smajlíků. Ukažte světu, že jste nezdegenerovali a že je prostě nepoužijete. Vyhlašuji tímto Den bez smajlíků, tedy den, kdy je zakázáno smajlíky používat. Tento den by měl být ve středu 14. června. Ukažte, co je ve vás. Veškeré poznatky, připomínky a zážitky pište jako ohlas na tento článek. Díky všem, kteří se zúčastníte.

Smrt smajlíkům!

Kolik jste za posledních 24 hodin použili smajlíků? A kolik jste jich dostali? Zamysleli jste se někdy nad tím, že na smajlíky – ostatně jako na další vymoženosti – přišli neskutečně líní lidé? A ostatní, protože jsou taktéž líní, je poslušně používají.

Smajlíky jsou mor. Nejprve se začaly občas používat v různých interaktivních chatech. Když někdo na úplném začátku napsal dvojtečku, pomlčku a kulatou závorku, byl považován za magora. „Co to je? Seš normální?“ ozývali se ostatní účastníci diskuse. Postupem času všichni pochopili, či jim bylo pochopeno, a pokud se ještě někdo našel a optal se, co to je zač, byl považovám za magora on. „Cože? Ty to ještě neznáš? Kdy si sakra chlape slezl ze stromu!?“ opět se ozývali ostatní diskutující. Z různých debat se začaly smajlíky přesouvat do diskusních skupin, do e-mailů a dokonce i na web. Co považuji na naprostou degradaci a zvrhlost, je použití smajlíků v naučných textech nebo dokonce v literatuře! Tito autoři už asi nikdy nedají myšlence inteligentní podobu.

Uživatelé smajlíků jsou různí. Od těch, kteří použijí smajlík sem tam s jednou závorkou až po naprosté nervově labilní, duševně nevyrovnané a chorobné jedince, kteří jsou schopni „ozávorkovat“ deset řádků a ještě si připadnou neskutečně vtipní a zajímaví. Takového člověka bych potkat na ulici opravdu nechtěl. Nedokáži si představit, co dělá místo psaní nechutného množství závorek. Jak se vlastně dorozumívá. Posunky? Extrémní mimikou? Skřeky? Že by návrat k opicím?

Jak jsem již naznačil, smajlíky používají veskrze lidé líní. Protože nedokáží odhadnout nebo se nehodlají zabývat tím, zda jejich poznámku či větu někdo pochopí a raději zmáčknou tři či více kláves navíc, aby řekli: pokud nejsi natolik chytrej, abys to pochopil, tak tohle byl jako vtip.

Schválně se podívejte do pošty, kterou jste kdy napsali a zamyslete se nad tím, jak dopis obsahující smaljíky formulovat tak, aby to neurazilo a současně nepotřebovalo uvést na konec smajlík. Jistě mi dáte za pravdu, že často je nutné přepsat celé věty. A pokud takto napíšete kompletní dopis, je více formální. Jako byste jej psali nějakému ouřadovi. Nechci vás nutit, abyste takové dopisy psali. Jde mi o to, že pokud smajlíkujete každý den, budete vůbec po čase ještě schopni napsat normální dopisy, jaké jste psávali kdysi?

Proto ještě jednou: Smajlíci jsou mor, který je potřeba vymýtit těmi nejbrutálnějšími metodami. Elektrickými šoky, bitím, mučením, čímkoliv. Já osobně jsem se rozhodl ode dneška smajlíky nepoužívat a nadávat každému, kdo mi je pošle. Vážně. 🙂

Dopis kancelářské sponce

Adresát: Kancelářská sponka; Microsoft Office 97, česká verze; Microsoft. K doručení: nejlépe každý den.

Ahoj Sponko,

pravděpodobně jsi překvapená, že Ti píšu. Je to divné, protože dopisy na této stránce byly vždy určeny nějakým lidem, tedy živým bytostem. Ale nenech se mýlit. Už to, že čteš tento dopis, znamená, že Ti rodiče-programátoři vdechli život a dali nějakou inteligenci. Bohužel, inteligence, kterou oplýváš, nevychází z genového základu Tvých rodičů. Sice se jedná o nějakou posloupnost podobně jako u člověka, ale ve skutečnosti nemá s posloupností v lidských genech pranic společného. Navíc je přesně taková, aby prostředí, ve kterém se nacházíš – tedy Windows, pochopilo, co s Tebou dělat.

Právě proto, že je Tvá inteligence zabudovaná v binárním kódu a je předurčená zdrojovým textem, nelze v podstatě o inteligenci mluvit. Tvoje činnost je daná nějakým deterministickým automatem a podle toho, co dělám, mi nabídneš nějaké možnosti. Protože však stavů v Tvém automatu je pramálo, odhaduješ většinou špatne. A pokud přeci jenom využiji Tvých služeb, je to k uzoufání, neboť v případě odmítnutí Tvé rady narazím a dá docela práci udělat to, co chci.

Tvé tipy dne jsou kapitola sama pro sebe. Office 97, který jsem nucen občas použít, je určen pro profesionální práci, a tak očekávám, že tipy, které mi nabídneš, budou seriózní. Uznej sama, že říct větu „Při práci s nůžkami se můžete zranit.“ Tě ponižuje na aplikaci pro malé děti a o serióznosti se v takovém případě nedá mluvit. Nejspíš usuzuješ, že s aplikacemi Office pracují pouze ženy. Jinak si totiž neumím vyložit trapnou větu o kostkované košili, proužkovaných kalhotách a návaznosti na módu. Také bych Ti rád vyvrátil informaci, že pracuji-li, jak nejlépe umím, tak se výsledek dostaví. Otázkou zůstává, jak kvalitní tento výsledek bude. Je to možná pravda ve světě teorie, ale bohužel, alespoň u nás v republice, to vypadá trochu jinak. Jenže tohle bys měla vědět, pokud umíš česky. Při studiu cizích jazyků je snad samozřejmostí seznámit se se zvyklostmi a reáliemi dané země. Nechci Ti do toho moc povídat, je to Tvoje práce, ale nechtěla by sis tyhle rady nechat do jiných aplikací?

Víš, nechci Ti kazit radost, ale neznám žádného uživatele, který by Tě měl v oblibě. Každý na Tebe nadává a spílá Ti. Pouze jeden autor jisté knihy tvrdí, že má v oblibě Tvoji kolegyni kočku Micku (ale nevěřím mu). Přiznám se, že jsem dosud nenašel dost odvahy, abych prozkoumal, v čem je lepší, nebo nedejbože horší. Odvahu jsem nenašel ze dvou důvodů: jednak Tebe ani tvé přátelé nepotřebuji. Jsi pro mě zbytečný kus kódu, který je strašně namyšlený. Když Tě náhodou vidím, tak ihned šahám po myši a použiji uzavírací tlačítko. Místo toho, abys ihned decentně zmizela z obrazovky a nedráždila mě, tak na mě ještě mrkneš, jako bys mi říkala: „To jsem skvělá, viď? Takhle dokonale by ti nikdo jiný neporadil. A já jsem to zvládla. Až budeš zase chtít, pomůžu ti.“ To je přesně ta Tvoje namyšlenost. Nejenom – jak jsme již psal – Tě nepotřebuji, ale Tvé rady mě neuspokojují. Což je ten druhý důvod, proč Tě nepoužívám.

Pokud ses nenaštvala a dočetla až sem, tak Ti gratuluji. Asi to s Tvou namyšleností nebude tak vážné. Proto bych Tě prosil, abys Tvým dalším potomkům, kteří teprve přijdou do světa Windows (a doufám, že jenom tam), vyřídila, že prostě neexistuje žádný způsob, jak dokázat odhadnout myšlení uživatele. Pokud uživatel provede posloupnost několika operací, nikdy to neznamená, že ta, co bude následovat, je přesně ta, kterou mu chceš navrhnout. Stejně tak pokud se uživatel o něco snaží, nemusí se snažit o to, co si myslíš. Nechci se nad Tebou povyšovat, ale lidský mozek a jeho činnost je nesimulovatelná prostředky, kterými disponuješ. Chceš-li to říct po Tvém, pak uživatel je stroj silně nedeterministický. Proto raději zůstaň skrytá na instalačním médiu a nenič nervy nám uživatelům.

Děkuji Ti

Psáno pro Softwarové noviny

Jedna paní povídala: „Příští rok se sčítáme znovu“

Minulý týden se konala zcela nečekaně tisková konference Českého statistického úřadu, kde byli novináři informování o připravovaném sčítání v roce 2002. Tisková mluvčí ČSÚ Vladimíra Pavlíčková uvedla, že metodika, která byla použita v březnu, se ukázala jako naprosto nevýhodná, protože lidé vlastně nevěděli, co mají vyplňovat. Jako příklad uvedla jeden z nejčastějších dotazů na telefonní infolince, kde se v průměru (váženém) ptalo sto patnáct celých třicet dvě setiny obyvatel denně, co mají uvádět v bytovém listě v otázce na osobní počítač a Internet: vždyť nikomu na světe (a přiznejme si, že je to pravda) se Internet do bytu nevejde.

O další překvapení se postaral předseda vlády a ČSSD Miloš Zeman spolu s předsedou parlamentu a ODS Václavem Klausem. Václav Klaus mimo jiné prohlásil: „Při sestavování další verze opoziční smlouvy jsme s panem premiérem došli k závěru, že ty počítače jsou vlastně výborná věc, jak celé sčítání urychlit. Proto nyní pilně pracujeme na novém zákoně, který bude obsahovat revoluční způsob sčítání. Výsledky nebudou za pět let, jak se počítá nyní, ale již za tři a půl roku.“

Ovšem opravdový šok přišel po dotazu našeho listu, co to vlastně revoluční způsob je. Odpovídal Miloš Zeman: „Podívejte se pane redaktore. Jak jistě víte, po celé republice je spousta podniků, které dříve měly výpočetní centrum. Jelikož se z té doby uchovalo neskutečné množství děrných štítků, bude každý sčítací komisař roznášet právě tento materiál společně s děrovačkou. Každý občan pak bude podle přiloženého, přibližně devadesátistránkového letáku děrovat správné údaje, které se pak velmi pohodlně dostanou do počítače. Dosáhneme toho, že děrné štítky neskončí pohozené na veřejném smetišti, jako současné sčítací listy. Navíc tím vyjdeme vstříc informačním potřebám státních podniků, kteří si s děrnými štítky již několik let nevědí rady.“

Ani připomenutí posledních presidentských voleb ve Spojených státech nevyvedlo nikoho z míry. Václav Klaus připomněl: „Na rozdíl od amerického lidu, kterého se tímto vůbec, ale opravdu vůbec nechci dotknout, přeci jenom velké množství našeho obyvatelstva ví, co to děrný štítek je, a pevně věřím, že dokáže poznat, kde má udělat tu správnou dírku. A pokud přeci jenom budou problémy, pak pomohou vyškolení sčítací komisaři, kteří musí mít s děrovačkami alespoň patnáctiletou praxi.“

Psáno pro Softwarové noviny