Předem se musím přiznat, že knihu, jež získala Man Bookerovu cenu, jsem začal číst dvakrát. Poprvé jsem se prokousal asi dvaceti stranami a odložil ji na později. Když ono později nastalo, začal jsem znovu a text mě uchvátil. Mnohem více než jsem čekal.
Pokud se začtete do anotace, získáte celkem suchý pohled na „příběh“, který vypráví ústřední postava. Ovšem kniha vypovídá mnohem více. Především je to zaznamenaná část historie jedné irské rodiny. Obyčejné? Průměrné? Nebo naopak něčím vybočující? Rozhodně ne takové, kde existuje rodičovská láska, kde jsou děti milovány, kde vše funguje tak, jak si mnozí představují pod slovem ideálně nebo alespoň spořádaně. Sama vypravěčka říká, že „na světě není trýznivější způsob existence než být součástí rodiny.“ A láska? „…ale že každý někoho miluje. Takové obrovské plýtvání energií!“
A jde opravdu o historii? „Neznám pravdu. Mám jen příběhy.“ říká Veronika. Čím hlouběji do minulosti jde, tím více si vymýšlí a věci přikrášluje. A to do té doby, dokud si sama neuvědomí, že pravda je jiná a bohužel hodně bolestná. Pak už ji nezbývá než utéct hlavně od sebe sama a rozhodnout se, co dál.
Kniha se nedá přečíst najednou či nadvakrát. Je nutné ji dávkovat, neboť samotný text působí nejen značně depresivně, ale nutí čtenáře přemýšlet skoro o každém odstavci. Je tohle možné? Neděje se to vlastně naprosto běžně skoro v každé rodině, jen si to neuvědomujeme? Pokud opravdu proniknete hlouběji nejen do příběhu, ale i do vlastního života, třeba bude souhlasit, že „lidé se nemění, jen se s lety víc odhalují.“ A právě toho se většina bojí a skrývá se před tím.
Anne Enright: Shledání. Odeon, 2009 (orig. 2007), 256 stran, Překlad: Dominika Křesťanová, ISBN: 978-80-207-1298-1
je to námět, po čem šáhnout.Díky za seznámení. 🙂