Narození prevíta je jistě velkou událost pro všechny. Při oznamování této skutečnosti světu to s sebou nese nutnost odpovědět nejprve na dvě otázky: Kolik váží? A jak je velikej?
Až pak, po odrecitování těchto zásadních dat, které jsou životně důležité snad pro každého, přichází jakoby ze slušnosti další otázka, již téměř bezvýznamná: a jsou oba v pořádku? Oba ano, ale já přestávám být.
Obě hodnoty fyzikálních veličin jsou totiž důležité k zásadnímu zlomu v rozhovoru, který téměř pokaždé vypadá přibližně takto:
- „Ahoj, tak se dneska prevít narodil.“
- „Gratuluju. A kolik váží?“
- „Něco ke čtyřem kilum.“
- „A jak je velikej?“
- „Přes půl metru.“
- „A jsou oba v pořádku?“
- „Jo.“
- „Tak to jsem rád/a.“, následuje nádech a přichází bod zvratu, ze kterého není úniku: „To naše Mařenka, když se narodila, tak vážila xxx kilo a měla yyy centimetrů. A Pepinka, ta byla o zzz těžší, ale i o www delší. No a Toník od …“ a pokračuje další a další výčet dat a já trpím. Co je mi do toho? Mě to nezajímá a neoznamoval jsem radostnou jen zprávu proto, abych si vyslechl statistiku délek a hmotností dětí, které neznám, ba často ani jejich rodiče.
Dokážu si představit i jiné pokračování:
- …
- „A jsou oba v pořádku?“
- „No, byly nějaké komplikace, ale již je to celkem dobrý.“
- „No jo, to se občas stane. To, když …“ a následuje chorobopis všech lidí z okolí volaného popsaný do největších detailů.
Marně přemýšlím, proč se Malý princ občas nevysílá namísto hlavních zpráv. Pak by jistě zaznělo i toto: Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“
Po ukončení hovoru jsou volaní spokojeni, že si tak pěkně popovídali (ač ve skutečnosti vedli monolog) a večer pak sednou k televizi a pasivně sledují vysílání namísto toho, aby se učili opravdu si popovídat – vést dialog a vyslechnout druhou stanu ne proto, aby dostali podnět k protiútoku stylu „to já…“, ale aby druhého pochopili a bavili se o jeho tématu, jeho problému.
