Sychravý podzimní podvečer. Začíná se smrákat a kromě nastupující tmy krajem prostupuje mlha, takže stěží rozeznává obrysy. Oblaka bílého mlíka se jen převalují. Zima se krutě zařezává do každé části jejího těla. Vlhkost ve vzduchu to celé jen umocňuje.
Je sama na dlouhé cestě krajinou. Po pravé straně má pole, dávno posečené a již opuštěné vším živým. Nalevo nepříliš prudká stráň s malým paloukem obklopeným temným, vysokým lesem. Přes mlhu se na to spíše upamatovává, než aby to byla schopna vidět. Někde tam je místo, kde v létě strávila to nejúžasnější ve svém životě a teď je to všechno pryč. Zastaví se a zkouší na to zapomenout, neboť nic už nikdy ani z části nebude tak, jaké to bývávalo. Jen kouká do mlhavé tmy, ve kterých mizí obrysy stromů.
Přestává vnímat jedovatou zimu. Bolest fyzická i duševní, kterou cítí, ustupuje a ona klesá, usíná, už se nikdy neprobudí. A ďábel je zrozen…
Není ta smrt vlastně milá, příjemná stará dáma s bílými vlasy, se kterou každý stráví zbytek svého bytí? A může to být ten nejlepší mejdan, co kdy zažil?
