Nové prostředí mBank je paskvil

Předem mého článku musím upozornit, že ačkoliv jsem zaměstnán v korporaci vlastnící jednu ze tří největších bank v ČR, mluvím tu sám za sebe a to v roli nespokojeného klienta mBank, u které zatím mám své hlavní účty – osobní a podnikatelský.

Účet u mBank jsem si založil poměrně záhy po jejím vzniku a až do nedávna jsem byl spokojeným klientem a uživatelem jejich starého, nikoliv však zastaralého internetového bankovnictví. Jenže banka se rozhodla své stránky takzvaně inovovat a výsledek je takový, že to – eufemistiky řečeno – podělala. V následujícím seznamu uvádím chyby, které jsem dosud našel. Pokud najdu další, článek aktualizuji.

1. Ještě než se klient přihlásí

Už přihlašovací obrazovka je docela průšvih. Obsahuje spoustu grafiky, která znemožňuje používat IB na telefonu. Staré IB přitom šlo v pohodě. Argument, že přeci existuje mobilní bankovnictví, je čirý alibismus. Stále jsou místa, kde není více než EDGE spojení a pokud z počítače na internet „jedete přes telefon“, tak čekáte, čekáte, čekáte.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: Střední

2. Pravopisné chyby

Stále jsme se nepřihlásili. Pokud na přihlašovací obrazovce najedete myší nad otazník vedle vstupního pole pro ID klienta, vypadne na vás návodný text, za který by středoškolák nebyl připuštěn k maturitě z češtiny.

Typ chyby: Trapná
Závažnost: Nízká

3. Vypnutí kolotočářské zábavy a další nastavení

Jakmile se přihlásíte, zjistíte, že uživatelské prostředí je rozblikané a rozpohybované jak vesnická pouť s pěti kolotoči a jednou střelnicí. Část z toho lze vypnout. Ovšem kde? V nastavení, části Osobní, položce Profilový obrázek. Ano, v profilovém obrázku vypínáte animace. Logika asi měla toho dne kocovinu. À propos, k čemu v IB potřebuji profilový obrázek?

Další důkaz toho, že u tvorby webu nikdo nemyslel na klienty, je změna hesla. Kde? Sice logicky v Zabezpečení, ale již nikoliv pod změnou hesla, ale pod Přístupem do banky.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: nízká

4. Přístup na účty

Pokud jste vlastníkem osobního i firemního účtu a pamatujete si na staré IB, tak víte, že po přihlášení jste viděli zůstatky všech účtů na jedné obrazovce. Dneska již ta možnost chybí. Musíte složitě překlikávat v okně, kterému snad nerozumí ani jeho tvůrce. Jste-li na osobních účtech, píše se tam cosi o osobním profilu a vlastních produktech (já osobně mám vlastní produkty někde úplně jinde než na IB mBank). V případě firemního účtu se tu hovoří o firemním profilu a jménu a příjmení. A součet všech prostředků? Použijte vlastní kalkulačku.

Uživatelskému prožitku také pomůže (k horšímu) fakt, že změna profilu má vliv na zobrazované zprávy (vedle profilového obrázku), nikoliv však již na nastavení. To mj. znamená, že pokud používáte Panel financí, tak nebere ohled na profil. A Panel financí musíte používat, protože ta pitomost nejde vypnout.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: střední

5. Zobrazování špatných údajů

Když jsem byl nucen začít používat nové IB (tj. zakázali mi vstup do starého), viděl jsem dva zrušené trvaláky, které mi IB zobrazovalo v plánovaných transakcích. Oprava trvala přibližně 6 týdnů (!) od nahlášení.

Typ chyby: Potenciální vliv na finance
Závažnost: kritická

6. Zobrazování dat

IB místy zobrazí informace, ze kterých je smutno. Jedním takovým případem je datum, do kdy platí doklad totožnosti (typicky občanský průkaz). Kromě naprosto špatného formátu zobrazení (jak je to správně, se lze dočíst např. ve volně dostupném článku internetové příručky Ústavu pro jazyk český) IB mBank však ani neříká, jaký formát používá.

Ano, zde jde víceméně o blbost, ale mBank – předpokládám – není garážovka o dvou lidech. Ba co víc, při upozornění na tuto chybu se místo kajícné opravy mBank vymlouvá na systémová omezení. Tohle by možná platilo v době dBase na CP/M, ale ne v 21. století. Pokud by banka chtěla, udělám jim základní školení návrhu aplikací a oddělení datové a prezentační vrstvy.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: nízká
Schopnost komunikovat s klientem: nízká

7. Přejmenování zavedených pojmů

Jen naprostý ignorant začne používat jiné než zavedené názvy. Tedy, Zpráva pro příjemce se ponovu zove Popis. Kromě toho, že je to mnohem méně vypovídající název, tak je to neakceptovatelné (původně to byl v novém IB Titul platby).

Další příklady nesmyslných pojmenování:

  • Založení trvalého příkazu je Provést trvalou platbu.
  • Pokud chcete zadat konstantní symbol, variabilní nebo specifický, tak to hledejte pod názvem Přidat symboly.
  • V adresáři máte detaily příjemce, kde se však zobrazují vaše údaje. Já osobně, pokud adresář používám, tak pouze zásadně tehdy, pokud jsem odesílatel.

A mohli bychom pokračovat.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká (hodně mate)

8. Banka nutí klienta zadávat nepovinná pole

Pokud chce poslat peníze, nelze jinak, než že zadáte název příjemce. Žádný zákon, vyhláška či regulace však tohle nepožaduje. Ten, co navrhoval bankovnictví, byl zřejmě šumař. Takže povinně při každé platbě zadáte údaj, který často ani nechcete zadat.

Banka na mou připomínku opět reagovala naprosto špatně, dokonce nepravdivě. V původním IB to údajně bylo také povinné. Nebylo. Důkazem může být např. i to, že v názvu platby u trvaláků mi banka proti mé vůli vložila název sama (a to dokonce anglicky – kolik klientů asi pak ví, co to je standing order?).

PS.: Všimněte si také nejednotnosti v popiscích téhož: Provést pravidelnou platbu v. Nová pravidelná platba. Opravdu to někdo testoval?

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká

9. Prázdný prostor na úkor informací

Pokud se zaměstnanec mBank podívá na následující obrázek, pak jistě hned na první pohled zjistí, na který účet Generali je třeba poslat platbu. Já to však, nebohý klient, musím zjišťovat. Hlavně že je toliko volného místa. Zřejmě někdo miluje výpustky.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: střední

10. Už jste byli v samce?

Ono to sice souvisí s používáním pojmů, ale tohle jsem si nechal na samostatný bod. Naprosto nepochopitelné je, že platby můžete dávat do košíku a pak v supermarketu zaplatit, pardon, souhrnně potvrdit jednou sms. Nápad jistě dobrý, leč hloupě pojmenovaný a složitě vypracovaný.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: střední

11. Trvalé příkazy jen na dva roky

Máte životní pojištění na několik let dopředu, splácíte leasing nebo jste si založili stavebko? Pak vězte, že trvalý příkaz, pardon, vlastně pravidelnou platbu nenastavíte na déle než dva roky. Přitom v původním IB to šlo.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká

12. Nefungující prostředí

Zkraje se mi stávalo, že uživatelské prostředí přestalo fungovat. Nedohledával se např. seznam příjemců. Banka to řešila jako správný ajťák: restartovat prohlížeč.

Za poslední měsíc se chyba již neprojevila, je možné, že ji opravili.

Typ chyby: Uživatelský komfort
Závažnost: vysoká

Závěr

Nové IB je prostě průser. Tohle by ve společnosti, kde se pohybuje dostatek vzdělaných lidí, neprošlo ani jako prototyp. Nežli jako klient, připadám si jako tester, který navíc za to nedostal zaplaceno. Banka by měla okamžitě najmout zkušeného člověka, který dokáže vychytat nesmysly v uživatelském prostředí, a poté je nechat opravit. Během té doby vyrazit každého, kdo současnou podobu schválil do ostrého provozu. Současně by mohla napravit externí komunikaci, která evidentně jen papouškuje, co jí IT nakuká.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Poznámkami proti zapomínání

Poměrně často se mi stává nepříjemná věc – zapomínám. Jedu do práce a napadne mě geniální myšlenka. Patentovat si ji, nemusím do konce života pracovat. Jenže pak vystoupím z auta, potkám u vchodu kolegu, který byl den před tím pařit, a během jeho výkladu, jak se zrovna cítí, se ona myšlenka vypaří rychleji nežli závan jara v první lednový týden. Jindy jedu na kole, přemýšlím si opět o něčem senzačním, jenže proti mně se vynoří krásný, plný výstřih pohledné slečny a myšlenky jsou vystřídány pomyšlením. Jsa člověk nebojácný, snažím se proti tomu (zapomínání!) bojovat. V následujících odstavcích popíši nástroje a postupy, které mi v tom pomáhají.

Používané nástroje

Veškeré nástroje, které zde uvedu, musí splňovat tři životně důležitá kritéria a to pro danou situaci všechna najednou. V opačném případě nemají u mě šanci.

  1. Nástroj musí být ihned k dispozici. Pokaždé mě pobaví již klasická scéna: opačnému pohlaví zvoní v nejméně vhodný okamžik telefon, toliko umístěný v kabelce, a ono ho v tom svinčíku loví, vysílajíc přitom omluvná gesta, že jako za to nemůže.
  2. Nástroj musí být naprosto intuitivní a jednoduchý na ovládání. Není nic horšího, než v časové tísni hledat, kde co jak nastavit, aby to konečně začalo něco dělat. Jistě znáte situaci, kdy si chcete trasovat GPSkou cestu, a čekáte, než ten krumpl chytne signál. Do toho vřeští děti a žena vás nervózně popohání, přičemž nechápe, že děláte důležitou práci.
  3. Nástroj mě musí inspirovat nebo umožnit relaxaci. Tady asi nemá cenu nic rozvádět. Co nudí, to nikoho nebaví ani nemotivuje.

Možná to bude znít archaicky, ale to nejdůležitější, co používám, je tužka a papír. Tužkou obyčejně myslím tužku obyčejnou nebo plnicí pero. Tužkou se dá dělat dosti věcí, a to nejen zapisovat. Např. při telefonování si mnoho lidí kreslí různé blbůvky, mě z toho nevyjímaje. Pokud se chci uklidnit, vezmu ořezávátko, případně si zakydám ruce od inkoustu. To pak musíte vykonat nucenou přestávku, kterou byste jinak neudělali. Stereotypu lze předcházet pomocí střídání barvy inkoustu, u tužek např. změnou tvrdosti tuhy.

Papír je neméně zajímavý. Používám hned několik jeho podob. Tou nejběžnější je samozřejmě klasická kancelářská „á čtyřka“. K dispozici mám i štos děrných štítků, které jsem před staletími dostal na střední škole a hrozím se chvíle, kdy dojdou. Běžné sešity jsem nahradil zápisníky Moleskine, ale začínám je opouštět, protože jsou pořád stejné a k inspiraci mají bohužel dál, než bych si představoval. Vzal jsem tedy za vděk Paperblanks s tematickými deskami. Poslední formou jsou barevná lepítka (PostIt).

Vedle toho se ještě sluší připustit používání fixů a tabule (whiteboard).

Podíváme-li se do světa nul a jedniček (ne, nemyslím poslaneckou sněmovnu), pak v něm používám hned několik aplikací:

  • Notepad – asi to nejlepší, co mohl Microsoft v oblasti softwaru světu dát. Je rychlý, je při ruce a nenutí vás přemýšlet o formě, ale čistě o tom, co potřebujete zapsat. Pokud musím připravit např. prezentaci, až na výjimky si ji „rozmýšlím“ přímo v Notepadu (a na velkém monitoru).
  • Evernote  – nástroj, na který mě navedl Petr Koubský, nepoužívám moc dlouho. Klient pro Windows až do nedávna naprosto nesplňoval podmínky 2 a 3 uvedené výše. Jakmile ale přišla verze 4 a následně já dostal telefon s platformou, pro kterou existuje rozumný klient, začal jsem Evernote používat velmi často. V současné době používám 7 sešitů (Notebooks), přičemž výchozí z nich používám jen jako vstupní bránu. To znamená, že tam typicky z mobilního klienta házím poznámky bez ladu a skladu, a jakmile se dostanu k počítači, jmu se je roztřídit na ta správná místa. Důležité je zmínit, že kromě vložení do správného sešitu využívám naprosto úchvatný vynález, kterým jsou štítky. V současnosti mi chybí jediná věc a tou je možnost jednoduché tabulky s trochou výpočtů (ano, vím, že můžu přiložit např. tabulku Excelu).
  • Foťák a hlasový záznamník – Používám na telefonu. Ideální pro rychlý záznam bez nutnosti cokoliv psát. Často používám např. pro vyfocení ISBN knih, které mě v knihkupectvích zaujmou. Hlasový záznam je také rychlý, je ale nutné počítat se dvěma nevýhodami: jednak mnoho lidí nerado slyší svůj hlas, a jednak není pokaždé vhodné si to přehrávat před ostatními (ano, můžete být i za blbce).
  • TwitterTwitpic – Twitter je zdrojem mnoha podnětných poznámek, které lze označit jako oblíbené nebo s nimi pracovat jinde (viz dále). Twitpic je pak můj obrazový deník (či spíše občasník). Na Twitteru mám také jeden skrytý účet, kam si píšu specifické poznámky spíše deníkového charakteru.
  • Kombinace výše uvedeného – Kombinaci většiny výše uvedených nástrojů používám hlavně na telefonu. Systém Android tohle zvládá více než dobře. Pokud mě např. zaujme nějaký tweet, vložím jej do Evernote a případně k tomu nahraji zvukovou poznámku. Fotky sice většinou nechávám v telefonu, ale postupně i pro ně začínám používat Evernote. Stejně tak sběr článků z internetu je jednoduchý: přes sdílení vložím do poznámky, případně opatřím štítkem a během chvíle je v některém ze sešitů.

V neposlední řadě je nutné (jen pro úplnost) zmínit manželku. Sice není vždy k dispozici, intuitivní a jednoduchá na ovládání už vůbec není, natož aby umožňovala relaxaci (vynes koš, dojdi nakoupit), ale má úžasný schopnost pamatovat si důležité věci, které pak s citem v tu správnou dobu připomíná (ráno jsi zapomněl nabalit dětem svačinu, kdo byla ta slečna?).

Jak které nástroje používám aneb sběr poznámek

Podle oblasti, pro kterou chci poznámku zaznamenat, používám různé postupy. Důležité však je, abych v budoucnu vždy věděl, kam pro danou informaci jít.

Práce

V práci se mi osvědčuje několik nástrojů. Jelikož velmi často hledáme nějaké řešení v úzkém kruhu u tabule, nutností jsou fixy (jeden můj kolega snad s nimi leze i do postele, tedy s konkrétně s modrou). Jakmile se na něčem shodneme, vyfotím to a následně náčrtek formalizuji v nějakém dalším nástroji mimo rámec tohoto článku.

Druhým pomocníkem je jednoduchý kroužkový blok (vždy, když jeden popíšu, tak jej vystřídám jiným typem – linkovaný, nelinkovaný, čtverečkovaný) a tužka/pero. Osobně se mi neosvědčily volné papíry, protože jsem je různě ztrácel. Sešit navíc slouží i jako neformální projektový deník. Je-li třeba, jsou v používání sešity dva i tři.

Když Evernote dospěl do čtvrté verze, začal jsem používat i jej pro uložení dlouhodobějších informací jako jsou různá nedokumentovaná obchodní pravidla (business rules), informace o datových tocích mezi systémy a další. Při vyhledávání jsou pak neocenitelnou pomůckou štítky.

Angličtina

Jednou mou slabinou je neschopnost učit se cizí jazyk. Protože používám hlavně angličtinu, snažím se všelijakými způsoby zapamatovat si slovíčka. Čím více způsobů, tím lépe. Kdekoliv je použito neznámé slovíčko, tak si jej buďto vypíšu vedle na papír s odkazem, kde bylo použito, nebo jej přímo v textu ohraničím obdélníkem. Kdykoliv pak mrknu např. do učebnice, vím, že tohle slovíčko jsem neznal. Z obojího pak slovíčka přenáším na dvě místa: do krtčího zápisníku určeného pouze pro slovíčka a pak je ještě připravím pro Twitter účet @Slovicka. Denně tak dostávám jedno z takových, které bych už měl znát. Krtkem listuji průběžně, protože ručně napsané slovíčko se mi učí (a zapamatuje) lépe než to zapsané na monitoru sterilním písmem.

Knihy a psaní

Knihy patří mezi jednu z mála mých vášní. Přečtu jich relativně dost a dost si z nich i vypisuji. To však nedělám při čtení, ale většinou až když knihu dočtu. Proto mám každou přečtenou knihu polepenou barevnými lepítky, které slouží jako dočasná záložka. U anglicky psaných knih to pak často znamená neznámé slovíčko či vazba, která mne zaujala. To pak většinou končí i v části Angličtina.

S knihami souvisí i má druhá záliba (která však má prozatím mnoho v kolonce rozpracováno) a tou je psaní povídek. Tady se pro sběr jakýchkoliv podnětů hodí naprosto vše, co jsem uvedl. Jakmile mě něco inspiruje, zapíšu si to na papír nebo častěji do zápisníku. Moleskine Storyboard se neosvědčil (nudný, neinspirující), pořídil jsem si tedy takový, který vypadá jako kniha a má na obalu slavný rukopis (ovšem přesvědčil jsem se, že pokud jste na koncertě, je pro inspiraci lepší ten s notovým zápisem). Jsem-li někde mimo dosah papíru, nadiktuji si to do záznamníku. Jestliže uvidím nějaký drobný detail, který např. vyhovuje umístění příběhu, vyfotím jej. Důležité je střídat to. Např. první verzi povídky Poslední cigareta jsem napsal v kavárně na telefonu. Když jsem pak z oné kavárny odcházel, ještě jsem si ji záměrně vyfotil pro ilustrační obrázek (ten chlapík už tam nebyl).

V případě odborného textu pracuji trochu jinak. Když jsem připravoval stránky OCUP.cz pro certifikaci znalostí UML, měl jsem jeden krtčí zápisník, kam jsem si na přeskáčku vypisoval poznámky z různých zdrojů a průběžně z toho dělal souvislý text.

Rozhodně u tvůrčí práce platí více než kdy jindy pravidlo dostupnosti. Pokud večer usínám, něco mě napadne a nemám nic po ruce, nikdy si pro to nedojdu. A k mé škodě to zapomenu.

Běžný život

Sem spadá cokoliv, co se týče denních nudností a/nebo nutností. Nákup? Děrný štítek. Něco zařídit? Připomínka v telefonu. A již zmíněná manželka.

Jedná-li se o něco většího, používám Evernote. Např. pro plánování dovolené je to parádní nástroj (opět je nutné vyzdvihnout myšlenku štítků). Můžete si takto rozvrhovat více aktivit či akcí najednou, ukládat si k nim různé poznámky, obrázky, hlasové nahrávky nebo celé webové stránky.

Závěr

Uvedené nástroje a postupy odpovídají mé puntičkářsky pedantské povaze. Jedno pravidlo by však mohlo platit pro všechny: vždy mějte při ruce aspoň něco, kam svou poznámku můžete zaznamenat.

Článek byl napsán pro server Mít vše hotovo, kde vyšel 7. března 2011.

Dopis kancelářské sponce

Adresát: Kancelářská sponka; Microsoft Office 97, česká verze; Microsoft. K doručení: nejlépe každý den.

Ahoj Sponko,

pravděpodobně jsi překvapená, že Ti píšu. Je to divné, protože dopisy na této stránce byly vždy určeny nějakým lidem, tedy živým bytostem. Ale nenech se mýlit. Už to, že čteš tento dopis, znamená, že Ti rodiče-programátoři vdechli život a dali nějakou inteligenci. Bohužel, inteligence, kterou oplýváš, nevychází z genového základu Tvých rodičů. Sice se jedná o nějakou posloupnost podobně jako u člověka, ale ve skutečnosti nemá s posloupností v lidských genech pranic společného. Navíc je přesně taková, aby prostředí, ve kterém se nacházíš – tedy Windows, pochopilo, co s Tebou dělat.

Právě proto, že je Tvá inteligence zabudovaná v binárním kódu a je předurčená zdrojovým textem, nelze v podstatě o inteligenci mluvit. Tvoje činnost je daná nějakým deterministickým automatem a podle toho, co dělám, mi nabídneš nějaké možnosti. Protože však stavů v Tvém automatu je pramálo, odhaduješ většinou špatne. A pokud přeci jenom využiji Tvých služeb, je to k uzoufání, neboť v případě odmítnutí Tvé rady narazím a dá docela práci udělat to, co chci.

Tvé tipy dne jsou kapitola sama pro sebe. Office 97, který jsem nucen občas použít, je určen pro profesionální práci, a tak očekávám, že tipy, které mi nabídneš, budou seriózní. Uznej sama, že říct větu „Při práci s nůžkami se můžete zranit.“ Tě ponižuje na aplikaci pro malé děti a o serióznosti se v takovém případě nedá mluvit. Nejspíš usuzuješ, že s aplikacemi Office pracují pouze ženy. Jinak si totiž neumím vyložit trapnou větu o kostkované košili, proužkovaných kalhotách a návaznosti na módu. Také bych Ti rád vyvrátil informaci, že pracuji-li, jak nejlépe umím, tak se výsledek dostaví. Otázkou zůstává, jak kvalitní tento výsledek bude. Je to možná pravda ve světě teorie, ale bohužel, alespoň u nás v republice, to vypadá trochu jinak. Jenže tohle bys měla vědět, pokud umíš česky. Při studiu cizích jazyků je snad samozřejmostí seznámit se se zvyklostmi a reáliemi dané země. Nechci Ti do toho moc povídat, je to Tvoje práce, ale nechtěla by sis tyhle rady nechat do jiných aplikací?

Víš, nechci Ti kazit radost, ale neznám žádného uživatele, který by Tě měl v oblibě. Každý na Tebe nadává a spílá Ti. Pouze jeden autor jisté knihy tvrdí, že má v oblibě Tvoji kolegyni kočku Micku (ale nevěřím mu). Přiznám se, že jsem dosud nenašel dost odvahy, abych prozkoumal, v čem je lepší, nebo nedejbože horší. Odvahu jsem nenašel ze dvou důvodů: jednak Tebe ani tvé přátelé nepotřebuji. Jsi pro mě zbytečný kus kódu, který je strašně namyšlený. Když Tě náhodou vidím, tak ihned šahám po myši a použiji uzavírací tlačítko. Místo toho, abys ihned decentně zmizela z obrazovky a nedráždila mě, tak na mě ještě mrkneš, jako bys mi říkala: „To jsem skvělá, viď? Takhle dokonale by ti nikdo jiný neporadil. A já jsem to zvládla. Až budeš zase chtít, pomůžu ti.“ To je přesně ta Tvoje namyšlenost. Nejenom – jak jsme již psal – Tě nepotřebuji, ale Tvé rady mě neuspokojují. Což je ten druhý důvod, proč Tě nepoužívám.

Pokud ses nenaštvala a dočetla až sem, tak Ti gratuluji. Asi to s Tvou namyšleností nebude tak vážné. Proto bych Tě prosil, abys Tvým dalším potomkům, kteří teprve přijdou do světa Windows (a doufám, že jenom tam), vyřídila, že prostě neexistuje žádný způsob, jak dokázat odhadnout myšlení uživatele. Pokud uživatel provede posloupnost několika operací, nikdy to neznamená, že ta, co bude následovat, je přesně ta, kterou mu chceš navrhnout. Stejně tak pokud se uživatel o něco snaží, nemusí se snažit o to, co si myslíš. Nechci se nad Tebou povyšovat, ale lidský mozek a jeho činnost je nesimulovatelná prostředky, kterými disponuješ. Chceš-li to říct po Tvém, pak uživatel je stroj silně nedeterministický. Proto raději zůstaň skrytá na instalačním médiu a nenič nervy nám uživatelům.

Děkuji Ti

Psáno pro Softwarové noviny

Nejlépe zaplacený program

Snad největším snem každého programátora je, aby jeho aplikaci používal opravdu každý. Aby se o jeho aplikaci všude psalo a samozřejmě, aby dostal dobře zaplaceno. To všem může mít autor viru MyDoom nejen díky dvěma firmám, ale hlavně kvůli hlouposti uživatelů a správců.

Společnosti Microsoft a SCO nabízejí každá za dopadení autora viru 250 tisíc dolarů, což při dnešním kurzu dělá přibližně 13 miliónů korun. Pokud se přihlásí sám, dostane snad největší odměnu za nepříliš rozsáhlou aplikaci, kterou (vynecháme-li studia problematiky) mohl napsat odhadem za měsíc. Mít takovou mzdu, asi bych moc neremcal na zdejší poměry.

Přitom ale stačí velmi málo, aby se virus nešířil – instalovat aktualizace software, používat antiviry a firewally, nespouštět aplikace z e-mailů. To, co někteří považují za epidemii, jiní za pohromu, další zase za zkázu, by se stát nemuselo. V mnoha firmách totiž o bezpečnosti nikdy neslyšeli, administrátoři jsou líní nebo nedostávají dostatek prostředků na školení a pořízení zabezpečovacího softwaru nebo prostě nemají čas, protože musejí pomáhat šéfově sekretářce Lidušce s Wordem, ve kterém neumí uložit soubor. Také česká legislativa silně zaostává – zákoník práce bohužel položku rozšíření viru po firmě mezi závažné porušení pracovní kázně nezařazuje.

Trestně stíhat by se neměl autor viru, ale lidé zodpovědní za bezpečnost, případně manažeři, kteří takové lidi neurčili. Brečet nad zavirovaným počítačem a házet vinu na virotvůrce je alibismus. Takovým lidem se raději vyhýbat.

Co to je intuitivní software?

Při diskusi s jedním člověkem ohledně produktu, jehož jméno zde není důležité, padla zmínka o tom, že není intuitivní na rozdíl od produktu jiného. To mě ale donutilo zamyslet se, co to vlastně intuitivní software znamená.

Podle významového slovníku znamená intuitivní kromě jiného vnuknutí, nápad, bleskové pochopení bez účasti racionality. Intuitivnost, resp. její chápání, je však naprosto subjektivní vlastnost a u každého uživatele libovolné aplikace se může dostavit dříve či později (tedy nikoliv bleskově). Jsou jedinci, kteří při prvních seznamovacích sezení u nové aplikace tápou, jsou zcela zdrceni a považují aplikaci za nepoužitelnou. Jenže jakmile pochopí filosofii produktu, začnou jej používat mnohem lépe a hlavně rychleji. Při nastalém problému ihned ví nebo alespoň tuší, kam sáhnout a výsledkem je výrazně rychlejší práce a tedy i vyšší produktivita. Naproti tomu člověk, který s aplikací pracuje víceméně intuitivně ihned od začátku a vlastně nikdy nepronikne do toho, jak aplikace ve skutečnosti funguje, je neustále zmaten. Sice intuitivně ví, kam sáhnout, ale trefí se napoprvé mnohem méně často než předchozí typ, navíc rychlost práce nebude oslnivá (bavíme se samozřejmě o rozsáhlejším software, ne o Notepadu).

Dalším problémem je, že ne každá aplikace může přívlastek intuitivní získat. Třeba takový obslužný program pro jadernou elektrárnu může být sebeintuitivnější, ale pustit k němu nezkušenou uživatelskou opici je stejný hazard se životy lidí jako vést nukleární válku. Zde by se naopak mělo volit střídmé prostředí, ne příliš intuitivní (obsluha musí být znalá a vždy má vědět, kam sáhnout), ale hlavně nesmí umožnit provést chybu.

Na první pohled by ruku v ruce se slovem intuitivní mělo jít slovo ergonomický. Jenže při podrobném zkoumání nabudeme dojmu, že to jsou protichůdné požadavky. Ergonomický kromě jiného znamená, že se daný produkt, resp. jeho ovládání nestaví proti vašemu zdraví, naopak se jej snaží chránit. Ergonomická aplikace by např. měla uživatele nutit používat chvíli klávesnici a chvíli myš, čímž se snaží zamezit bolestem v zápěstí, strnulosti šíje apod. Jenže je to intuitivní? A navíc uživatelsky příjemné? Uživatel, který je neustále nucen používat jiný nástroj, pak často neví, že zrovna nyní má sáhnout po myši a jindy po klávesnici. Taková snaha tvůrců software může vést k tomu, že uživatel spíše sáhne po brokovnici a dostaví se na adresu uvedenou v dialogu O aplikaci. V takovém případě pak výmluvy na ergonomii, natož na intuitivnost, pouze přiostří situaci.

Pokud tedy budete chtít vyřknout ortel nad intuitivností aplikace, zamyslete se nejprve na tím, zda to náhodou také není naopak. Navíc za úspěšností produktu nestojí použitelnost, ergonomie ba ani intuitivnost, ale marketing (bez ohledu na to, zda je aplikace typu freeware, Open Source nebo ryze komerční). I toto mějte na paměti.

Poplatky za prázdné nosiče

Na serveru TechNet byl uveřejněn rozhovorřiditelem IFPI ČR Karlem Kučerou. Nic proti jeho názorům, ale jeho požadavek na zvýšení poplatků za prázdné nosiče je nehorázná drzost. V současně době za každé prázdné CD, které si koupíte, zaplatíte 2 % z ceny (dnes přibližně deset haléřů) lidem, kteří s tím, co na CD vypálíte, nemusí mít vůbec co do činění. Např. si vypálíte instalaci programu, který jste vytvořili, abyste jej mohli předat zákazníkovi. Současně s tím vás může hřát pocit, že z tohoto CD dostanou určitou částku i tací „umělci“, jakými si myslí, že jsou, např. Karel Gott či Helenka Vondráčková.

Pan řiditel mj. říká: „V současné době jsme zahájili určité kroky, abychom změnili percentuální poplatek z prázdných nosičů na fixní částku ve výši přibližně 20 Kč, což už je smysluplná náhrada pro autory.“ Zajímalo by mě, zda i já jakožto autor (ať již např. tohoto blábolu nebo nějakého programu) z toho něco budu mít. Obávám se, že se na mě pan Kučera zvysoka vykašle. Nejsem totiž zpěvák kýčovytých textů na pitomou hudbu a nevydal jsem žádné hudební CD. Jsem jen blbej ňouma, kterej stejně bude platit nahrávacím společnostem a společnostech „chránících“ zájmy autorů (chá chá). Navíc se nemůžu vykašlat já na něj, protože byť nekupuji hudební CD, musím kupovat CD prázdná. Z jeho strany víceméně zlodějský požadavek chápu (nějak si kapsu namastit musí), nikoliv však jeho drzost, jakou to bezostyšně prezentuje (za chvíli bude chtít i poplatek za prázdné papíry, byť půjde o papíry toaletní).

A na závěr drobná citace z autorského zákona (plné znění viz např. zde): Oddíl 2, § 30, odstavec 2: „Do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla; rozmnoženina nebo napodobenina díla výtvarného musí být jako taková zřetelně označena…“ Velké množství právníků se domnívá, že pokud si stáhnete mp3 soubory nebo uděláte kopii hudebního CD pro svou vlastní potřebu, neporušujete autorský zákon. Nesmíte však tyto kopie dále šířit (za šíření je považováno i vystavení např. na Internetu).