Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“

Obálka knihySamuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.

Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.

Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:

Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.

A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):

Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.

Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.

Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.

Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.

Případně:

Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.

Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.

A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.

Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.

Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.

Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:

Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.

Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:

Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.

Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.

Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.

Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.

Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.

Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1

Další články, které vás mohou zaujmout:

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *