Reportér ČT popustil na Facebooku uzdu své vášni a napsal, co si myslí o čínské velvyslankyni. Bez ohledu na to, co napsal, se obhajoval tím, že by pak nemohl nic říct ani před manželkou. Není to tak jednoduché, jak si představuje.
Vaše poznámky na Facebooku (ale klidně i třeba Twitteru) nečtou pouze s vámi propojení uživatelé, ale veskrze kdokoliv. To, že Frantík není s vámi propojen, ještě neznamená, že Toník, který je, vaši poznámku nepošle Frantíkovi byť třeba jen pro pobavení. A právě proto je nutné mít stále na paměti, že napsaný příspěvek části lidstva si nakonec stejně může přečíst celé lidstvo a tedy i dotčená osoba.
Pro příklad nemusím chodit daleko, samotnému se mi stalo něco podobného. O jedné své kolegyni jsem napsal cosi nelichotivého na Twitteru. Naštěstí poučen zkušenostmi, napsal jsem to tak, aby to nevyznělo vulgárně, sprostě či neurvale. Netrvalo dlouho a do firemního e-mailu mi přišel od oné kolegyně dopis. A to nebyla někým, kdo mě na Twitteru následuje.
Na druhou stranu je pravda, že je to svým způsobem autocenzura a tedy člověk svými stesky na sociálních sítích vlastně neodpočívá, nýbrž může opět psychicky strádat. A relaxace je tatam. Co s tím? Inu, stále platí, že musím vědět, komu co říct, před kým si (slovně) ulevit. Pokud kolegovi řeknu, že jiná kolegyně stojí za hřích, určitě totéž neřeknu doma před usnutím manželce. A pokud ano, následky si musím nést sám.
