Duše

Ivan Sergejevič a Michail Michaljovič sedí u letitého dřevěného stolu, který pamatuje nástup Romanovců na trůn, možná o několik dekád víc. Michail Michaljovič má v ruce nůž a cibuli, která je dosud netknutá. Drží ji ne nepodobně jako Hamlet lebku a se zalíbením na ni hledí. Jemně a s citem ji tu pohladí, tu promne mezi prsty.

„Pohleď na takovou cibuli, Ivane Sergejeviči. Co myslíš, má duši? Prostý člověk by řekl pouhá cibule. Pohrdavě. S nechutí v hlase. S odporem. Cožpak může býti něco méně než cibule? Jenže… co se skrývá pod její slupkou? Co?! No, řekni, Ivane Sergejeviči! Co se může skrývat pod tolika vrstvami? Co se tam může schovávat?! Co může býti ukryto pod tolika závoji?

Odhalím ti toto věčné tajemství, milý Ivane Sergejeviči. Předně, nesmíš vzít prachobyčejný nůž a rozkrojit cibuli na dvě půle! Takový barbarský čin! To dělá obyčejná kuchtička, která vstává nad ránem, aby připravila panstvu snídani. Ty se k ní musíš chovat uctivě. Vždyť i ona rostla. Vyvíjela se. Stejně jako ty, Ivane Sergejeviči. Na, vezmi si ji a začni ji pomalu loupat. Ták. Ne, nepospíchej. Ano. Nejprve vrchní uschlé slupky. Každou vrstvu zvlášť. Pěkně. Pomalu. Ne, ne, ne. Neotírej si ty slzy. Nechej je téct a kapat. A teď, když jsi sloupal všechny vrstvy, co vidíš? Nic! Můj drahý Ivane Sergejeviči, jasně že nic nevidíš. Co bys měl také vidět? Duše z cibule se vytrácela postupně s tím, jak jsi ji obnažoval. S každou odloupnutou slupkou. Jenže na rozdíl od duše lidské nešla do nebe. Ta se uhnízdila v tvých očích. A tys nad jejím osudem splakal, aniž bys chtěl. Ta cibule tě donutila. A stejně tak Bůh spláče nad osudem každého z nás. Jsme navždy zatraceni, Ivane Sergejeviči. Navždy. Všichni.“

Michail Michaljovič si naplní dýmku tabákem a začne spokojeně pokuřovat.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Jednoaktovka: Naprosto zbytečné rozmluvy

AktovkaJeviště je rozděleno pletivovým plotem téměř kolmo k divákům, na každé jeho straně roste trochu těch kytek. Na zadním konci plotu jsou vidět dva řadové domky, jejichž přilehlé pidizahrádky rozděluje zmíněný plot. V domech jsou francouzské dveře, před nimi terasa s posezením.

Je krásné letní víkendové ráno, vše je zelené, ptáci zpívají, nebe je kýčovitě modré, nikde ani obláček.

Postavy: dva vcelku dobře situovaní sousedé. Oba mají své rodiny, své zaměstnání, své koníčky.

Verze 1.

Vychází první soused s kávou v jedné ruce a snídaní v ruce druhé. Usedá na terasu, nohy si hodí na vedlejší židli, rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána. Usrkává kávu.

Přichází druhý soused s tímtéž. Ještě než dosedne, zdraví souseda.

  • Buď zdráv, sousede.
  • Nazdar, tebe bych tady teda nečekal takhle po ránu.
  • I to víš, dneska má být obzvláště pěkně.
  • Jojo, má. Četl jsem o tom včera v novinách.
  • No jo, také jsem to četl. Ale pro jistotu jsem si ověřil ještě dneska ráno na Internetu.
  • Hm, ale věř Internetu. Já se tam díval na dvoje novinové zpravodajství a každé říkalo něco jiného. Já věřím předpovědi počasí jen v novinách. Papírovejch.
  • Ale na Internetu musíš koukat přímo na meteorology. Ti tam mají grafy… a tabulky… a vychází jim to líp než v novinách.
  • Ale noviny to vod nich berou, to bys měl vědět.
  • To samozřejmě vím, ale noviny jsou den staré. Jen co vyjdou. Meteorologové to mají onlajn.
  • No ať je to tak nebo tak, dneska má být krásně.
  • Jojo, má. Hlásili 25 stupňů.
  • To jo, ale na horách. Tady u nás slibovali 28.
  • Nene, to je na zítra. Dneska tady 25.
  • Hm, asi sem se překouk.
  • Ale stejně, už se těším na odpoledne. To bysme mohli dát pivko v bazénu, co myslíš?

Debata na totéž téma pokračuje do oběda. Oběd jim přinesou manželky až pod nos. Následně se do rozhovoru zapojí také a pokračují do večera. Kolem desáté noční se všichni zvednou a jdou spokojeně spát.

Verze 2.

Vychází první soused s kávou v jedné ruce a snídaní v ruce druhé. Usedá na terasu zády k druhému domu, nohy si hodí na vedlejší židli, rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána a hlavně samoty, kdy ho opravdu nikdo a nic neruší. Usrkává kávu.

Přichází druhý soused s tímtéž. Ještě než dosedne, zdraví souseda.

  • Buď zdráv, sousede.
  • Hm, čau.

První soused, ač nerad, otáčí židli tak, aby nebyl zády k tomu druhému. V hlavě se mu ale už honí, že má zkažené ráno.

  • Dneska má být obzvláště pěkně.
  • Hm, má.
  • Pro jistotu jsem si to ověřil ještě dneska ráno na Internetu.
  • Hm.
  • Koukal jsem přímo na meteorology. Ti tam mají grafy a tabulky a vychází jim to líp než v novinách.
  • Hm. No jo.

První soused se zvedá a zhnuseně odchází.Lituje, že ten plot není dřevěnej a alespoň dva metry vysokej. Kafe si dopíjí doma a ten den již nevyjde. Druhý soused jen nechápavě pokrčí rameny a věnuje se pěknému dni.

Verze 3.

Vychází první soused s kávou v jedné ruce a snídaní v ruce druhé. Usedá na terasu zády k druhému domu, nohy si hodí na vedlejší židli, rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána a hlavně samoty, kdy ho opravdu nikdo a nic neruší. Usrkává kávu.

Přichází druhý soused s tímtéž. Pozdraví letmo souseda. Ten mu na půl huby odpoví, aniž by se pohnul.

Druhý soused si upraví židli a také si sedá zády k vedlejšímu domu. Rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána a hlavně samoty, kdy ho opravdu nikdo a nic neruší. Usrkává kávu.

Oba mlčí a jsou naprosto spokojení. Snad jediné, co se jim mihne hlavou, je, že by ten plot mohl být dřevěný a dva metry vysoký, aby si ušetřili beztak zbytečný pozdrav.

Jednoaktovka: Agent provokatér

AktovkaJeviště je upraveno jako vnitřek úřadu. Nalevo dva stoly s neupravenými stohy papíru, u jednoho sedí úředník s nohami na stole a kávou v ruce. U druhého si žena ve středních letech lakuje nehty. Napravo skříně s hodně opotřebovanými šanony a stojan na květiny. Květiny jsou uschlé, konvička leží ledabyle pohozená poblíž. Na pozadí je vidět okénko. Na něm je velký nápis „Přistupujte jednotlivě“ samozřejmě z pohledu diváka viděno obráceně. Vedle okénka jsou dveře.

Občan přistoupí k okénku a čeká. Přešlapuje. Když si ho pět minut za hrobového ticha nikdo nevšímá, nesměle zaťuká. Úředník rozmrzele vstane, dojde do publika a některému z diváků řekne, aby to šel vyřídit. Divák vstane a přistoupí k okýnku. Občan podává úředníkovi-divákovi úhlednou obálku. Ten ji bere a dívá se dovnitř. V tu chvíli se prudce rozrazí dveře, do nich vlítne Radek John s policejní eskortou, nasadí úředníkovi-divákovi pouta a odvádí ho pryč.

Opona.

Diváci rozpačitě tleskají.