Jestli existuje lepší ukázka toho, kam může vést špatná nebo dokonce žádná sexuální výchova, dejte mi vědět. Ovšem kniha nabízí mnohem víc než jen to. Autor v podstatě naprosto dokonale ukazuje, jak to dopadá, když partneři spolu nemluví, ale jen usuzují z chování toho druhého. Kam mohou vést ústupky v době zamilování a jak těžko, pokud vůbec, se opuštěné pozice získávají zpět.

Ačkoliv povinnou literaturu považuji za zločin na školní mládeži, tohle bych dorostence a dorostenkyně přečíst nechal a to s náležitou diskusí poté. Možná by pak dlouhodobější vztahy nebyly boje o pozice, ale naopak by šlo o vzájemné porozumnění a to hned od začátku.

Ian McEwan: Na Chesilské pláži. Odeon, 2007 (orig. 2007), 128 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1250-9

Další sdílení

Snídani u Tiffaniho jsem si chtěl přečíst pouze proto, že se o ní stále v nějakém kontextu pochvalně hovoří. Něco mě však od toho odrazovalo. Možná americký autor, možná to, že Snídaně je tak zprofanovaná. Bohužel musím uvést, že šlo opravdu o naprostou ztrátu času.

Snídaně je založena především na typicky americkém žvanění o ničem přitroublé kurvičky a jejích pochybných kamarádíčků. Vyprávěcí styl nám vlastně skoro nic neřekne. Snad jediné, co mohou někteří ocenit, je naprosto povrchní charakteristika postav.

Na tomhle braku, resp. na tomto konkrétním vydání vyzdvihuji pouze dvojjazyčné podání s výklady některých vazeb a slovíček. Člověk, který se chce učit anglicky, ale ještě si není tak jistý, zde může pochytit spoustu slov a vazeb v přirozené podobě.

Truman Capote: Breakfast at Tiffany’s / Snídaně u Tiffanyho. Garamond, 2004 (orig. 1950), 220 stran, Překlad: Jarmila Fastrová, ISBN: 80-86379-76-0

Další sdílení

Jméno Ian McEwan jsem již párkrát zaslechl, ale protože dávám přednost irským autorům před těmi ostrovními, nechával jsem jej bez povšimnutí. Až náhoda způsobila, že chtěv si pořídit nějaké mapy, zakoupil jsem i čerstvě vydaný překlad románu Nevinný (The Innocent, orig. 1989).

Asi nejvíc mě na knize lákal popis poválečného Berlína ještě před postavením proslavené zdi. To ostatní, tedy vyhloubení tunelu do sovětské okupační zóny kvůli odposlouchávání telefonních hovorů a šifrovaných zpráv, tomu dávalo špionážní nádech. Hlavní postavy románu jsem pak bral pouze jako vypravěče příběhu na pozadí. Ale nakonec to bylo celé jinak.

Hlavní linie vyprávění je založená na mladém Leonardu, který jakožto britský technik přijíždí pomáhat s odposlechy. V Berlíně se seznámí s půvabnou Marií, do které se zamiluje. Ta jeho city opětuje a tak nebrání nic tomu, aby spolu žili šťastně až do smrti. Ne, kecám. Nejde o žádnou červenou knihovnu. Jejich vztah dostává pár trhlin, které se zkraje zacelí (i když…). Tedy až na tu poslední, která se jejich pak jejich životy vleče bez možnosti vrátit se zpět.

Upozornění: následující dva odstavce sice nevyzrazuje rozuzlení knihy, ale obecně poodkrývají události, které se stanou. Můžete tedy být na ně připraveni a při čtení čekat, kdy se stanou a co jsou vlastně zač. Mohlo by vám to ale zkazit pocity ze čtení.

Mariina zpověď, kterou Leonardovi po letech nabízí, ukazuje, jak moc oba ztratili. Hlavně Leonard, který byl jejich vztahem značně zmítán. Místy se zdá, že Marie byla vypočítavá mrcha/blbá kráva (nehodící se škrtněte). Ale není to tak černobílé. V každém případě je v jejích slovech něco, co mi zabraňuje jí věřit. A je to něco, co prohlubuje depresi z promarněných životů, které mohly (ale nemusely) být prožity úplně jinak.

Název románu má v češtině tu výhodu, že odpovídá hned třem významům. Leonard je panic (Innocent). Je to také životem nezkušený, naivní mladík (a vlastně to, jak to nakonec skončí, je především vinou jeho nevyzrálosti). V závěru knihy si pak sám Leonard pohrává s významem nevinný ve smyslu “not guilty”.

Pokud se vrátím k hlavnímu důvodu, proč jsem knihu začal číst, tak vězte, že se o životě v Berlíně padesátých let minulého století dozvíte mnoho drobných střípků. Čekal bych sice více, ale i to, co autor nabízí, napomáhá udělat si vlastní obrázek. Co se tajné operace týče, beru ji jen jako pomocný prvek, který určoval důvod pobytu Leonarda v Berlíně. Nečekejte, že byste se dozvěděli něco ze zákulisí CIA nebo SIS (MI6). Už třeba popis, jak Leonard získává prověrky na vyšší stupeň bezpečnosti, je směšný.

S hodnocením mám problém. Kniha v první půlce byla místy až zbytečně rozvláčná, ale to, co Ian McEwan provedl na konci, to na mě silně zapůsobilo. Po dočtení jsem si říkal, že je to skvělá kniha, ale asi se k ní již nebudu chtít vrátit. Teď už vím, budu. Dávám devět bodů z deseti.

Ian McEwan: Nevinný. Odeon, 2010 (orig. 1989), 278 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1330-8

Další sdílení

Důvod k návštěvě restauračního zařízení La Trattoria v Horních Počernicích (na Chvalské tvrzi, http://www.turbanti.cz/turbanti/) byl přízemní: zajít s dětmi na pozdní oběd. Odcházel jsem více než zhnusen z několika důvodů:

• Hned na vstupu je cedulka s přibližným textem: Sečkejte, personál Vás uvede ke stolu. Nemám nic proti tomu, aby mě někdo ke stolu uváděl, ale čekat u cedule pět minut a sledovat, to je přespříliš. Pokud mám být uváděn, mám být uveden IHNED po vstupu do restaurace.
• Chtěli jsme nekuřácký stůl, takže nás posadili na hanbu ke stolu u dveří na záchody a do kuchyně.
• Obsluha se dvakrát přišla zeptat celkem rychle po sobě, zdali již máme vybráno, ačkoliv jsme do jídelního lístku stále koukali. Za tohle bych ty pikolíku už vyhazoval.
• Po objednávce (zřejmě za trest) jsme museli dalších cca 8 minut čekat na pití. Když to konečně donesli, jedno nebylo chlazené (neperlivá voda). Mně namísto minerálky donesli perlivou vodu.
• Donesení druhého jídla trvalo nestandardně dlouho.
• V restauracích, kde mají rozum, mají připravené alespoň pastelky a nějaké omalovánky pro děti. Nedejbože nějaký ten rébus apod. Zde není nic.
• Neměli poloviční porce, pouze 80%. Když jsme chtěli tedy jednu normální rozdělit na dva talíře, byl to problém. Nakonec donesli talíř navíc, na který jsme si to museli rozdělit sami.
• Donesený salát neměl v sobě slíbenou ingredienci, reklamací jsme zřejmě obtěžovali, protože ji donesli až po pár minutách.
• Po dojedení jsme opět dost dlouho čekali na to, až někdo talíře odnese. Obsluha přitom chodila kolem (do zmíněné kuchyně) s prázdnou.
• Ženě se podařilo na židli zadřít si třísku.
• Svoji nespokojenost jsem dal najevo při placení a nenechal dýško. Obsluha svoji nespokojenost tím pádem také dala najevo.

Další sdílení

Existenciální román Temná komora Damoklova s prvky thrilleru je dílo holandského autora Willema Frederika Hermanse. Ačkoliv autor byl svou rodnou zemí ke konci života natolik zhnusen, že žil v Paříži, po své smrti se stal v Holandsku nejopěvovanějším domácím autorem (to už se zřejmě nemohl bránit). A právě příběh z posledního roku druhé světové války a prvního poválečného se začal označován jako Hermansovo nejlepší dílo.

Jenže v čem je tak zásadní? Tak vyčnívající? Tak úžasné? Ani po přečtení mi to není jasné (i přes doporučení a komentář od Milana Kundery). Ano, román je existenciální. Ale to na něm tak zajímavé není. Co jej dělá čtivým, je kombinace s thrillerem. Jak obracíme list po listu, čtení je napínavější a napínavější. Jenže na konci přijde něco, co byste nečekali ani v tom nejdebilnějším filmu americké produkce. Naprosto zpackanej konec. Tak pitomej závěr by nevymyslel ani Dan Brown, a že je to march (pravda, soudím jen na základě jeho dvou knih).

Lehce klišoidní existencialistické prvky okořeněné slušnou zápletkou a zfušovanej konec. Nebýt toho, dal bych tomu 80 %, ale takhle nemohu více než 70 %.

Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova. Host, 2010 (orig. 1958), 352 stran, Překlad: Magda de Bruin – Hüblová, ISBN: 978-80-7294-354-8

Další sdílení

Knihu Nicka Cavea Smrt Zajdy Munroa předcházely velmi nadšené recenze s mnoha přísliby. Protože ve spoustě případů hodnocení recenzentů ovlivní můj výběr (a většinou to sedí) a protože Nick Cave je dobrý autor, po knize jsem sáhl hned, jakmile vyšla v českém překladu. Je však tak dobrá, že se stane románem roku, jak někteří předjímají?

Protože chvály pěli jiní, já tak činit nebudu a spíše je budu trochu rozporovat (kdo jste je nečetli, doporučuji třeba recenzi v magazínu E15).

Biblický odkaz: Mnoho „zasvěcených“ recenzentů se rozepisuje o podobenství s křesťanskou tematikou. Vrah je přirovnáván k ďáblu, objevuje se téma odpuštění apod. Je to nicneříkající mečení kozy. Ať už autor z bible čerpal či nikoliv, čtenáři to může být naprosto jedno. Na své si totiž mohou přijít i ti, kteří bibli dobře a podrobně neznají (či dokonce vůbec). Pokud však setkávání světů živých a mrtvých neuznáváte či nemáte rádi, budete otráveni.

Co mi připadlo hodně omšelé, tak to je chlad a pára kolem úst v případě „rozmluvy“ se záhrobím. Ne, že by to již nebylo mnohokrát použito jinde (viz např. Šestý smysl).

Odkaz na cestu: V mnoha recenzích je možné se dočíst o šílené cestě, kterou Munro se svým synem podniknou. To může dost ovlivnit čtenáře předem, neboť symbol cesty a tím pádem i změny či hledání nějakého smyslu, nacházíme především v americké literatuře. Díky tomu tak můžeme nabýt mylného dojmu, že se děj odehrává v Americe a Dennis Hopper s Peterem Fondou jsou nablízku.

Závěrečné odpuštění: Abych byl upřímný, pak poslední kapitola (resp. dvě) jsou naprosto přebytečné. Vynecháme-li jejich spiritualistickou notu, pak pokud dosud šlo o jakýs takýs pohled do duše člověka, pak zde jde o naprosto nereálné zakončení, které je tam jen proto, aby kniha nějaký dobrý závěr měla. Kurňa, proč? Copak se podle toho bude točit v Hollywoodu film? Doufám, že nikoliv.

Pokud budeme brát knihu jako celek, pak jde o dobře napsané dílko, které mohu doporučit. Ovšem abych to nazýval románem roku, tak to zdaleka ne.

Udělějte si obrázek sami:

• Oficiální stránka s audio a video ukázkami
• České vydání knihy

Hodnocení: 70 %

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa. Argo, 2009, Překlad: Michala Marková, 238 stran, cena 298 Kč, ISBN 978–80–257–0176–8

Další sdílení

Mé rozhodnutí přečíst si mně dosud neznámou knihu Jonathana Littella se dostavilo ihned poté, co jsem se o ní dozvěděl z jedné recenze. Ono odhodlání padlo na základě recenzentovy výtky, že autor jaksi zapomněl na „morální rámec“. Jenže přesně tohle bych od knihy čekal. Ať samozvaní moralisté táhnout třeba i na Sibiř. Ať si lidé toužící po servírovaném a jasně okomentovaném dobru a zlu zalezou do dřevníku a čtou si zjednodušené pohádky pro mentálně zaostalejší.

Dobro a zlo nejsou jednička a nula. A ono rozhodnutí, zda právě čtená pasáž má nějaký obraz v menší či větší části dobra a stejně tak ve větší či menší části zla, nechť je na rozhodnutí čtenářově. Je to stejný případ, jak když kritici před lety volali po tom, aby Main Kampf vyšel pouze s příslušnými komentáři. Probůh, jen ať si obecenstvo neudělá vlastní názor. Nedej bože rozdílný od toho „správného“. Ano, tihle mravokárci, tihle inkvizitoři, tihle diktátoři, ti mají být setnuti hned v počátku jejich snažení.

Ale zpět k našim bohyním. Laskavé bohyně, jak autor knihu nazval, je fiktivním příběhem zarytého nacisty a důstojníka SS v jedné osobě. Spíše by se dalo napsat deníkem, neboť pro vyprávění byla zvolena první osoba jednotného čísla (což je další vytýkaná vlastnost, ne však mnou). Ten můžeme zjednodušeně rozdělit do několika částí – genocida na Ukrajině, bitva o Stalingrad a pár posledních měsíců války v Berlíně (svým způsobem to připomíná Forresta Gumpa). To zní značně unyle, ale způsob, jakým to Littell předkládá, probouzí, ba přímo burcuje nutkání číst další a další odstavce, a to i v případě, kdy jeden odstavec zabere klidně tři stránky. Jeho strohý popis procesu vyvražďování tisíců Židů se střídá s často filosofickými debatami nejen nad válečnými událostmi či národním socialismem, ale i homosexuálními tužbami nebo běžným životem vojáka SS. Zrůdnost činů, často naturalisticky popisována, bývá zvýrazňována téměř romantickým rozjímáním nad krásou přírody kolem rodící se ho masového hrobu.

Vrátím se však ještě k filosofickým polemikám, kterých je v knize nespočet. Nestane se, aby čtenář nebyl nucen zamyslet se a říct si alespoň sám pro sebe, zda je daný postoj správný a pokud ne, utvořit si vlastní. A to právě proto, že hlavní hrdina neříká, co je špatně či dobré. Je či není homosexualita součástí národního socialismu? Je komunismus svým způsobem totéž jako nacismus? Je možné vyvraždit malý národ v horách jen na základě jazyka, kterým mluví? Kdo konkrétně je vinen za holocaust – kolektiv? Jednotlivec?

Vzhledem k tomu, že Littell pět let studoval problematiku, dá se očekávat, že veškeré historické souvislosti budou odpovídat realitě. Pokud máme věřit všem recenzím, analýzám či zmínkám dostupných na Internetu, pak se mu to povedlo. Nikdo zatím nenašel nic, co by historická fakta zpochybňovalo. To knize přidává další hodnotnou dimenzi. Pokud jste ve škole nedávali pozor (a pokud jste se vůbec k této látce v našem ubohém školství dostali), pak zde načerpáte mnoho znalostí z nedávné historie a to nenucenou formou.

Dojem z knihy mi kazily čtyři věci. Zvolený font na mě ze začátku působil odpudivě, ale po několika desítkách stran jsem si zvykl. Občas se vyskytne překlep (všiml jsem si asi čtyř), na dvou místech autor používá až trapný oslí můstek, jak se z jedné situace dostat do další a konečně to, co hlavní postava provedla Hitlerovi, bylo až nemístně trapné/směšné (nehodící se škrtněte). Na druhou stranu šlo o drobnosti, které mohu odpustit. Vše ostatní dává na tyto nedostatky zapomenout a celá kniha graduje do závěrečné scény, kterou jsem rozhodně nečekal (pravda, dala se předpokládat). Rozhodně ale po přečtení doporučuji vrátit se na úvod. Znovu si uvědomit to, co je zásadní – kdo je vlastně nejnebezpečnější. Z toho může totiž zatrnout asi nejvíc. Zvláště, pokud najde paralely s dnešním světem.

Kniha zřejmě nebude pro každého, byť ji lze každému předložit. Celý text je značně emotivní a ovlivňuje psychiku a chování. Člověk si uvědomuje, že to celé kolem něj, čím dnes žije v této republice plné malosti, je jen iluze lásky k životu.

Jonathan Littell: Laskavé bohyně, Odeon 2008, 872 stran, 499 Kč, ISBN: 978–80–207–1278–3

Další odkazy:

• Původní recenze, díky které jsem se o knize dozvěděl. Na zvracení mi bylo spíše z ní než z knihy.
• Wikipedia – Informace o knize
• Autor na Wikipedii
• Proč právě Laskavé bohyně?

Další sdílení