Řekni mi

Prosím, řekni mi,
že to bude dobré,
protože já
už nechci v něco věřit.

Prosím, řekni mi,
že to bude dobré,
protože dnes
pouze beznaděj má na mě čas.

Prosím, řekni mi,
že to bude dobré,
že jednou přijdeš,
obejmeš, zůstaneš.

FacebookGoogle+TwitterPrintEmailKindle ItPocketDalší sdílení

Snové ráno

Sedím ve vlaku do Prahy. Kousek ode mne je pěkná dlouhovlasá slečna. Myslel jsem, že vytáhla knihu, ale je to blok. Do něj začala psát plnicím perem. Na chvíli se vždy zamyslí a já dle výrazu v její tváři odhaduji typ myšlenek. Směr a poloha očí. Úsměv nebo zamračení. Naklonění hlavy. Uvolnění nebo zarputilost. Vědět tak, zda mé myšlenky odpovídají těm jejím.

Tak mě miluj

Tak mě miluj,
      třebaže nevidíš mě na perónu stát.
Tak mě miluj,
      než vlakem odjedeš mi navždy v dál.
Tak mě miluj,
      byť sedíš v něm a srdce jak prázdné kupé máš.
Tak mě miluj,
      ač hledíš z okna na obzor a mě tam nehledáš.

Tak mě miluj,
      ve chvíli, kdy ještě nevíš, že pro tebe tu jsem,
      ve chvíli, kdy dosud den není naším dnem,
      ve chvíli, kdy mi prvně vzpomínku na sebe zanecháš,
      ve chvíli, kdy náhle vystoupíš a ke mně přispěcháš.

Vagón

Už je tady zas… další podprůměrné dílko

Po delší době jsem opět podlehl reklamě a koupil si knihu, kterou bych normálně hodně zvažoval. Byla to chyba. Dílo německého spisovatele Už je tady zas usazuje Adolfa Hitlera do současnosti. To samozřejmě s sebou nese nevyhnutelné situace, kdy se Dolfi musí sžívat s tím, co lidé mezitím vymysleli (mobily, internet…). A z toho nevyhnutelně plynou rádoby vtipné situace, které jsme mohli už několiksetkrát vidět v různých, většinou přitroublých komediích (za všechny mohu jmenovat např. Návštěvníky). Jako by tohle autorovi nestačilo, udělal z Adolfa postavu ne nepodobnou Ernestu Goodbodymu z knihy Jak jsem vyhrál válku. Jenže to nejvíce skřípe v situacích, kdy má být Adolf zase tím, kým býval.

Celé to částečně zachraňuje způsob, jakým Hitler zase získává své stoupence za pomocí současných médií. I tak to ovšem celé na mě působilo přitaženě za vlasy.

Text je jednoduše špatný a to jediné, co mu vydobývá slávu, je jméno samotného Vůdce. Těžko mohu tohle čtení někomu doporučit (a pokud jsem vás nepřesvědčil, mám k prodeji jeden výtisk, jednou čtený s 20% slevou, tj. za 320 Kč – k předání v Praze).

Hodnocení: 30 %

Timur Vermes: Už je tady zase. Argo, 2013 (orig. 2012), 368 stran, Překlad: Michaela Škultéty, ISBN: 978-80-257-0966-5, možno zakoupit na knihkupectví Kosmas

Konzultant, ale nemá co konzultovat

Díla Cormaca McCarthyho mají v mé knihovně čestné místo. Je to jediný americký spisovatel, který mi má co říct. Dostal jsem se k němu díky Krvavému poledníku a minulý týden jsem nejen dočetl jeho poslední knihu-scénář The Councelor (česky vcelku nesmyslně Konzultant), ale i zhlédl stejnojmenný film. Mělo to však pro milovníky tohoto spisovatele smysl?

Protože jsem nevěřil, že překlad dojde na český trh v rozumné době, pořídil jsem si originál a začetl se. Ačkoliv je McCarthyho jazyk v jeho románech hodně náročný a i v češtině jsem občas tápal u některého slova, Konzultant se čte víceméně dobře. Přesto jsem narazil na místa, která jsem úplně nepochopil, a proto uvítal briskní český překlad (mimochodem je vidět, že byl šit horkou jehlou, něco bylo přeloženo, řekněme, nevhodně), který přišel na trh víceméně společně s premiérou. Přesto ani ten mi nepomohl některá místa úplně osvětlit a tak jsem se konečně vydal na film.

Filmová zpracování McCarthyho děl mají různou kvalitu s porovnáním s předlohou. Román All the Pretty Horses (česky Všichni krásní koně) je výrazně lepší než film (pokazil to nescénárista Billy Bob Thornton a neherec Matt Damon). Oproti tomu No Country for Old Men (česky Tahle země není pro starý) je jako literární dílo průměrné a na Cormaca slabé, ale bratři Coeni z toho udělali parádní oskarový snímek (škoda jen, že to kazil v podstatě vždy špatný Tommy Lee Jones). Dosud poslední adaptací byla kniha The Road (česky Cesta), která opět filmově zapadla mezi smetí, ale text je výborný. Ještě bych měl zmínit jeho zfilmovanou divadelní hru The Sunset Limited (česky Vlak Sunset Limited), ale tam jsem zatím četl pouze text, který se mi líbil.

Jak tedy dopadl filmový Konzultant? Inu, jak bych to řekl. Pochopil jsem díky němu pár zbývajících drobností, které jsem z knihy špatně vyčetl, ale jinak je špatný. Sledovat čtyřicetiletou Cameron Diaz, jak dělá sumečka na čelním skle, mi připadlo směšný. Výkon Michaela Fassbendera byl hodně proměnlivý. Snad jen Penélope Cruz se svými roztomilými pihami byla… byla… no, dobrý, no. Javiera Bardema (naprosto dokonalého v No Country for Old Men) a Brada Pitta zmiňovat raději nebudu. Všechny postavy byly vykresleny příliš ploše, příliš nezajímavě, příliš nudně. Atmosféra tak typická pro McCathyovy příběhy v tomto filmu naprosto chyběla. Místy jsem měl i pocit, že si rejža spletl své jméno na občance a hrál si nesmyslně na Tarantina, který k McCarthymu rozhodně nepatří.

Mám-li to nějak shrnout, tak film je špatný. Pokud nepatříte mezi skalní fanoušky Cormaca McCarthyho, tak je zbytečné na to chodit. Jestliže mezi ně patříte a nechcete si kazit o něm obrázek, tak na film nechoďte a knihu není třeba číst. Jinak si do kina zajděte, ale nic zvláštního nečekejte.

Kniha originál: Cormac McCarthy: The Counselor. Picador, 2013, 188 stran, ISBN: 978-1-447-22763-2 (možno zakoupit na The Book Depository)

Český překlad: Cormac McCarthy: Konzultant. Argo, 2013 (orig. 2013), 160 stran, Překlad: Petr Fantys, ISBN: 978-80-257-1023-4 (možno zakoupit na knihkupectví Kosmas)

Film: The Counselor (Konzultant), USA/Velká Británie, 2013, Režie: Ridley Scott, Scénář: Cormac McCarthy, Kamera: Dariusz Wolski, Hrají: Michael Fassbender, Brad Pitt, Javier Bardem, Penélope Cruz, Cameron Diaz, John Leguizamo a další.

Filmové odkazy:

Milostná hra

– Jsi krásná.

– Nejsem, ošklivím se i zrcadlu.

– Hledíš na sebe jako na neživou věc. Jsi však složená z mnoha dílků plných života, které tě činí nádhernou. Nekaž si den pohledem do odleskujícího skla.

– Lžeš, jenom svést mě chceš.

– Utopil jsem se v tvých zelených očích. Ztratil jsem se v délce tvých rezavých vlasů, které žádostivě zakrývají tvá krásná ňadra, jež bych chtěl v rukou svých schovat, pokud by se mi tam vešla. Tvé tělo ladných tvarů, dokonalejší než křivky přesýpacích hodin, budí mě ze spaní a se mnou chce být. Nechci tě jen svést, chci s tebou být a milovat. A být milován.

– Dobrá, jsem tvá. Ale ty jen otrok můj, jen stín můj. Miluj mě. Zničím tě.

Mravoličný nápis

Nedávno jsem po telefonu četl jednu z povídek Jamese Joyce Dubliňané v novém překladu Kateřiny Hilské, ve kterém je použito slovo mravoličný. Chvíli jsme dumali, co by to mohlo znamenat, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat s tím, že se na to podívám později. Zde nyní předkládám, co jsem zjistil.

Slovo mravoličný bylo použito ve spojení: mravoličné nápisy na stěnách. V originále Joyce píše: tracts on the walls. První, a dlouhou dobu jediný překlad Dubliňanů Aloyse Skoumala uvádí nástěnné traktáty, což mě ale nijak neuspokojilo. Traktát je sice, jak uvádí slovník cizích slov, „dlouhé učené pojednání; nudný a rozvláčný spis nebo projev“, ale anglické slovo tract lze podle slovníku Lingea Lexicon přeložit i jako náboženské pojednání. A přesně to vidím v onom mravoličném nápisu, neboť v překladu K. Hilské se sice mluví o šéfové, která je měla vyvěšené, ale v originále použité slovo matrone Skoumal překládá jako Představená (předpokládám, že matka představená). No a jsme doma.

Pokud chce o Dubliňanech vědět více, pak můžete sem:

PS.: A čtení po telefonu doporučuji těm, kteří se chtějí zlepšit v přednesu. Musíte zpomalit a řádně vyslovovat, jinak není dobře rozumět.

Lucie

Touhou léta okouzlená
plavala ladně po mezi
dívka krásná, prostovlasá,
Lucie na ni volali.

Její dlouhé, plavé vlasy,
stejně jako zralé klasy,
žlutí svou se pyšnily,
do živůtku bloudily.

Lucie léto mi krátila,
spolu prožili jsme krásný čas,
I dnes však, když listí padá,
jejím svodům podléhám – zas a zas.

Existuje ještě taková děrovačka?

Sháním děrovačku, která na „jeden zátah“ udělá pravidelné kulaté otvory po celé délce A4. Počet otvorů by měl být okolo 22, velikost otvorů jako dělá klasická děrovačka (příklad viz obrázek níže, je to notes velikosti A7). Počet papírů, které zvládne najednou, nemusí být nijak závratný, ale měla by umět i tenčí karton.

Je tu nějaký člověk z kvalitního papírnictví či nějaké tvůrčí dílny, který poradí? Jediné, co mi dosud kdo nabídl, byl vazač, ale ten dělal obdélníkové otvory. Vím, že dříve se takové děrovačky vyráběly (ještě litinové), ale dnes to nemohu nikde sehnat.

Děkuji za libovolný tip (klidně ho nechte v komentářích) vedoucí k cíli.